Jak jsme se dostali až sem?

10. 2. 2022

Rusové byli zmateni.

V té době Clinton a spol. oslavovali ruského prezidenta Borise Jelcina jako demokrata (Nevadilo, že v roce 1993 na svůj nepoddajný parlament vypálil tankové granáty a v roce 1996 zvítězil v cinknutých volbách, které Washington sám otevřeně podpořil). Chválili ho za zahájení "přechodu" k tržní ekonomice, který, jak pronikavě vylíčila laureátka Nobelovy ceny Světlana Alexijevičová ve své knize Second Hand Time, uvrhne miliony Rusů do bídy.

Rusové si kladli otázku, proč Washington obsedantně tlačí studenoválečnou alianci stále blíže k jejich hranicím, když ví, že zmítající se Rusko není schopno ohrozit žádnou evropskou zemi?

Aliance zachráněná před zapomněním

Bohužel ti, kdo řídili nebo ovlivňovali americkou zahraniční politiku, si nenašli čas na zamyšlení nad tak zřejmou otázkou. Koneckonců venku byl svět, který měla jediná supervelmoc planety vést, a pokud by USA ztrácely čas introspekcí, "džungle", jak se vyjádřil vlivný neokonzervativní myslitel Robert Kagan, by opět zarostla a svět by byl "ohrožen". Clintonovci a jejich nástupci v Bílém domě si tedy našli nové příčiny, které by mohli prosazovat s využitím americké moci, což byla fixace, která vedla k sériovým intervenčním kampaním. 

Rozšíření NATO bylo raným projevem tohoto smýšlení, před nímž varoval teolog Reinhold Niebuhr ve své klasické knize Ironie amerických dějin. Ale kdo ve Washingtonu dával pozor, když osud světa a budoucnost jsme navrhovali my a pouze my, což neokonzervativní sloupkař deníku Washington Post Charles Krauthammer v roce 1990 oslavoval jako konečný "unipolární okamžik", kdy Spojené státy budou mít poprvé v historii neomezenou moc?

Přesto, proč využívat této příležitosti k rozšiřování NATO, které bylo vytvořeno v roce 1949, aby odradilo Sovětský svaz vedený Varšavskou smlouvou od vpádu do západní Evropy, když Sovětský svaz i jeho aliance jsou nyní pryč?

Na tuto otázku měli architekti rozšiřování NATO hotové odpovědi, které jejich současní žáci stále opakují. Nově zrozené postsovětské demokracie ve východní a střední Evropě i v dalších částech kontinentu by mohly být "konsolidovány" stabilitou, kterou by jim poskytlo pouze NATO, jakmile by je přijalo do svých řad.

A samozřejmě, pokud se nyní chtěli do klubu připojit obyvatelé sféry bývalého SSSR, jak by jim to mohlo být odepřeno? Sotva záleželo na tom, že Clinton a jeho zahraničněpolitický tým nevymysleli tuto myšlenku v reakci na bouřlivou poptávku v této části světa. Právě naopak, považujte to za strategickou obdobu Sayova zákona v ekonomii: navrhli produkt a poptávka následovala.

Rozhodnutí posunout NATO na východ ovlivnila také domácí politika. Prezident Clinton měl na kontě nedostatek bojových zkušeností. Jako spousta amerických prezidentů nesloužil v armádě, zatímco jeho protikandidát ve volbách v roce 1996, senátor Bob Dole, byl těžce zraněn v bojích druhé světové války. A co hůř, jeho vyhýbání se odvodu do armády v době Vietnamu se chopili jeho kritici, takže cítil nutnost ukázat washingtonským mocipánům, že má žaludek a temperament na to, aby zajistil americké globální vedení a vojenskou převahu.

Od roku 1993, kdy se o expanzi NATO začalo vážně diskutovat, se nenašel nikdo významný, kdo by jim oponoval. A co hůř, prezident jako protřelý politik vycítil, že by mu tento projekt mohl dokonce pomoci přilákat voliče v prezidentských volbách v roce 1996, zejména na Středozápadě, kde žijí miliony Američanů s východoevropskými a středoevropskými kořeny.

Navíc vzhledem k podpoře, kterou NATO získalo v průběhu jedné generace ve washingtonském ekosystému národní bezpečnosti a obranného průmyslu, byla myšlenka na jeho zakonzervování nemyslitelná, protože bylo považováno za zásadní pro další americké globální vedení. Sloužit jako ochránce par excellence zajišťovalo Spojeným státům obrovský vliv v hlavních světových centrech tehdejší ekonomické moci.

