Několik málo postřehů o Britských listech

8. 2. 2022 / Albín Sybera

Cvek se při té příležitosti také zamýšlí nad konfliktem, který proti sobě staví společnosti ovládané úzkou oligarchií, jako je Rusko a Čína, a společnosti s liberálně-demokratickými institucemi, které mají dělbu moci ve společnosti korigovat. Tedy především země, které se vyznačují členstvím v EU a NATO, ale problematika kontroly moci se samozřejmě netýká jenom jich. 

Na úvod musím ještě poznamenat, že společně se Cvekem mi je sympatické, když je médium obtížně ideologicky uchopitelné. Na jednu stranu je lidské, když vyhledáváme názorově spřízněná média, ale na druhou stranu by sama situace, kdy začneme číst pouze texty, se kterými souhlasíme, měla být varováním, že něco není úplně v pořádku.

Ostatně se jedná o podobný jev, se kterým pracuje Facebook a další sociální platformy. Ve snaze o výdělek umocňují a dovytvářejí realitu, ve které se pohybujeme a pomocí které vnímáme svět okolo nás, a v končeném důsledku mohutně fragmentují společnost, ve které žijeme. Také se přiznám, že na mě zoufalství Leonarda DiCapria ve filmu Don’t Look Up („K zemi hleď“), se kterým se ptá, zda si ještě dokážeme rozumět, zanechalo velký dojem.

Vlastnictví médií a online služeb

Dopad digitalizace na informační prostor je také jeden z důvodů proč se v BL a dalších médiích pravidelně snažím upozorňovat na problematiku vlastnictví médií a online služeb v Česku. Nedomnívám se, že podstata problému spočívá v tom, co se veřejnosti často snaží vsugerovat (a zároveň tak popřít takového slaměného panáka) lidé, jako jsou Vladimír Mlynář či Tomáš Jirsa, a sice že by PPF či EPH cenzurovala či úkolovala vlastnicky spřízněné redakce.

Ostatně není náhodou, když právě Tomáš Jirsa rád veřejně hovoří o "propichování bublin" a zve si do svých pořadů hosty, kteří se profilují v názorovém protipólu ke konzervativním redakcím, jako je Info.cz či Echo24, a sám se tak situuje do role názorově otevřeného moderátora a glosátora.

Domnívám se – a k podobným závěrům dochází další analytici věnující se médiím ve střední Evropě – že podstata zájmu investorů, jako je Daniel Křetínský, Patrik Tkáč či uskupení PPF, spočívá kromě lukrativnosti minimálně regulovaného digitálního prostoru (výše zmínění investují také do dalších oblastí online služeb jako je online vysílání sportu a zábavy) v možnosti vytyčovat mantinely veřejné diskuse.

Tedy mimo jiné v možnostech určovat frekvenci a míru prezentace konkrétních názorových pozic či témat už jenom tím, že investují do určitých komentátorů a redaktorů, a to jak z řad názorově spřízněných, tak z řad kritiků.

Investicí do kritiky mám mimo jiné na mysli nové angažmá v CNC bývalého redaktora Deníku N Jakuba Zelenky, který před časem jako jeden z mála psal o úvěrech, které Mezinárodní investiční banka (MIB) poskytla společnostem českých miliardářů Daniela Křetínského a loni zemřelého Petra Kellnera. Vedení MIB požívá mimořádných diplomatických výhod v Budapešti, je podporované současným osazenstvem Kremlu, a obchodní vztahy s MIB na projektech v Česku a Slovensku nepatří mezi tolik medializovaná témata.

Takový tichý vliv v médiích a digitálních službách staví investory do pozice, kdy mají možnost argumentovat, že nemají politické zájmy, jak jsme viděli v případě skrytého financování a publikování článků a pořadů o Číně, ve kterém figurovaly společnosti skupin PPF či CNC, anebo při uzavírání dohod se státními institucemi, které využívá k posílení svého vlivu v médiích Progresivistická strana srbského populistického autoritáře Vučiće.

Zatímco v prvním případě argumentovala společnost Home Credit, že jim jde o „racionalizaci debaty o Číně“, tak v druhém případě argumentují představitelé PPF, že jim jde pouze o finanční výhody vyplývající z posilování pozic Telekomu Srbija. A přitom jim umožňují mít klíčové pozice při vytváření informačního matrixu či názorové hegemonie, ve které se pohybujeme.

Ostrov Česko 

Výstižným příkladem „normalizace“ oligarchických zájmů je úroveň veřejné diskuse o české energetice (více na BL a na IntelliNews), která je často ztenčena na otázky o tom, jak moc podpoříme jádro z veřejných peněz a jak si do toho jako Češi nenecháme zasahovat od zeleného Bruselu.

Že od konce Martina Bursíka na MŽP se podpora OZE na vládní úrovni dokonale upozadila a Česko se dnes kvůli tomu stává atomově-uhelným ostrovem a riskuje další zdražování energie a prodlužování neudržitelného modelu hospodaření je upozaděno kritickými či v lepším případě „realistickými“ postoji vůči všemu zelenému.

Stejně tak je jaksi zapomenuta kontinuita problémů v české energetice napříč několika posledními vládami, která je výstižně symbolizovaná poměrně stálým vedením v molochu ČEZ. Po příchodu Andreje Babiše na ministerstvo financí sice kolovaly zprávy, že generálního ředitele ČEZu Beneše jako symbol moci ČEZu Andrej Babiš odstaví, ale nikdy se tak nestalo.       

