Několik úvah o historii, paměti a demokracii

14. 2. 2022 / Muriel Blaive

čas čtení 43 minut

Koncepce rozvoje a dalšího směřování Ústavu pro studium totalitních režimů


Očekávanou formou ucházení se o pozici ředitele ÚSTR je sestavení programu s klíčovými body, čímž se identifikují problémy a nabízejí konkrétní řešení. Moje koncepce bude postavena tak, že má hlavně filozofický charakter. V Ústavu pracuji od července 2014, předtím jsem byla od května 2013 místopředsedkyní jeho vědecké rady. Tento projekt vychází z mých zkušeností zúčastněné pozorovatelky nasbíraných během těchto devíti let. Moje koncepce spočívá v tom, že existuje důležitější a naléhavější úkol než rozhodovat o technických detailech reorganizace ústavu: tímto naléhavým a důležitým úkolem je změnit náš přístup k minulosti.

Co znamená "totalita" a proč by ÚSTR neměl tento pojem mobilizovat

Václav Havel ve svém eseji Příběh a totalita (1987) napsal: „Ideologie, založená údajně na autoritě historie, se stává největším nepřítelem historie.“ Mluvil samozřejmě o komunistické ideologii. Dnes je to antikomunismus, který si nárokuje, že se opírá o autoritu dějin. Na všechno má odpověď a nikdy se mu nedá nic vytknout: období před rokem 1989 bylo zlé a za všechno může komunismus, minulý i současný. V tomto smyslu funguje antikomunismus také jako ideologie. Skutečným opakem „komunismu“ tedy není „antikomunismus“: jsou jím, jak správně podotkl Havel, dějiny. Dějiny jsou pochybnosti, diskuse, nesouhlas. Je to převrácený pól ideologie.

Totalita“ či jakkoli jinak pojmenujeme období mezi lety 1948 a 1989 v Československu (komunistická diktatura by byl lepší termín) skutečně zanechala stopy. Živým svědectvím o hluboké destrukci kritického myšlení čtyřmi desetiletími komunistické vlády je přetrvávající společenské nutkání slyšet „pravdu“ od zavedené autority. Poslání ÚSTR vidím v tom, aby lidé, kteří touží po takto zjednodušeném světě, postupně pochopili, že opakem dogmatu není jiné dogma, ale dlouhá debata. Nikdo není držitelem „historické pravdy“ a ani by neměl být. Demokracie předpokládá pluralitní společnost, která vyžaduje konfrontaci mnoha názorů, včetně těch na historii.

V tomto kontextu začal pojem totalitarismus v Německu ztrácet na aktuálnosti již v roce 1993. Nahradilo jej tázání po „normálním životě“, „agendě“, „praktikách nadvlády“, „každodenní zkušenosti s diktaturou“, tedy pojmy, které popíraly pojem totální kontroly shora, a nahradilo je tázání po vztahu mezi vládci a ovládanými, po „hranicích diktatury“ (Thomas Lindenberger). Sovětská historiografie podobný trend znala – například Sheila Fitzpatricková překvalifikovala život za stalinismu na „obyčejný život“ již v roce 2000 (Každodenní stalinismus. Obyčejný život v neobyčejné době: Sovětské Rusko v třicátých letech.)

Historici v jiných postkomunistických zemích začali běžně používat termín „společenská smlouva“ k popisu vztahu mezi režimem a obyvatelstvem. Nemají tím na mysli, že by se někdy konal nějaký konkrétní kulatý stůl. Neznamená to doslova, že si lidé a režim spolu sedli. Jedná se naopak o sociologický pojem. Odkazuje na Dopis Dr. Gustávu Husákovi (1975) a další eseje. V Havlově analýze režim vyměnil politickou pasivitu obyvatelstva za přístup ke spotřebnímu zboží a relativně slušnou životní úroveň. Neznamená to popírání toho, že někteří lidé, ba až příliš mnoho lidí, trpěli skutečnou, personalizovanou represí; je to jen východisko k úvahám o moderní evropské společnosti, o její schopnosti vzdorovat a o jejím pokušení souhlasit prakticky s každým režimem.

Jak tedy máme studovat totalitarismus? Upřednostňuji havlovský koncept „autotality“ (Moc bezmocných, 1978), který zdůrazňuje pojem individuální odpovědnosti. Jeden z mých profesorů, Pierre Hassner (který vyrůstal v komunistickém Rumunsku), říkával: „Já jsem totalita.“ Tím měl stejně jako Havel na mysli, že totalitarismus ztělesňuje specifickou historickou zkušenost každého z nás. Autotalita znamená, že každý byl tak trochu zodpovědný, už jen proto, že každý předstíral, že s režimem souhlasí, i když tomu tak nebylo.

Jak se tedy s touto minulostí vypořádáme? Hassner cituje Jamese Joyce: „Historie je noční můra, ze které se snažím probudit.“ Ale pro některé, dodává, je to noční můra, ze které se snaží neprobudit. Cílem mého projektu je, aby se ÚSTR plně probudil a dekonstruoval, jak snadné bylo dovést demokratickou společnost k diktatuře a udržet ji tam po čtyři desetiletí. Mým cílem je, aby se to už nikdy nemohlo opakovat.