Za těchto okolností bylo možné Jelcinovy námitky proti tomu, aby se NATO tlačilo na východ (navzdory ústním slibům poslední hlavě Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi, že tak činit nebude), snadno ignorovat. Koneckonců Rusko bylo příliš slabé na to, aby na něm záleželo. A v těchto závěrečných okamžicích studené války si nikdo takové rozšíření NATO ani nepředstavoval.

Sklízíte, co jste zaseli

Ruský prezident Vladimir Putin nyní tvrdě tlačí na pilu. Poté, co přeměnil ruskou armádu v hrozivou sílu, má svaly, které Jelcinovi chyběly. Ve Washingtonu však panuje shoda, že jeho stížnosti na rozšiřování NATO nejsou ničím jiným než lstí, která má zakrýt jeho skutečný zájem: demokratickou Ukrajinu. Je to interpretace, která pohodlně zbavuje Spojené státy jakékoli odpovědnosti za probíhající události.

Ve Washingtonu dnes nezáleží na tom, že námitky Moskvy dlouho předcházely Putinovu zvolení prezidentem v roce 2000 nebo že kdysi dávno to nebyli jen ruští představitelé, komu se tato myšlenka nelíbila. V devadesátých letech se proti ní postavilo několik významných Američanů, kteří byli všechno jiné než levičáci. Byli mezi nimi členové establishmentu s bezvadnými referencemi z dob studené války: George Kennan, otec doktríny zadržování, Paul Nitze, jestřáb, který působil v Reaganově administrativě, harvardský historik zabývající se Ruskem Richard Pipes, další zastánce tvrdé linie senátor Sam Nunn, jeden z nejvlivnějších hlasů v oblasti národní bezpečnosti v Kongresu, senátor Daniel Patrick Moynihan, někdejší velvyslanec USA při OSN, a Robert McNamara, ministr obrany ve vládě prezidenta Johnsona. Jejich varování byla pozoruhodně podobná: rozšiřování NATO otráví vztahy s Ruskem a zároveň v něm pomůže posílit autoritářské a nacionalistické síly.

Clintonova administrativa si byla plně vědoma odporu Ruska. V říjnu 1993 například James Collins, chargé d'affaires na americkém velvyslanectví v Rusku, poslal ministru zahraničí Warrenu Christopherovi kabelogram, právě když se chystal na cestu do Moskvy na setkání s Jelcinem, ve kterém ho varoval, že rozšíření NATO je pro Rusy "neuralgickým bodem", protože v jejich očích rozdělí Evropu a uzavře je před ní. Varoval, že rozšíření aliance do střední a východní Evropy bude v Moskvě "všeobecně vykládáno jako zaměřené proti Rusku a pouze proti Rusku".

V témže roce Jelcin Clintonovi (a vedoucím představitelům Spojeného království, Francie a Německa) zaslal dopis, v němž se ostře postavil proti rozšiřování NATO, pokud by to znamenalo přijetí bývalých sovětských států a zároveň vyloučení Ruska. Předpověděl, že by to ve skutečnosti "podkopalo bezpečnost Evropy". V následujícím roce se s Clintonem veřejně střetl a varoval jej, že takové rozšíření "zasévá semena nedůvěry" a "uvrhne Evropu po skončení studené války do studeného míru". Americký prezident jeho námitky odmítl: rozhodnutí nabídnout bývalým satelitům Sovětského svazu členství v první vlně rozšiřování aliance v roce 1999 již bylo přijato.

Obhájci aliance nyní tvrdí, že ji Rusko přijalo podpisem Zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku 1997. Moskva však ve skutečnosti neměla na výběr, neboť byla tehdy závislá na miliardách dolarů z půjček Mezinárodního měnového fondu (což bylo možné pouze se souhlasem Spojených států, nejvlivnějšího člena této organizace). Udělala tedy znouzectnost. Tento dokument vyzdvihuje demokracii a respekt k územní celistvosti evropských zemí, což jsou zásady, které Putin nedodržoval. Přesto se v něm také hovoří o "inkluzivní" bezpečnosti v "euroatlantickém prostoru" a "společném rozhodování", což jsou slova, která jen stěží vystihují rozhodnutí NATO rozšířit se z 16 zemí na vrcholu studené války na dnešních 30.

