Okouzlit naši historickou vizi – odpověď na Mirka Vodrážku
17. 2. 2022 / Muriel Blaive
Muriel Blaive reaguje na článek Mirka Vodrážky vydaný v Nové orientaci ZDE.
Editorovi Nové orientace poslala v přípravné, nedefinitivní verzi soukromě níže uvedený článek, ten z něho vytrhl citaci a zveřejnil ji na Facebooku spolu s polemikou, proč článek vydávat nebude. Muriel Blaive byla překvapena, že pan Hlaváček publikoval její soukromě zaslaný text:
* * *
Po dlouhá léta jsem se snažila snášet společenskovědní „analýzy“ Mirka Vodrážky v relativním tichu, protože mi ho bylo líto. Pro ty, kteří byli před rokem 1989 aktivní proti režimu, aniž by se proslavili, kteří snášeli represe, ale nezískali z nich žádný sociální kapitál, a kteří byli natolik slušní, že po sametové revoluci neskočili na špek oportunismu (bůh ví, že někteří postkomunističtí politici neměli žádné skrupule tohoto druhu), muselo být období po roce 1989 opravdu těžké. Vedla jsem rozhovory s několika takovými lidmi, kteří byli pochopitelně dost rozhořčeni svou osobní situací a nedostatkem uznání. Jejich případy jasně ukázaly světu, že skromná a neviditelná slušnost a odvaha před rokem 1989 se na individuální úrovni po roce 1989 nevyplatila. Nemohu si také pomoci, ale Vodrážkova záliba ve francouzských filozofech a společenských vědcích mi připadá docela dojemná. Většina z nich byla profesory mé alma mater, Ecole des hautes études en sciences sociales v Paříži – školy, která byla zároveň antikomunistická a levicová.
Vodrážka ty intelektuály bohužel ve většině případů chápe špatně a ve zbytku případů nezohledňuje kontext. Většina francouzských „antitotalitních“ myslitelů, které často cituje, jsou bývalí komunisté nebo levicoví aktivisté, kteří si do značné míry vyřizují své osobní účty ve velmi specifickém francouzském kontextu. Dělat z nich bezpodmínečné stoupence antikomunismu je proto problematické (a neúplné). Nejnápadnější je to v případě Michela Foucaulta, který je skutečně mezinárodním pilířem antitotalitního myšlení. Foucault je ale zásadně levicový intelektuál a celé jeho dílo je diskusí v rámci levicové smýšlejících intelektuálů. Vodrážka ho prezentuje jako zástupce (jeho vlastního) pravicového antitotalitního myšleni. Taková interpretace Foucaultových myšlenek je plně mimo jejich intelektuální kontext.
Ale Vodrážkův článek pro Novou orientaci docela dobře ilustruje pokřivené rysy, které jsem se snažila popsat ve svém projektu pro ÚSTR. Od mé první přihlášky do výběrového řízení na ředitele ÚSTR v roce 2010 po mému působení v ÚSTR v posledních devíti letech si upřímně myslím, že jsem jediná z uchazečů o tuto pozici, která je skutečně zcela nezainteresovaná v politice nebo v mocenské pozici a zajímá se jen o dějiny. Odchodem z Francie v roce 1992 do České republiky jsem si ujistila, že žádná kariéra pro mě se tam nerozběhne – skutečně, musím s lítostí konstatovat, že Francouze české dějiny ani vzdáleně nezajímají a pracovat na Československu v roce 1956 mi ve francouzské akademické obci nikdy nemohlo zajistit pozici. A v České republice jsem proto, že miluji české dějiny, ne proto, že mám ráda politiku.
Naopak, o politice po roce 1989 jsem měla vždy velmi nízké mínění a zjistila jsem, že mezi politiky mohu počítat jen velmi málo slušných lidí (i když pár se jich našlo.) Nemohla bych mít menší zájem na známkování bodů v naději, že udělám nějakou kariéru nebo dostanu od českých politiků nějakou pozici za odměnu. Nikdy jsem se v politice neangažovala a lidé, kteří mi přisuzují politické názory (slyšela jsem o tom, co bych měla být, od komunistky po nacistku, asi všechno), doslova lepí opak svého vlastního politického přesvědčení na osobu, kterou si představují, že jsem. A když jsem slyšela (pokud mě paměť neklame, bylo to právě od Mirka Vodrážky), že jsem v Čechách proto, abych vydělávala peníze, tak to mě opravdu, při vší úctě, rozesmálo. Vydělávám dnes v Praze asi čtyřikrát méně, než jsem vydělávala před deseti lety v Rakousku.
Z mých předchozích vystoupení jistě několika lidem neuniklo, že kdykoli veřejně hovořím, mluvím vždy jen o dějinách, paměti, politice paměti, vyrovnávání se s minulostí, budování demokracie a o tom, jak pomoci české společnosti vyrovnávat se s touto minulostí a budovat smířlivější budoucnost. To jsem přesně udělala i v této přihlášce: jde mi o to, jak může společnost dosáhnout určité míry smíření a vybudovat lepší demokracii. O čem naopak mluví Mirek Vodrážka? O osobním vyřizování účtů, mocenských hrách, tahanicích o pozice, o politice, osobních kariérách, osobních útocích, dehonestaci.
Jak jsem řekla, je mi ho líto a určitě by si byl zasloužil lepší kariéru. Ale opravdu – není na čase znovu se okouzlit naši historickou vizi a přemýšlet spíše o tom, jak může politika paměti sloužit lidem? O tom by měl ÚSTR být.
Diskuse