ÚSTR je sám mikrokosmem připomínajícím komunistické společnosti

Cesta k historizujícímu přiblížení komunistické doby je dlážděna překážkami. Esencializace dějin jistě není řešením. Uvedu příklad. ÚSTR je ve více ohledech mikrokosmem připomínající komunistické společnosti, kterou tak vehementně odsuzuje. Mezi jeho zaměstnanci jsou lidé hodní i lidé podlí, jsou tam lidé schopní i neschopní, jsou tam lidé, kteří byli přijati za „správné“ politické zázemí, i lidé, kteří se tam dostali za své zásluhy. Jsou tam typy závistivé, pracovité, poctivé, prolhané, předvádějící se a bolestně neschopné. Jsou tam lidé zbabělí a lidé odvážní. Jsou tam lidé, kteří mají ostré profesionální svědomí, a ti, kterým je úplně jedno, jestli dělají dobrou či špatnou práci. Jsou ti, kdo šikanují, ti, kdo jsou šikanováni, a ti, kdo dělají, že to nevidí. Jsou lidé malicherně smýšlející a jsou duše laskavé. Ale lidí ochotných argumentovat a obhajovat alternativní názor je jen velmi málo. A jednou z komodit, která je v tomto institutu stejně jako ve společnosti obecně velmi nedostatková, je tolerance.

I zde je patrná značná míra sexismu. Jsou lidé, kteří vidí v ženách především objekty, které by měly vypadat hezky a usmívat se; a jsou i ti, bohužel méně početní, kteří si myslí, že ženy stojí za to, aby byly zaměstnány jako výzkumné pracovnice a kolegyně a aby jim bylo zaplaceno odpovídajícím způsobem. Těchto málo výzkumnic slouží bohužel spíše jako virtue signalling než jako důkaz skutečné vůle stav věcí změnit. Pokřivuje to výzkum.

Stejně jako v komunistické straně existuje dlouhá kohorta lidí, kteří byli vyhozeni, donuceni k rezignaci nebo kteří znechuceně odešli. Stejně jako v komunistické straně bude mnoho lidí odcházet kvůli různým překážkám i v budoucnu.

Stejně jako komunistický režim je ÚSTR posedlý čísly a statistikami: tolik článků, tolik knih, tolik naskenovaných stránek, tolik bodů nasbíraných v RIV, tolik hodin strávených v práci; a stejně jako v komunistickém režimu hrozí, že forma bude mít přednost před obsahem. Kvalita vytvořeného výzkumu je sice deklarovaným cílem, ale kvantita je lepší. Počet milionů naskenovaných archivních stran je snad nejabsurdnějším cílem ze všech. Zřejmě ještě nikoho nenapadlo položit si otázku, kdo bude tyto miliony stran číst, jak bude tato veřejnost vybavena k interpretaci tohoto materiálu a k jakému společenskému či historickému účelu to bude sloužit. Příslušné odpovědi jsou: nikdo; není vybaven vůbec; nic. Nechápejte mě špatně: velmi podporuji zachování otevřenosti archivů. Ale zpřístupnění všech archivů na internetu možná prostě není tou nejlepší investicí. Vzdělávání veřejnosti, aby byla schopná těmto archivním dokumentům rozumět by bylo lepší.

Z ústavu se stalo malé vlastní ministerstvo, byrokratická továrna, jejíž zaměstnanci nemají ponětí, za čím stojí, a kde je nebývalý poměr zaměstnanců k badatelům. Viděla jsem zaměstnance, kteří nemají ani ponětí o tom, co je to výzkum, k čemu je dobrý, jak funguje, proč je důležitý pro společnost a pro společenské vědy, čím mohou pomoci a proč by vůbec měli pomáhat. Neporozuměla jsem si s pracovníky, kteří nechápou smysl ani podávání žádostí o výzkumné granty, protože stejně dostáváme výplatu. Zažila jsem zaměstnance, kteří nemohli chápat důležitost termínů a mysleli si, že je v pořádku zůstat doma v den, kdy je třeba odevzdat projekt. Dohadovala jsem se se zaměstnanci, kteří se nedokázali obtěžovat s jakoukoli drobnou námahou navíc, i když jsem je upozorňovala, jak bychom mohli ušetřit peníze ústavu i daňovým poplatníkům pouhou změnou metod. Samozřejmě jsem se setkala i s nesmírně milými a otevřenými zaměstnanci, i některými svými nadřízenými, kteří byli zvědaví na účel a konkrétní promítnutí své práce a byli naprosto ochotní zkoušet nové věci. Takových by mělo být více.

Proto by bylo mou prioritou uvnitř ÚSTR všechny tyto zaměstnance vzdělávat, pokud jde o smysl ústavu, obohatit jejich historickou vizi. Jejich práce má přece smysl. Tím smyslem není jen získat práci jako kdekoliv jinde, ale sloužit veřejnosti tím, že přispějí k budování její demokratické identity, založené na zdravém vztahu k její minulosti. Jejich úkolem je pomáhat badatelům a pedagogům vykonávat jejich práci ve prospěch veřejnosti. Jejich úkolem je napomáhat propagaci diskuse a toleranci k opačným názorům.