V době, kdy se v roce 2008 konal summit NATO v Bukurešti, se členy aliance staly pobaltské státy a obnovená aliance se dotkla ruských hranic. Přesto prohlášení po summitu chválilo "aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství" a dodávalo: "Dnes jsme se dohodli, že se tyto země stanou členy NATO." Administrativa prezidenta George W. Bushe nemohla věřit, že Moskva přijme vstup Ukrajiny do aliance s povděkem. Americký velvyslanec v Rusku William Burns - nyní šéf CIA - již dva měsíce předtím v kabelogramu varoval, že představitelé Ruska považují tuto možnost za vážnou hrozbu pro svou bezpečnost.

Ale byla to právě rusko-gruzínská válka - až na vzácné výjimky mylně prezentovaná jako nevyprovokovaný, Moskvou iniciovaný útok -, která poskytla první signál, že Vladimir Putin už přestal vydávat protesty. Jeho anexe Krymu v roce 2014 na základě nezákonného referenda a vytvoření dvou "republik" v Donbasu, který je sám součástí Ukrajiny, byly mnohem dramatičtější kroky, které fakticky zahájily druhou studenou válku.

Odvrácení katastrofy

A teď jsme tady. Rozdělená Evropa, rostoucí nestabilita uprostřed vojenských hrozeb ze strany jaderných velmocí a hrozící možnost války, protože Putinovo Rusko, jehož vojska a výzbroj se hromadí kolem Ukrajiny, požaduje, aby se zastavilo rozšiřování NATO, aby Ukrajina byla vyloučena z aliance a aby USA a jejich spojenci konečně vzali vážně námitky Ruska proti bezpečnostnímu uspořádání po skončení studené války.

Z mnoha překážek, které brání odvrácení války, stojí za zmínku zejména jedna: rozšířené tvrzení, že Putinovy obavy z NATO jsou jen kouřovou clonou zakrývající jeho skutečné obavy: demokracii, zejména na Ukrajině. Rusko však opakovaně vznášelo námitky proti postupu NATO na východ, a to i v době, kdy bylo na Západě ještě oslavováno jako demokracie, a dlouho předtím, než se Putin stal v roce 2000 prezidentem. Kromě toho je Ukrajina demokracií (jakkoli bouřlivou) od roku 1991, kdy získala nezávislost.

Proč se tedy ruské posilování odehrává právě teď?

Vladimir Putin je všechno, jen ne demokrat. Přesto si tuto krizi nelze představit bez neustálých řečí o tom, že Ukrajina jednou vstoupí do NATO, a bez zintenzivnění vojenské spolupráce Kyjeva se Západem, zejména se Spojenými státy. Obojí Moskva považuje za znamení, že Ukrajina nakonec do aliance vstoupí, což představuje Putinovu největší obavu.

Nyní povzbudivá zpráva: hrozící katastrofa konečně dodala diplomacii energii. Víme, že jestřábi ve Washingtonu odsoudí jakékoli politické urovnání, které zahrnuje kompromis s Ruskem, jako ústupek. Prezidenta Bidena přirovnají k Nevillovi Chamberlainovi, britskému premiérovi, který v roce 1938 v Mnichově ustoupil Hitlerovi. Někteří z nich obhajují "masivní letecký transport zbraní" na Ukrajinu à la Berlín na počátku studené války. Jiní jdou ještě dál a vyzývají Bidena, aby shromáždil "mezinárodní koalici ochotných, připravil vojenské síly k odstrašení Putina a v případě potřeby se připravil na válku".

Zdravý rozum však stále může zvítězit prostřednictvím kompromisu. Rusko by se mohlo spokojit s moratoriem na ukrajinské členství v NATO, řekněme na dvě desetiletí, což by aliance měla být schopna akceptovat, protože stejně nemá v plánu urychlit členství Kyjeva. K získání jeho souhlasu by Kyjev musel mít zaručeno, že si bude moci zajistit zbraně pro sebeobranu, a aby byla Moskva spokojena, musel by souhlasit s tím, že na svém území nikdy nedovolí základny NATO ani letadla a rakety schopné zasáhnout Rusko.

Má-li dohoda odvrátit krizi a válku v Evropě, musela by přesáhnout hranice Ukrajiny. Spojené státy a Rusko by musely sebrat vůli k jednání o kontrole zbrojení na tomto území. Musely by také prozkoumat opatření na budování důvěry, jako je vyloučení vojáků a výzbroje z určených oblastí podél hranic NATO a Ruska, a kroky k zabránění (nyní častým) blízkým střetům amerických a ruských válečných letadel a lodí, které by se mohly vymknout kontrole.

 

Celý text v angličtině ZDE