Monitor Jana Paula: Rozhovor s Janou Bryjovou o fyzickém trestání dětí

10. 2. 2022 / Jan Paul

čas čtení 15 minut

Polemickou diskusi vyvolal rozhovor ministra práce a sociálních věcí pana Jurečky publikovaný na Aktualne.cz (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/rozhovor-marian-jurecka/r~652e97c27eb911ecb5bd0cc47ab5f122/), v němž vyslovuje své názory na fyzické trestání dětí. Pan Jurečka v něm mimo jiné říká: ”Je zásadní umět odlišovat, co je násilí nepřiměřené a dlouhodobé a co je akt, který rodič použije třeba jen několikrát za život k vymezení mantinelů”. Na tento rozhovor kriticky reagoval v Britských listech Petr Chadraba (https://blisty.cz/art/106776-jurecka-fyzicky-tresta-svoje-deti-a-nestydi-se-za-to.html), a výroky pana Jurečky konfrontoval s případem smrti násilníka na Mělnicku. Kromě jiného pan Chadraba píše: „Velice těžko se, především v afektu, rozlišuje, která rána je přiměřená, a co už je za hranou. Když teče krev z nosu? Když rentgen ukazuje zlomeniny žeber staré tři roky?“

 

JP: Paní Bryjová, Vy se jako odborník dlouhodobě věnuje psychoterapii dětí a mládeže. Do Vaší ordinace přicházejí děti různého věku s různým psychickým postižením. Zajímal by mě Váš názor na tuto problematiku, co Vy si jako odborník a člověk myslíte o fyzických trestech dětí?

JB: Facka je radikální prostředek, jak určit dítěti hranice. Radikální, ale ne jediný. Samozřejmě se může stát, že nám „vyletí ruka“, ale to spíše mluví o naší bezmoci. Fakt, že děti hranice potřebují, o tom už dnes nepochybuje nikdo, a je všeobecně známo, že hranice jsou pro děti prospěšné. Pokud jim hranice neposkytneme, paradoxně se cítí znejištěné, oslabujeme je. Rozmazlováním se stávají děti křehké, nepřipravené do života. Děti přirozeně experimentují s hranicemi, a tak je to správné. Je to způsob, jak se učí poznávat svět. Starší děti si pohrávají s hranicemi, aby testovaly svoji autonomii. Víc než facka ale funguje směrem k dítěti vztah, který jsme si s nimi vybudovali. Vztah určuje, zda se budou děti účelově chovat tak, jak si přejeme, jen aby se vyhnuli trestu, nebo se budou cítit zavázané vztahem důvěry, který jsme v nich vzbudili. Mnohdy jsem se v praxi setkala s tím, že rodiče před dětmi zamykali zásuvky, ukrývali peníze, apod. a však to je vede zákonitě k podpoře nedůvěry a k hledání rafinovaných způsobů jak rodiče oklamat. Pokud není výchova podpořena vztahem vzájemného respektu a důvěry, a dítě se učí podle modelu „vyhnout se trestu“, bude sice účelově fungovat, ale jeho morální výbava získá trhlinu v okamžiku, kdy bude mít příležitost podvádět.

JP: Také rodič má ale přece právo selhat, udělat chybu, projevit slabost, ocitnout se v okamžiku, že mu tzv. „vyletí ruka“, jinými slovy, nezvládne sám sebe. Patologickým se to stane, když se rodič nezvládá v každé situaci. Pan Jurečka v rozhovoru říká, že se dostal do situací, kdy svým synům jednu lípnul, a sám je vděčný rodičům za to, že v pravý okamžik také dostal facku. Naproti tomu pan Chadraba ve svém textu píše, že je smutné, když Marian Jurečka bije své děti, a nestydí se za to, a doufá, že žádné z nich nebude jednou pobíhat s nožem okolo domu. Paní Bryjová, co se musí dítěti v dětství přihodit, aby v dospělosti zuřivě pobíhalo kolem domu s nožem (úsměv)? Může to způsobit tzv. „pár pohlavků?