Absence kultivované diskuse nebo naivní víra v „historickou pravdu“

Stejně jako společnost obecně, i ÚSTR trpí absencí kultury debaty – což si jako cizinka ze Západu vykládám jako pozůstatek toho, čemu říkám „komunistická mentalita.“ Absence kultury debatování se projevuje v absolutním přesvědčení příliš mnoha badatelů, že říká „pravdu“, a proto jsou možné jen dva typy odpovědí: „souhlas“ nebo „zrada.“ Zdá se, že v tomto toxickém tribalismu sloveso „nesouhlasit“ již neexistuje. Pokud někdo s kolegou nebo kolegyní nesouhlasí, pak tento kolega „neříká pravdu“ nebo přímo „lže.“ Zřejmě je nesmírně obtížné říci: „Mám jiný názor. Myslím, že interpretujete fakta neobjektivně. Myslím, že vaše zaujatost spočívá v tom, že ...“ Zdá se, že chybí právě pojem „odlišná interpretace.“ Výsledkem je, že společnost obecně, včetně mnoha historiků ÚSTR, má tendenci mít pokřivené pojetí „historické pravdy.“

Představa, že existuje jednoznačná „historická pravda“, je naivní představou dějin – takovou, kterou společnosti vnutil právě komunistický režim. Přesněji řečeno, bývala sdílena všemi vyspělými zeměmi. Po druhé světové válce se však na Západě poprvé v dějinách rozvinula občanská společnost díky nebývalým podmínkám hospodářského růstu, vědeckého pokroku a svobody. Kritické myšlení se stalo nezbytnou součástí školních osnov. Trvalo dvě generace, než se podařilo vychovat občany ke kritičtějšímu postoji k vlastním dějinám – i tak je to pokrok, který zůstává dostatečně nestálým učením, na které se při každé nové krizi až příliš často zapomíná. Mezitím byla česká společnost, stejně jako všechny komunistické společnosti, nadále napadána komunistickým režimem a kritické myšlení zůstalo apanáží velmi malé menšiny: disidentů.

V důsledku toho si veřejnost obecně a také někteří historici ÚSTR dostatečně neuvědomují nutnost historické kontextualizace, a tím i historické metodologie. Po dobu jednoho a půl roku jsem pro badatele ÚSTR organizovala metodologický seminář. Spočíval ve vynikajících referátech mnou pozvaných badatelů (ať už z ÚSTR, nebo zvenčí.) Po něm následovala „debata“, která spočívala v dlouhých monolozích menšiny badatelů ÚSTR, kteří jsou přesvědčeni, že jsou výhradními hlasateli „historické pravdy“, a kteří jsou zřejmě přesvědčeni, že míra pravdy se nejlépe vyjadřuje tím, jak hlasitě se mluví. Teprve poté, a to už bylo často pozdě, protože všichni už byli v té době vyčerpaní a/nebo podráždění, mohla začít nesmělá diskuse. Po měsících této šikanózní techniky mi jeden badatel laskavě řekl do ucha (snažil se být milý): „Víte, my historickou metodologii nepotřebujeme.“ Nyní se žádný metodologický seminář už nekonává a vlastně se už nekonají žádné celoústavní badatelské semináře vůbec, protože atmosféra byla natolik jedovatá, že se žádná konstruktivní debata nemohla uskutečnit. To je na tak velký ústav, jako je ÚSTR, bezprecedentní a je to strašlivé selhání.

Historickou metodologii potřebujeme. To by proto byla moje druhá priorita: vzdělávat historiky a veřejnost o nutnosti kontextualizace a historické metodologie. Archivní dokumenty samy o sobě neříkají "pravdu."

Otázka interpretace archiválií

Co ÚSTR/ABS udělat musí, je interpretovat tyto archiválie a zpřístupnit je širší veřejnosti tak, aby byla minulost srozumitelná všem, zejména mladším generacím, které nebyly osobně konfrontovány s otázkou spolupráce s tajnou policií. Dobrá instituce musí vynakládat své prostředky na čtení, analýzu, prezentaci a vysvětlování těchto spisů lidem.

V postkomunistické Evropě začínal každý takový ústav po roce 1989 se stejným záměrem – zdokumentovat rozsah pronásledování a utrpení, což je zcela legitimní cíl. Například východní Němci potřebovali dokázat, že nebyli jen zbabělci, že si jen neužívali, že trpěli, že tu byla diktatura, že byli pronásledováni, a bylo pro ně morálně nesmírně důležité to dokázat západním Němcům a Evropě, stejně jako pro Poláky, Čechy, Slováky, Rumuny a všechny ostatní. Ve všech zemích se však stalo to, že prameny začaly postupně popírat politický a ideologický záměr, který předcházel samotnému otevření těchto archivů. Během několika let se ukázalo, že zde byla diktatura a lidé jistě jednali pod tlakem, ale diktatura je nezbavila všech možností. Proto se v určitém okamžiku vrací lidský faktor. Určitá míra svobody, vnitřní svobody, existovala, lidé měli určitou míru volby – ne každý se například musel stát spolupracovníkem StB. Právě zde je úloha historika klíčová: musí tyto „volby“ kontextualizovat, nikoli odsuzovat a vynášet soudy.

Není možné studovat represi bez studia každodenního života. Nelze analyzovat, jak se lidé s represí vypořádávali, aniž bychom viděli, jak se s ní vypořádávali v každodenním životě. Právě v tom je pojem každodennosti vážně nepochopen a zneužit k politickým účelům. Studovat každodenní život nemá nic společného s popíráním toho, že represe existovala. Naopak, studovat každodennost znamená právě podrobněji se podívat, jak represe fungovala. Údajná trivialita každodenního života je ideologický, nikoli historický nebo metodologický argument. Tajné policejní spisy jsou nejlepším zdrojem pro zmapování rozsahu represe, a to včetně ukázání toho, jak si lidé zvnitřňovali představy o tom, co je dovoleno a co ne, co je zakázáno a co ne, a co si mohli sami vyjednat v rámci mocenských vztahů s režimem.