A tím se dostávám ke konfliktu na Ukrajině, kterým jsem na začátku tento osobnější komentář nakousl. Fialova vláda se na rozdíl od té předchozí důrazně vymezuje proti Kremlu, a vytváří tak kontrast proti předchozí Babišově vládě, která se do střetu se Zemanem nepouštěla, případně její předseda otevřeně podporoval spojence Kremlu, jako je Viktor Orbán, i další autokraty, jako je Aleksandar Vučić.  

Politiku pro ženy a děcka, byznys pro velké chlapy

Zatímco Petr Fiala a další členové jeho vlády vyjadřují podporu Ukrajině během eskalace současného konfliktu hromaděním ruských vojsk v blízkosti ukrajinských hranic, tak v Bělorusku navyšující se přítomnost ruské armády připoutala Aleksandra Lukašenka ke Kremlu ne nepodobným způsobem, jakým k sovětské vládě byli připoutáni českoslovenští představitelé mezi lety 1969-1989.

Pod geopolitickými narativy se ale odehrává také celá škála obchodních vztahů. A to nejenom v těch celosvětových, jako jsou dodávky LNG do Evropy, na které upozorňuje Gav Don.

Česko Ukrajině kromě dodávek dělostřelecké munice, houfnic Dana, dodává či chystá dodat také zimní výstroj od Excalibur Army či produkty Tatry, tedy produkty společností, které jsou součástí Czechoslovak Group (CSG).

Přitom právě CSG patří mezi sponzory Miloše Zemana, který po anexi Krymu a rozpoutání násilí na východě Ukrajiny podporuje v probíhajícím konfliktu Putinovo Rusko. CSG kromě toho finančně podporovalo i jaderné vzdělávací aktivity v Česku společně s institucemi, jako je ruská Roskosmos či Essential Communication, PR agenturou Rosatomu.

Mluvčí CSG Andrej Čírtek v reakci na můj text o tom, jak bankroty mění vlastnické poměry v českém průmyslu, napsal, že majitel CSG Jaroslav Strnad je pouze schopný reorganizátor společností v potížích. Možná tato schopnost stojí za Strnadovými zájmy v restrukturalizaci polostátní společnosti Đuro Đaković, chorvatském výrobci lokomotiv či tanků a obrněných vozidel, čehož si všímal chorvatský tisk.

Kreml eskalaci napětí využívá k posílení populistického ekosystému uvnitř Evropy

Na co se tak pod jestřábími postoji členů Fialova kabinetu vůči Kremlu snadno zapomíná je konsolidace oligarchického vlivu v postbabišovském Česku. V nedávném rozhovoru pro BL upozornil Vojtěch Boháč, že paradoxně „díky Babišovi se začalo více hovořit o problematice vlastnictví médií“. Já bych k tomu ještě doplnil, že paradoxně také díky Babišovi se začalo více hovořit i o vlivu dalších soukromých společností na politiku v Česku, které nejsou součástí holdingu Agrofert.

Je přitom na místě diskutovat nejenom o období, kdy působil Andrej Babiš v několika vládách ČR mezi lety 2013-2020, ale také o předchozí dekádě, kdy bylo Česko svědkem vzestupu EPH – ale především také expanze PPF na trhy se spotřebitelskými půjčkami v Česku (kde je třeba hledat původ dluhové krize v Česku) a potom dále do Číny a zemí jihovýchodní Asie (které mnoho komentátorů dává do souvislosti s pročínskými postoji Hradu).

Ostatně i v případě Pandora Papers je Babiš v centru dění pro své aktivity před vstupem do politiky, kdy jeho Agrofert byl v přebírání podniků a likvidování konkurence podobně bezskrupulózní jako praktiky výše zmiňovaných konglomerátů. Za zmínku v této souvislosti také stojí, že ve většině celosvětových kauz odhalujících skryté offshorové vztahy a problematické toky peněz jsou české firmy stálicí.

Majitelé PPF, EPH či Sev.En Energy nefigurují v politice otevřeně jako Andrej Babiš, ale jejich obchodování se státními firmami nejenom v Česku (ČEZ, ČD Telematika), ale také v blízkém zahraničí (Telekom Srbija, Slovenske železnice) v kombinaci s mediálním vlivem z nich činí podobně vlivné hráče jako je Agrofert (nemluvě o vztazích s politiky typu Křetínský-Topolánek anebo Tykač-SPD). A jako takové jsou pro Kreml Vladimira Putina stejně, anebo ještě zajímavějšími cíli než je Miloš Zeman. 

Samostatným tématem pak je přítomnost ruských státních firem v českém jaderném průmyslu či Orbánova diplomacie „dobrých vztahů“ s "novým Ruskem". Co mají oba fenomény společné je normalizování přítomnosti ruských státních podniků a jejich obchodních partnerů v energetice ve střední Evropě uprostřed vřavy konfrontačních postojů.

Jak napsal Perry Anderson ve svých malých „dějinách“ termínu „hegemonie“, tak od zatím nepřekonané Laclauovy analýzy populismu může být „cokoliv nejenom že artikulováno jakýmkoliv směrem, ale všechno se stává artikulací“. Populistickým výsledkem je, že ideje byly odděleny od socioekonomické reality a staly se předmětem libovolné politické artikulace. Neboli: jakékoliv téma je nástrojem k opanování veřejného diskursu.

Nevím, zda Vladislav Surkov četl Laclaua, ale soudě podle jeho starších vyjádření, možná patří k menšině kremelských politiků, kteří se Západu věnovali více než jeho současný nejvyšší představitel. Putin zanechává dojem, že nacionalismus je pro něj i něco více než jenom hra na ideologii – proč by si jinak dával carské orlice na dveře od rezidence, ke které se veřejně nehlásí?