JB: K tomu, aby v dospělosti mladík zuřivě pobíhal s nožem, samozřejmě nevede cesta přes pár pohlavků, i když musím dodat, že nejsem zastáncem tělesných trestů. Nejsme neomylní ani dokonalí. I rodiči se může stát, že nezvládne situaci. Rozdíl je v tom, zda je to pravidlo a rodič tělesný trest povyšuje na princip v duchu „škoda každé rány, která padne vedle“, nebo si je vědom, že výchovně selhal, byl třeba frustrovaný pod tlakem z práce a dítěti se omluví. Ta reflexe je důležitá, jinak rodiče opakují způsoby jednání, které vůči nim uplatňovali jejich rodiče ve smyslu „byl jsem bit jako žito, ale jsem za to otci vděčný.“ Je to obranný mechanismus identifikace s agresorem, který „chrání“ dítě před poznáním skutečné reality. Představme si zarputilou tvář mladíka, který stojí nepohnutě bez mrknutí oka, aby rodiči dokázal, že ho to nebolí. Pokud se to děje často, můžeme si představit, co všechno se v jeho nitru odehrává. Potlačuje všechny oprávněné pocity bolesti, lítosti a smutku. Rozvíjí fantazie o pomstě. Dochází k disociaci ohrožujících emocí a k celkovému znecitlivění osobnosti. Pokud je to scénář, ve kterém dieta vyrůstá – a z praxe znám případy hrubého fyzického násilí na dětech – při nejbližší příležitosti bude mladík na sídlišti ventilovat své pocity s nožem v ruce. Na úrovni chování se učí, že násilí je způsob, jakým se v životě může prosadit. Tak jak potlačil jemnocit vůči sobě, tak ho neprožívá ani ve vztahu k druhým. Klasifikoval se do diagnostické kategorie poruchy osobnosti. Někde za začátku stála vůči němu uplatňovaná hrubost, necitlivost a absence skutečného zájmu a lásky. Pracovala jsem s dětmi z dětských domovů, které prošly peklem fyzického násilí. Utkvěl mi v paměti patnáctiletý mladík. Přicházel na sezení vždy s novými krvácejícími odřeninami, škrábanci na tváři, a na rukou a nad otázkou co se mu stalo, se podivil, že si toho sám ani nevšimnul. Vypěstoval si necitlivost vůči ranám do takové míry, že znecitlivěl na těle i na duši.

JP: Z toho, co říkáte, je zřejmé, že lidé, kteří se projevují vůči svému okolí agresivně, museli prožívat v dětství fyzické násilí soustavně a dlouhodobě. Stejně tak je zřejmé, že pokud rodič už z nějakého důvodu použije fyzický trest, třeba v podobě třeba tzv. nevinného pohlavku, měla by následovat reflexe. V případě nezvládnuté frustrace třeba Vámi zmiňovaná omluva. Je evidentní, že „výchova“ směřující k tomu, aby rodič pomocí násilí zcela podřídil dítě svým požadavkům, nikam nevede. Taktika zlomit dítě, a učinit ho odevzdaným všemu, co káže rodič, je vlastně ničením budoucího člověka, který se ale nemusí vůči okolí projevovat nutně agresivně. Naopak, extrémem je, že člověk, který byl v dětství soustavně trestán, stane se v dospělosti apatickým a lhostejným k životu. Nemusí nutně běhat po ulici s nožem, ale nebude třeba projevovat soucit, vztah, empatii k ostatním. Bude třeba selhávat ve vztazích, v navazování přátelství, v zaměstnání, apod. Lze tento stav člověka ještě nějak zvrátit či napravit, nebo už je na všechno příliš pozdě? Je takový traumatizovaný člověk svými rodiči odsouzený jen k nezdarům? Co se musí stát, aby překročil sám sebe a svoji zkušenost?

JB: Přáli bychom si, aby dostal v životě druhou šanci, aby podobně jako bájný hrdina prošel tou zkušeností přeměněn a zařadil se do života, ale v praxi to bohužel vídám zřídka. Určitě to závisí na hloubce traumatu a na tom, v jakém věku bylo s dítětem zacházeno hrubě. Erikson stanovil stadia psychosociálního vývoje, kterými prochází každý člověk. V každém stadiu stojí před určitými výzvami a řeší se jiné téma. Období do jednoho roku je obdobím, kdy se formuje jeho pocit základní důvěry nebo nedůvěry ve svět. A to je zásadní. Pokud dítě zažívá lásku, zájem, pokud se cítí v bezpečí, pokud jednání jeho rodičů je předvídatelné, bude pro něho život představovat bezpečné místo a ovlivní to jeho celkový životní pocit. Tedy není pravda, že malé dítě ještě nevnímá. Vnímá celým svým bytím, holisticky. Identita dítěte se formuje opakovanými vztahovými zkušenostmi. Ano, děti, které v raném věku zažívají hrubé zacházení, budou například ve vztahové oblasti velmi nejisté, opatrné, budou očekávat od okolí útoky, a úskoky, budou podezřívavé. Přirovnání k dikobrazovi by bylo přiléhavé. Touží po vztahu, po tom, aby je měl někdo rád, ale jeho ochranné ostny brání přiblížení.

„Já nepotřebuji nikoho, vystačím si sám.“ říká smutné a opuštěné dítě. Jeho život bude formován komplexem "jsem přehlížen." Čím hlouběji je zraněno, a čím dříve zranění vzniklo, tím jsou naše možnosti pomoci limitovány. Na druhou stranu čím dříve dítěti poskytneme pomoc, tím dříve se může rehabilitovat jeho negativní sebepoznání. V psychoterapeutickém rámci můžeme dítěti zprostředkovat novou zkušenost vztahu, který je založený na autentickém zájmu a podpoře. To nejcennější, co můžeme pro dítě udělat je, když zažije, že o něj má někdo skutečný zájem. Samozřejmě takovou zkušenost může zažít ve vztahu s kýmkoliv, nemusí to být nutně psychoterapeut. V tom vidím velký potenciál.