Policejní archivy nejsou jediným pramenem a žádný historik by neměl celou svou analýzu založit pouze na tomto jediném prameni. Archivní dokumenty ukazují pouze to, co StB chtěla, abychom viděli, což nemusí být nutně totéž, co se skutečně stalo. Ukazují, co museli důstojníci StB hlásit svým nadřízeným a co se od nich očekávalo. Uvedu jen jeden příklad: v pramenech z roku 1956 ve spisech StB skoro není ani jedna zmínka o Chruščovově tajném projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, ačkoli o něm všichni věděli, všichni o něm mluvili. Byl zdrojem strachu komunistických úřadů, ale v archivech StB o něm nenajdeme téměř jedinou zmínku. Historici a veřejnost si musí uvědomit, že ne všechno je v archivech, že to není jen černobílý příběh. Smyslem kritiky pramenů je nepodlehnout takovému vidění díky tomu, že srovnáváme prameny. Bylo by velmi nerozumné založit jakoukoli studii pouze na jednom prameni bez kontextualizace. Výborným srovnávacím bodem je například orální historie. Existuje také mnoho dalších pramenů: tisk, zahraniční tisk, svědectví, literatura, filmy atd. Podtrženo a sečteno, ucelený obraz o daném období můžeme získat pouze tehdy, pokud porovnáme různé druhy pramenů.

Samozřejmě není možné uniknout vlastním hodnotám a kontextu, v němž žijeme, ale od historika se očekává větší jemnost než otevřené vyznávání morálních soudů. Navíc studovat něco jiného než „hrůzu“, tedy nejrepresivnější aspekty totalitních režimů, se v žádném případě nerovná jejich popírání. Christopher Browning například v předmluvě ke svému slavnému svazku Obyčejní můži: 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku tvrdil, že dějiny každodenního života nejsou žádným „vyhýbáním se.“ Popisovat zkušenosti obyčejných lidí neznamená „přesunout pozornost od neslýchaných hrůz genocidní politiky nacistického režimu k všedním aspektům života, které pokračovaly relativně nerušeně.“ Je možné popisovat zkušenosti obyčejných lidí a zároveň analyzovat „míru, do jaké zločinná politika režimu nevyhnutelně prostupovala každodenní existencí za nacistů.“ Jinými slovy, vysvětlovat neznamená ospravedlňovat.

Nenaplněný pocit viktimizace: jak mohou pomoci dějiny každodenního života

Skutečnou agendou lidí, kteří se účastní veřejného diskurzu svým nereflektovaným antikomunismem a kteří tvrdí, že chtějí slyšet „historickou pravdu“, je být uznáni za oběti – ovšem pokud jim nejde o ego a moci. Značná část země se cítí být obětí komunismu a žádá nápravu. Proč? Je to natolik o minulosti, jak o přítomnosti konkrétně proto, že současný postkomunistický režim není dokonalý. Ne všichni jsou bohatí a šťastní, ne každý hlas má váhu, ne všichni profitovali ze změny režimu a příliš mnoho lidí se snaží udržet si alespoň zdání důstojnosti ve svém každodenním životě.

Ale jak se vůbec s tímto minulým utrpením vyrovnávat? Politické dějiny se při popisu komunistického období míjejí účinkem. Politické dějiny se zaměřují na události a osobnosti u moci. Ale například v sedmdesátých a osmdesátých letech se "nedělo" téměř nic a komunističtí vůdci byli vším možným, jen ne fascinujícími osobnostmi. Lidé už nebyli popravováni za své politické názory ani zavíráni do pracovních táborů. Už se neinscenovaly monstrprocesy a nekonala se žádná lidová povstání. Heslo se změnilo ze stalinského „Kdo není s námi, je proti nám“ na normalizační „Kdo není proti nám, je s námi.“ Lidé už tak často neumírali při snaze o překročení železné opony, ale odjížděli do Jugoslávie na odborářskou dovolenou. Znamená tato absence dramatu, že lidé zcela přestali trpět komunistickou vládou? Stojí za to si připomínat jen spektakulární represe? Má se nenápadné ponižování přehlížet, protože se nedostalo na titulní stránky novin ve svobodném světě?

Odpověď zní ne, naopak. Ale pouze sociální a kulturní dějiny jsou vybavené k tomu, aby popsaly banální všednost normalizace. Právě k tomu jsou užitečné dějiny každodenního života: k popisu každodenního, nenápadného otravování lidských životů fanatiky a tyrany, kteří pod záminkou komunistické autority uplatňovali svou osobní toxicitu na lidech kolem sebe. Nejde o banalizaci represe, ale naopak o její dekonstrukci, zviditelnění, analýzu. Vůdci na všech úrovních normalizačního režimu zůstali po roce 1989 téměř nepotrestáni, což přispívá k obecnému pocitu historické nespravedlnosti. Proto je klíčové najít slova, která by tuto frustraci vyjádřila. To opět dokážou pouze sociokulturní dějiny. Křivdy stalinské éry nebyly téměř napraveny a dosáhnout spravedlnosti v tomto případě bude velmi obtížný proces, i když potenciálně možný (viz můj výzkumný projekt v ÚSTR o tranzitivní spravedlnosti.) Ale drobné, každodenní ponižování, které lidé zažívali v normalizačním režimu v letech 1968-1989, se dokumentuje snáze a je to další výzkumná priorita, kterou bych si pro ÚSTR stanovila.

