Byl jsem u toho: NATO a počátky ukrajinské krize

18. 2. 2022

Jak jsme se však dostali do tohoto bodu?

Dovolte mi, abych jako člověk, který se účastnil jednání, jež ukončila studenou válku, přiblížil současnou krizi z historického hlediska.

Každý den se dozvídáme, že na Ukrajině může dojít k válce. Říká se nám, že ruská vojska se shromažďují u ukrajinských hranic a mohou kdykoli zaútočit. Ukrajinský prezident mezitím všechny nabádá, abych nepropadali panice, a dává jasně najevo, že ruskou invazi nepovažuje za bezprostřední hrozbu. Vladimir Putin popírá, že by měl v úmyslu napadnout Ukrajinu. Jeho požadavkem je, aby byl zastaven proces přijímání nových členů do NATO a aby Rusko mělo jistotu, že se Ukrajina a Gruzie nikdy nestanou členy Aliance.

Prezident Biden takové ujištění odmítl, ale dal najevo ochotu pokračovat v diskusi o otázkách strategické stability v Evropě. Kyjev mezitím dal jasně najevo, že nemá v úmyslu realizovat Minské dohody.

Bylo možné se této krizi vyhnout?

Stručně řečeno ano. V roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, se mnozí pozorovatelé mylně domnívali, že jsou svědky konce studené války, zatímco ve skutečnosti skončila nejméně o dva roky dříve. Prezident George Bush doufal, že se Gorbačovovi podaří udržet většinu z 12 nepobaltských republik v dobrovolné federaci.

Navzdory převládajícímu přesvědčení, které zastával jak zahraničněpolitický establishment Washingtonu, tak většina ruské veřejnosti, Spojené státy nezpůsobily rozpad Sovětského svazu. Podporovali jsme nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy a jedním z posledních aktů sovětského parlamentu bylo uzákonění jejich nároku na nezávislost. A - navzdory často vyslovovaným obavám - Vladimir Putin nikdy nevyhrožoval opětovným pohlcením pobaltských zemí, a ani si nečinil nároky na jejich území, ačkoli kritizoval některé z nich, které etnickým Rusům upíraly plná občanská práva, což je zásada, kterou se zavázala prosazovat Evropská unie.

Vzhledem k tomu, že hlavním Putinovým požadavkem je ujištění, že NATO nepřijme žádné další členy, konkrétně Ukrajinu nebo Gruzii, zřejmě by nebyl důvod k současné krizi, kdyby po skončení studené války nedošlo k rozšíření aliance, nebo kdyby k rozšíření došlo v souladu s budováním bezpečnostní struktury v Evropě, která by zahrnovala Rusko.

Dala se tato krize předvídat?

Rozhodně. Rozšíření NATO bylo nejzávažnější strategickou chybou od konce studené války. Když se v roce 1997 vynořila otázka rozšíření NATO, byl jsem požádán, abych svědčil před senátním výborem pro zahraniční vztahy. Ve svém úvodním vystoupení jsem učinil následující prohlášení:

"Doporučení administrativy přijmout v této době do NATO nové členy považuji za chybné. Pokud by jej Senát Spojených států schválil, mohlo by se zapsat do dějin jako nejhlubší strategický omyl od konce studené války. Zdaleka nezlepší bezpečnost Spojených států, jejich spojenců a zemí, které si přejí vstoupit do Aliance - ale naopak může podpořit řetězec událostí, které by mohly způsobit nejvážnější bezpečnostní hrozbu pro tento národ od rozpadu Sovětského svazu. Náš jaderný arzenál byl skutečně schopen zničit lidskou civilizaci."

Ale to nebyl jediný důvod, který jsem uvedl kvůli tomu, abychom Rusko do evropské bezpečnosti zahrnuli. Plán na zvýšení počtu členů NATO nebere v úvahu skutečnou mezinárodní situaci po skončení studené války: postupuje v souladu s logikou, která měla smysl pouze v době studené války. Rozdělení Evropy skončilo dříve, než se začalo uvažovat o přijímání nových členů do NATO. Nikdo nehrozí opětovným rozdělením Evropy. Je proto absurdní tvrdit, že musíme do NATO přizvat nové členy, aby se zabránilo budoucímu rozdělení Evropy; má-li být NATO hlavním nástrojem sjednocení kontinentu, pak je logické, že jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je rozšířit pakt na všechny evropské země.

Nezdá se však, že by to bylo cílem administrativy.

Rozhodnutí rozšiřovat NATO po částech bylo zvratem americké politiky, která vedla ke konci studené války. Prezident George Bush vyhlásil cíl "celistvé a svobodné Evropy". Gorbačov hovořil o "našem společném evropském domově", vítal představitele východoevropských vlád, kteří se zbavili svých komunistických vládců, a nařídil radikální snížení sovětských vojenských sil.