JP: Z toho, co říkáte, logicky vyplívá, že svoji podstatnou účast na životě dítěte mají už jesle, mateřské školy, ale i základní školy. Tam by měli kompetentní lidé vědět, jak je s dítětem v rodině zacházeno. Často ale slyším odpověď rodičů: To je naše věc, věc rodiny. To ale není úplně pravda. Jednak dítě není majetkem rodičů, a za druhé, v dospělosti se člověk stává součástí společnosti se všemi důsledky výchovy v dětství. Ta hranice, do jaké míry institucionálně zasahovat do soukromí rodiny, je citlivá, ale jistá proporčnost, opřena o vztah učitele k dítěti, by tam asi měla být. Pokud přijde dítě s modřinami do školky či do školy, asi by to nemělo být přehlédnuto. Každopádně všichni, kteří jsou v kontaktu s dětmi, ať už rodiče, vychovatelé či učitelé, neudělají nic špatného, když jim budou projevovat vstřícný a láskyplný vztah (úsměv). Dalším problémem je skryté násilí na dětech formou psychického týrání, které není na rozdíl od fyzického trestání na první pohled vidět. Možná že psychické týrání dětí je ten největší, ale skrytý kus ledovce, co si o tom myslíte?

JB: Výchovně působíme hlavně tím, kým jsme, takže prvotní je, abychom byli lidsky v pořádku my. To je zásadní. To platí pro učitele, vychovatele a o to více pro rodiče. Edukace je jistě důležitá, ale rozhodující je, jak děti prožívají a poznávají rodiče v různých situacích života. Na tom závisí, zda budou svět vnímat jako bezpečné nebo ohrožující místo. Skrytá forma psychického násilí páchaného na dětech je zákeřná v tom, že uniká naší pozornosti. Pokud se například rodina rozpadá, je to náročný a traumatizující proces pro všechny. Hrozí zde vysoké riziko, že se v důsledku nezpracovaného smutku, zklamání a jiných bolestných emocí jeden z rodičů uchýlí k manipulaci dítěte. Dítě se stane rukojmím a nástrojem pomsty ne z vlastního rozhodnutí. Zavržený rodič je vykreslován účelově v negativním světle a dítě ho bude odmítat i přesto, že má svoji maminku nebo tatínka rádo. Bude skrývat skutečné city, aby nezranil jednoho nebo druhého. Vnímavé děti se dokážou naladit na jemné neverbální projevy rodičů, a ty je orientují. Například dítě přiběhne s jásavým výskotem, jak se měl u tatínka skvěle a maminka si útrpně povzdychne. Takovým způsobem se komplexní emoční svět dítěte polarizuje, a dítě se projevuje takovým způsobem, jakým je schvalováno maminkou, babičkou apod. I v psychologické praxi bývá náročné přesně zmapovat, do jaké míry je zjevné odmítání jednoho z rodičů důsledkem skryté manipulace. V ambulanci tyto děti bývají velmi opatrné, působí jako zamrzlé, odmítají se projevit jakýmkoli způsobem, dostávají se do intrapsychického konfliktu, protože chtějí být loajální vůči oběma rodičům. V takových podmínkách se formuje pokřivená identita, tzn. falešné self. Vstup institucí do prostoru rodiny je delikátní záležitost, ale má své psychologické a právní opodstatnění. V případě podezření na hrubé zacházení s dítětem je zaběhnutou praxí spolupráce sociálních pracovníků, školy, lékařů a psychologů.

JP: Jan Čulík v diskusi zmínil, že ve Skotsku je facka dítěti trestným činem, že dítě má stejnou ochranu jako dospělí. Potíž ale může nastat v dokazování skutkové podstaty. K tomu, aby byl rodič za facku dítěti odsouzen, musí mu být dokázáno, že opravdu fackoval. Jak víme, děti si umí i vymýšlet. Jaký je Váš názor na trestnost facky dítěti?

JB: Děti samozřejmě mohou lhát, mohou si vymýšlet, zvlášť pokud mají zkušenost, že tím něčeho dosáhnou, nebo jsou-li k tomu přímo či nepřímo manipulovány. Z psychologického hlediska ale považuji za problematické, dělat z jedné facky závěry s právními důsledky. Jeden z rodičů se může tímto způsobem prostřednictvím manipulovaného dítěte třeba mstít druhému. Navíc pro dítě může být tato zkušenost traumatizující, a to třeba mnohem víc, než facka sama. Jsme-li svědky zjevného násilí vůči dětem, je bezpochyby nutné jednat a trestní zákony na to pamatují. Každopádně platí, že chceme-li z dětí vychovat dobré lidi, s dobrým nenásilným vztahem k druhým lidem, musíme jít sami příkladem. To je nejspíš jediná záruka, jak eliminovat fyzické násilí nejen na dětech.

JP: Děkuji Vám za rozhovor.

3
Vytisknout
4746

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2022