Historikové by mohli místo oslavování hrdinů odboje nebo alespoň vedle něj upozornit veřejnost na nedostatek spravedlnosti v případě komunistických zločinců. Pokud by se podařilo vytipovat jednotlivce, kteří za normalizace otravovali každodenní život obyvatelstva, z nichž mnozí ještě žijí, pokud by si širší veřejnost uvědomila, že se s tím dá něco dělat, a mohla by vyvinout určitou formu nátlaku, justice a politické elity by mohly být více nakloněny tomu, aby se k ostudnému nezájmu o elementární spravedlnost po roce 1989 vrátily.

ÚSTR jako ústav paměti národa

ÚSTR plní roli ústavu paměti národa, a proto bych opustila jeho současný název, který je příliš zpolitizovaný, a změnila ho na neutrálnější Ústav paměti národa.

Úkolem veřejné paměti je zprostředkovávat konkurenční převyprávění skutečnosti, které vyjadřují protichůdné strany. Dosud však neexistuje symbolický jazyk, který by měl schopnost zprostředkovat jak lidovou loajalitu k ekonomické rovnosti (která ponechává místo ne zcela negativní, pokud jde o paměť komunistické minulosti), tak dnešní oficiální loajalitu k vlastenecké struktuře odporu proti komunismu. Neexistuje jednotný pojmový rámec, který by spojoval ideál s realitou, pravici a levici, nostalgiky a antikomunisty. Vzhledem k tomu, že vzpomínkové aktivity vnucované shora dolů slouží především stávajícímu režimu a jejich cílem je udržet společenský řád, je každá vláda v pokušení ignorovat tu část kolektivní paměti, která se nepodřizuje jejímu vlastnímu narativu. To se stalo i v České republice po roce 1989.

Výsledkem je škodlivá sociálně-historická situace, kterou symbolizují vzpomínkové akce týkající se komunistické minulosti. Například při pětadvacátém výročí sametové revoluce v roce 2014 byl prezident Zeman při odhalování pamětní desky zasypán vejci. Jedno z vajec minulo svůj cíl a místo něj zasáhlo německého prezidenta Joachima Gaucka. V roce 2018, v souvislosti s širokou kritikou za údajnou korupci a možné propojení s minulou StB, si premiér Babiš přišel sametovou revoluci připomenout sám o půlnoci, než na zbytek dne odjel do zahraničí a přenechal ulici radostným demonstrantům. V roce 2019, na třicáté výročí revoluce, se prezident Zeman ani on sám žádné veřejné vzpomínkové akce nezúčastnili. Premiér Babiš pouze předsedal oslavám pro vybrané hosty ze zemí Visegrádu a ulici se vyhnul. Takovéto fraškovité a/nebo odpojené připomínky minulosti jsou katastrofou a ÚSTR by měl sehrát mnohem silnější roli při sjednocování země v její kolektivní, a přesto různorodé paměti komunismu.

Abychom toho dosáhli, jsme opět u nutnosti vrátit do popředí všechny aspekty každodenního života v komunismu, nejen represi. To, co Veronika Pehe nazývá „antikomunistickým konsensem kulturních elit“, dominuje politickému diskurzu a do značné míry se odráží v mainstreamových médiích i v oficiální politice paměti. Autorka však také ukazuje, že scéna populární kultury je mnohem pestřejší a širší veřejnost zdaleka nesouhlasí s tímto černobílým viděním komunistické minulosti. Vznikla alternativní „retro“ kultura, která podporuje nostalgickou vizi minulých časů, ne-li komunistického režimu. Ignorování této kultury v historických pracích neznamená její vymizení, spíše diskredituje tyto historické práce jako společensky nereprezentativní. Navíc vize uctívající sametovou revoluci nepomáhá kritickému budování demokratického režimu. Podle průzkumu veřejného mínění, který si nechala zpracovat Paměť národa Mikuláše Kroupy, mělo třicet let po pádu komunismu na sametovou revoluci pozitivní názor pouze 36% lidí starších čtyřiceti let. Více než třetina lidí starších čtyřiceti let si myslela, že se jim za komunismu „žilo lépe“ (u lidí s minimálním vzděláním se tato hodnota zvýšila na polovinu.) Jako výhody za komunismu uváděli: jistotu zaměstnání, lepší sociální stát a větší ohleduplnost k lidem ve společnosti. Také jen polovina všech respondentů uvedla, že se jejich životní úroveň po roce 1989 zvýšila.

Země je tak fakticky rozdělena na ty, kteří prosazují antikomunistický narativ o tom, jaké by mělo být národní hodnocení komunistické minulosti, a kteří zaujímají velkou část veřejné sféry, a na pestřejší a skeptičtější širší veřejnost. Morální otázky si přivlastnila pouze popkultura. Média, zejména populární televizní pořady, jsou jedinými veřejnými kanály, které se zabývají otázkou spolupráce s tajnou policií, zatímco historici a politici jsou k tomu příliš zdrženliví. Dosud neexistuje žádná historická studie o spolupráci s StB jako společenské praxi za komunismu. Nechat napsat takovou historii by byla další z mých priorit pro ÚSTR.