Prezident Bush rovněž ujistil Gorbačova během jejich setkání na Maltě v prosinci 1989, že pokud bude zemím východní Evropy umožněno zvolit si svou budoucí orientaci demokratickými procesy, Spojené státy nebudou tohoto procesu "zneužívat". Následujícího roku byl Gorbačov ujištěn, že pokud bude sjednocenému Německu umožněno zůstat v NATO, nedojde k žádnému posunu jurisdikce NATO na východ "ani o píď".

Tyto připomínky byly Gorbačovovi sděleny ještě před rozpadem Sovětského svazu. Jakmile se tak stalo, měla Ruská federace méně než polovinu obyvatelstva Sovětského svazu a vojenský establishment byl demoralizovaný a v naprostém rozkladu. Zatímco poté, co Sovětský svaz uznal a respektoval nezávislost východoevropských zemí, nebyl důvod rozšiřovat NATO, ještě méně důvodů bylo obávat se Ruské federace jako hrozby.

Byla tato krize záměrně vyvolána?

Bohužel k tomu, že jsme se dostali do tohoto bodu, přispěla politika, kterou prováděli prezidenti George W. Bush, Barack Obama, Donald Trump a Joe Biden. 

Přijímání zemí východní Evropy do NATO pokračovalo i za vlády George W. Bushe, ale to nebyla jediná věc, která vyvolala ruské námitky. Spojené státy současně začaly odstupovat od smluv o kontrole zbrojení, které po určitou dobu mírnily iracionální a nebezpečné závody ve zbrojení a byly základními dohodami pro ukončení studené války. Nejvýznamnější bylo rozhodnutí odstoupit od Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), která byla základem řady dohod, jež na čas zastavily závody v jaderném zbrojení.

Po 11. září 2001 byl Putin prvním zahraničním vůdcem, který zavolal prezidentu Bushovi a nabídl mu podporu. Své slovo dodržel, když nu umožnil útok na režim Tálibánu v Afghánistánu. V té době bylo zřejmé, že Putin usiluje o bezpečnostní partnerství se Spojenými státy, neboť džihádističtí teroristé, kteří se zaměřili na Spojené státy, se zaměřili i na Rusko. Nicméně Washington pokračoval v ignorování ruských (a také spojeneckých) zájmů invazí do Iráku; aktem agrese, proti kterému se postavilo nejen Rusko, ale i Francie a Německo.

Ačkoli prezident Obama zpočátku sliboval zlepšení vztahů prostřednictvím své politiky "resetu", ve skutečnosti jeho vláda nadále ignorovala nejzávažnější ruské obavy a zdvojnásobila dřívější americké úsilí o odtržení bývalých sovětských republik od ruského vlivu a vlastně i o podporu "změny režimu" v samotném Rusku. Americké akce v Sýrii a na Ukrajině vnímal ruský prezident i většina Rusů jako nepřímé útoky.

A pokud jde o Ukrajinu, americké vměšování do její vnitřní politiky bylo hluboké; USA aktivně podporovaly revoluci v roce 2014 a svržení demokraticky zvolené ukrajinské vlády.

Vztahy se dále zhoršily během druhého funkčního období prezidenta Obamy po ruské anexi Krymu. Poté se situace ještě více zhoršila během čtyř let působení Donalda Trumpa. Trump, obviňovaný z toho, že je ruským podržtaškou, schvaloval všechna protiruská opatření a zároveň pochleboval Putinovi jako velkému vůdci.

Lze krizi vyřešit použitím zdravého rozumu?

Ano, vždyť to, co Putin požaduje, je nanejvýš rozumné. Nepožaduje odchod žádného člena NATO a žádnému nevyhrožuje. Podle jakýchkoli měřítek zdravého rozumu je v zájmu Spojených států podporovat mír, nikoli konflikt. Snažit se vymanit Ukrajinu z ruského vlivu - což bylo proklamovaným cílem těch, kteří agitovali za "barevné revoluce" - bylo bláznivé a nebezpečné. Copak jsme tak rychle zapomněli na poučení z kubánské krize?

Tvrdit, že schválení Putinových požadavků je v objektivním zájmu Spojených států, neznamená, že to bude snadné. Představitelé demokratické i republikánské strany si vytvořili natolik rusofobní postoj, že bude zapotřebí velkého politického umění, aby dosáhli racionálního výsledku.

Prezident Biden dal jasně najevo, že Spojené státy vojensky nezasáhnou, pokud Rusko napadne Ukrajinu. Proč tedy přesouvat americké vojáky do východní Evropy? Jen proto, aby ukázal jestřábům v Kongresu, že stojí pevně v kramflecích?

Možná následná jednání mezi Washingtonem a Kremlem najdou způsob, jak rozptýlit ruské obavy a krizi zažehnat. A možná se pak Kongres začne zabývat rostoucími problémy, které máme doma, místo toho aby je ještě zhoršoval.

 

Celý text v angličtině ZDE