Zde je příklad toho, co by takový historický přístup mohl přinést. V roce 2016 uvedla Česká televize ve své verzi rozhlasového cyklu Dějiny dvacátého století pořad o spolupracovnicích StB. Jeden z dílů vypráví příběh zpěváka Jiřího Imlaufa, který se svým kamarádem Petrem Mičkou ze skupiny Houpací koně náhodou viděli protirežimní demonstraci v Praze v roce 1988. Na nádraží je někdo zaslechl a nahlásil je StB. Když se vrátili domů do Ústí nad Labem, policie se zaměřila pouze na Imlaufa, který byl vyčleněn ke spolupráci, zatímco Petr Mička zůstal sám. Režisér rekonstruuje, co Imlauf skutečně udělal, proč to udělal a jak se Imlauf i Mička vyrovnali se zpožděným odhalením této spolupráce. Proč je to užitečné? Protože předpokladem smíření je, aby si všechny strany rozuměly a spolu mluvily. A smíření je to, co společnost nyní potřebuje víc než cokoli jiného. Národní a skupinová viktimizace není konstruktivním politickým a společenským programem.

Dějepis, spravedlnost a paměť musí být odděleny

ÚSTR je jedinou institucí, která může obnovit hranice mezi dějepisem, spravedlností a pamětí. Nacismus, komunismus a obecněji všechny populistické režimy rády stírají rozdíl mezi těmito třemi oblastmi; demokracie naopak dává přednost zdravému oddělení. Úkolem historika je zjistit, co se stalo, a vysvětlit, proč se to stalo s ohledem na kontext. Není jeho úkolem vynášet soudy. Úkolem justice je najít a potrestat viníky. Nemá sloužit politikům jako nástroj k odstranění jejich protivníků. Úkolem politika je uctít oběti a připomínat minulé události. Nemá historikům říkat, co mají psát.

Ve veřejné sféře však převládající pocit zášti vede k takovému zmatku, že se mnozí politici a někteří historici cítí odvážně a hlásí se k odbornosti ve všech třech oblastech: historii, justici a politice. Přesto by se politik měl ze zásady zdržet zásahů do psaní historie. Není to jeho úloha a takový zásah nikdy nepomůže. Oběti a pozůstalí často stojí proti historikům. To je normální. Historici k nim mají velký respekt, ale to neznamená, že se názory nemohou lišit a že by měl existovat jednotný výklad minulosti. Určovat, jaký by tento výklad měl být, rozhodně nepřísluší politikům.

Jediným výsledkem politických zásahů je, že si historici dvakrát rozmyslí, zda budou sdělovat výsledky svého bádání, pokud se domnívají, že by to mohlo vyvolat hněv určitých skupin (téměř vždy se to tak i stane.) Prospívá taková situace akademické svobodě, nebo je jí ohrožena? Odpověď je zřejmá. Pomalé a bolestné utváření kolektivní paměti nelze urychlit politickými prostředky. Dějepis, spravedlnost a připomínání jsou tři různé cíle, o které by měly usilovat tři různé kategorie odborníků. To je pro fungování demokracie nezbytné.

Proto bych v rámci ÚSTR jasně oddělila badatele, kteří se věnují památkové činnosti, od těch, kteří se věnují historickému výzkumu, a vytvořila bych dva samostatné odbory, jeden pro historii a druhý pro památkovou péči a popularizaci. Připomínat památku obětí a seznámit veřejnost s výsledky výzkumu je nutná funkce, ale nerovná se badatelské práci. Připomínat normativní základy demokracie je nezbytné, ale není to výzkumná práce. Vyprávět o svých vzpomínkách na dobu komunismu je užitečné a poučné, ale není to řádná historická práce a nemělo by zaujímat její místo.

Antikomunismus znemožňuje smíření

Pokud jde o obyčejné lidi, kteří se cítí bývalým režimem poškozeni, antikomunismus jako ideologie jim dál otravuje život záští; ty, kteří se poškozeni necítí, jen dráždí a své děti učí, aby věděly něco jiného – stejně jak tomu bylo za komunismu. Mnozí učitelé dějepisu stejně stále neriskují a od výuky o komunistickém období prostě upouštějí, ačkoli vzdělávací oddělení ÚSTR je skutečně úspěšným příkladem a produkuje vynikající materiály.

Nejškodlivějším aspektem antikomunistického vyprávění pro společenskou strukturu je však to, že znemožňuje dialog. V roce 2018 si vyučující na Fakultě sociálních věd (FSV) v Praze, který je shodou okolností zároveň Slovák, kněz a sociolog, Dr. Karol Lovaš, pozval na debatu o událostech 17. listopadu 1989 generála Alojze Lorence, posledního šéfa StB. Hlídací psi antikomunistické ortodoxie se jako obvykle snažili Lorencovi v projevu zabránit, na fakultě zavládl zmatek a její děkanka musela toto odvážné pozvání veřejně zdůvodnit. Dr. Karol Lovaš byl poté na sociálních sítích dehonestovan.

Místo toho, abychom nechali promluvit Alojze Lorence a dekonstruovali a znevěrohodnili jeho argumenty (bylo by to tak těžké?), nahradilo analýzu rozhořčení. Proč je to špatně? Protože emoce mohou vždy sdílet pouze lidé, kteří již zastávají stejný názor jako řečník. Emoce přesvědčí pouze ty, kteří jsou již přesvědčeni, a zároveň ještě více znepřátelí ty, kteří od počátku nesouhlasili. Rozhořčení není argument. Rozhořčení uvrhá zemi do vzájemně nesmiřitelných frakcí a brání národu v usmíření.

Co je tak děsivého na dialogu mezi bývalými a současnými komunisty a zbytkem národa? Zřejmě to, že by mohl, nebo by spíše měl, vést k určité formě společenského smíru. Komunisté se mohou omluvit; to nebrání tomu, že některé prvky života za komunismu byly skutečně populární – především silný sociální stát. A naopak, to, že společnost komunistům odpustí, neznamená, že by se měla smířit s pronásledováním nevinných lidí. Smířit se neznamená zapomenout. Znamená to jít konstruktivně kupředu, místo aby se člověk utápěl v bitvách minulosti.

Závěr

Škody, které antikomunismus napáchal na společenské struktuře, nelze symbolizovat lépe než (zne)užitím hesla Georgeho Santayany: Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Tímto citátem otevřel v roce 2007 zákon o zřízení ÚSTR, který však dělá přesný opak toho, co bychom dělat měli. Měli bychom historizovat sametovou revoluci a postkomunistické období. Historizovat znamená zařadit tyto události do jejich historického kontextu, abychom pochopili chování společenských aktérů a překážky, na které naráželi. V Santayanově svazku Život rozumu (1905) předchází věta „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“ následující pasáž: „Pokrok, který zdaleka nespočívá ve změně, závisí na retenční schopnost. Když je změna absolutní, nezůstává žádná bytost, kterou by bylo možné zdokonalovat, a není stanoven žádný směr možného zdokonalování: a když se zkušenost neuchovává, jako u divochů, je dětství věčné.“ Tento odstavec má název „Kontinuita (je) nezbytná k pokroku.“

Vztaženo na současnou Českou republiku, Santayana měl na mysli pravý opak toho, než mu byl přisouzen. Kdybychom ho parafrázovali, řekl by následující: „Ten, kdo si nepamatuje komunistickou minulost, je odsouzen k jejímu opakování. Ten, kdo se nedokáže poučit z chyb komunistů, disidentů a obyvatelstva před revolucí, během ní i po ní, je odsouzen k jejich opakování. Ten, kdo se nedokáže poučit z chyb masové spolupráce a masové podpory komunistické diktatury, podpory, která se později smrskla na únavu z diktatury, se vystavuje jejich opakování. Ten, kdo se nepoučí ze zkušenosti demokracie, která se bez okolků zvrhla v diktaturu – dvakrát po sobě, v roce 1938 a v roce 1948 -, se se stejnou lehkostí stane obětí jakéhokoli nového populismu.“

Ten, kdo nepřijme kontinuitu s komunistickým režimem, kdo z této zkušenosti nevyroste, zůstane v plenkách. Santayana obhajoval paměť - nikoliv selektivní paměť.

Michael Kocáb v rozhovoru pro Deník N dokonale vyjádřil schizofrenii, která nyní panuje ohledně narativu o komunistické minulosti. Na otázku „Máme co slavit“ dal dvě odpovědi, jednu „politickou“ a druhou „rockerskou.“ Politická odpověď zní, že jsme získali svobodu a nezávislost, takže ano, máme co slavit. Rockerská odpověď je následující: „Soudruzi a soudružky, stojí to za hovno.“

Třiatřicet let po pádu komunismu je načase přestat považovat jednomyslnost za žádoucí stav. Přijmout existenci odlišných názorů, debaty, dokonce i sporů, je podmínkou smíření; a smíření je jedinou cestou, jak se konečně dostat z tohoto depresivního postkomunistického období. Dokud nedojde ke smíření, nebude možné truchlit ani vytvořit národní příběh o komunismu, do něhož by se mohl cítit zapojen každý občan. Podporovat smíření bude pro ÚSTR mou nejvyšší prioritou.


Shrnutí a akční program:

Zde je deset nejčastějších mylných představ, které dnes ve veřejném prostoru panují o historii komunistické a nacistické minulosti. Mým programem pro ÚSTR je, aby historici ÚSTR tyto mylné představy reflektovali, opravovali a vzdělávali veřejnost.

1) Snažit se pochopit, co se v minulosti stalo, není totéž jako morálně to schvalovat. Vysvětlení a pochopení nevede k ospravedlnění. Komunistický režim nebyl legitimní; musíme si však uvědomit, že životy lidí legitimní jsou. Nebýt hrdinou za komunismu nedělá ze všech Čechů oběti, ale ani je nediskvalifikuje jako občany této země dnes. Je příliš snadné odmítnout minulost na základě předpokladu, že „všichni komunisté byli zlí.“ Nepoučit se z minulosti znamená vystavit zemi budoucím diktátorům. Aby demokracie posílila, musí se poučit ze svých minulých porážek. Poznání vede k posílení – a právě proto komunisté tak rádi manipulovali s historií.

2) Utrpení je vlastnost společná téměř všem evropským národům ve dvacátém století. Všichni mučení a zabíjení lidé a jejich rodiny si vytrpěli peklo na individuální úrovni. Zlá povaha každého režimu, který takové praktiky uplatňoval, je v těchto utrpeních již zřetelně vyjádřena; není třeba se pokoušet dělat z kolektivních čísel větší, než jsou. Soutěživé mučednictví mezi nacismem a komunismem je hra ve které nelze zvítězit; její oběti jsou již mrtvé. Právě komunisté rádi viděli jen své vlastní utrpení a utrpení ostatních odmítali.

3) Svět není jednostranně rozdělen na oběti a zrádce. Každý lidský život je individuální a složitý. Mnoho, ne-li většina lidí byla na určité úrovni obětí a zároveň na jiné úrovni spolupracovala s režimem. Morální soudy jsou snadné pouze pro ty, kteří se nikdy nedostali do nemožné situace, v níž se téměř všichni ocitli ve svém každodenním životě. Minimální vcítění se do individuálních trajektorií často pomáhá pochopit jejich chování. Neznamená to však schvalování komunistického systému jako celku. Empatie mimochodem není sprosté slovo. Komunisté kdysi empatií opovrhovali. My jsme jiní.

4) Historie je společenská věda, nejde jen o vyprávění příběhu. Odborné studium historie má oborové normy. Pokud historik neumí hodnotit a ověřovat prameny, může mu povrchní čtení přinést přesně opačný výsledek než čtení v kontextu: nikdy to tak není, že dokument jednoduše „říká pravdu“, zejména pokud pochází z archivů StB. Navíc pokud historik neumí rozhovor vyhodnotit, může uvěřit svědkům, kteří se zcela mýlí nebo přímo lžou a v každém případě vyprávějí pouze svůj příběh. Pokud historik neudržuje krok s metodologií, může propásnout příležitost vysvětlit věci v novém světle. Pokud historik neví, co zkoumají historici v jiných zemích, snadno propadne dojmu, že jeho vlastní situace je jedinečná, zatímco tomu tak není, a nedokáže se poučit z poznatků a pokroku dosaženého v jiných zemích.

5) Dějiny jsou složité a nepřehledné. Rádi dětem vyprávíme jednoduché pohádky s jednoduchým ponaučením, ale děti musí jednou dospět. Život je složitý a nikdo z nás není ušetřen pochybných morálních rozhodnutí. Co platí pro nás, platí i pro národ. Nestačí si přečíst půl věty, samolibě zjednodušené médii, abychom „věděli“, co historik vypráví, a odsoudit to. Pokud se historici a veřejnost nebudou snažit číst, nebudou schopni pochopit věci v jejich složitosti. Právě komunisté byli mistry v uměle jednoduchém, černobílém podávání situací.

6) Historie není politika. Pouze neustálým přemýšlením o problémech, o které jde, a o metodologii, které používají, mohou historici udržet na uzdě pokušení využívat minulost pro současné účely. „Historici“, kteří znají odpověď ještě předtím, než si otázku položí, nejsou historici, ale politici. Historie je často rozporuplná, stejně jako život, a neposkytuje jednostranné poselství, které by bylo okamžitě k dispozici pro ospravedlnění té či oné politické volby. Komunisté znali předem odpověď na všechno. ÚSTR má klást nepříjemné otázky místo toho, aby poskytoval pohodlné pravdy.

7) Nic takového jako definitivní a navždy nezpochybnitelná historická pravda neexistuje. O minulosti se stále dozvídáme více. To, co dnes považujeme za pravdu, je dáno naší aktuální situací a tím, v co věříme. „Pravda“ je závislá na našem společenském a politickém prostředí. To, co považujeme za pravdu, vypovídá téměř více o tom, jací jsme dnes než o naší skutečné minulosti. Dějiny nejsou vyjádřením „historické pravdy“, ale vyprávěním, které konstruuje historik, jenž po celou dobu přemýšlí o tom, jak je co nejobjektivněji podat. Proto je to společenská věda. Historie se skládá z konsensu, k němuž dospělo mnoho historiků, kteří se neustále vzájemně domlouvají na našem chápání minulosti. A proto mnoho lidí, kteří se vydávají za historiky, ve skutečnosti historickou práci nedělá. Nikdo nevěděl lépe než komunisté, jaká je údajná „historická pravda“, aniž by musel provádět nějaký výzkum.

8) Vyprávět si u piva, co se komu osobně stalo, není „historie“, ale jeden příběh. Zkušenost z první ruky je neredukovatelná a pro historika je cenným pramenem. Ale jiní lidé mají k vyprávění jiné příběhy, které mohou být s těmito příběhy v rozporu, a přesto jsou stejně platné. Jednotlivci nejsou vždy vybaveni k tomu, aby porozuměli složitému kontextu, kdežto historici by toho být schopni měli. Jeden názor a jedna zkušenost nejsou základem historické monografie, pokud nejsou řádně zasazeny do kontextu.

9) Člověk tam nemusí být osobně, aby pochopil, co se stalo. Nikdo z nás neseděl s Hitlerem v Mnichově v roce 1938, a přesto dobře víme, co se stalo. Nikdo z nás nežil ve středověku, a přesto máme medievalisty, kteří nás mnohému učí. Stejně tak nemusíme osobně zažít komunismus, abychom věděli, o co šlo, a ani povolání rodičů neznehodnocuje něčí názor. Přímý svědek má možnost a kompetenci říci, co osobně viděl, ale svědek stojící vedle něj bude mít často zcela jiný názor na to, co viděl ve stejném momentě. Úkolem historika je opět tyto názory utřídit a konfrontovat je s dalšími zdroji, přičemž musí přemyšlet o způsobu, jakým to dělá, aby vytvořil vyprávění nejobjektivnějším způsobem.

10) Nakonec je třeba kategoricky odmítnout argument o tom, že cizinci, kteří píší o Česku nutně neví, o čem mluví. Ignorovat zahraniční historiky a jejich práce s tvrzením, že k českým dějinám se mohou vyjadřovat jen Češi je nesmysl. Ti, kdo si myslí, že česká situace je ojedinělá, se mýlí: mnoho se lze naučit od sousedů České republiky a od jejich historiků. Naším úkolem je pokusit se pochopit historickou zkušenost jako celek, nikoliv vytvořit výsledek, který by byl pro lidi snadno stravitelný nebo který by mohl být politicky užitečný. Život země je složitá záležitost. Jen lidé tak dogmatičtí, jako byli komunisté, mohou tvrdit opak. Nelze diskvalifikoval lidi pro jejich původ, jako to dělali komunisté.


2
Vytisknout
7939

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2022