Anna Hogenová a balancování na hraně fašismu

14. 1. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 8 minut

Na YouTube lze najít mnoho různých rozhovorů s paní Annou Hogenovou, profesorkou filozofie. Jsou to vesměs velmi sledované a populárně orientované příspěvky zaměřené na kvalitu vnitřního života člověka. Chtěl bych začít tím, že kdyby se paní profesorka omezila na to, tedy na úroveň osobního svědectví, poezie, mystiky, bylo by to podle mne v pořádku, i když osobně s ní nesouhlasím ani v této rovině.

Zásadní problém vystoupení paní profesorky je v tom, že z osobního svědectví dělá politiku. Dává jasně najevo, že je třeba žít podle jejího návodu, aby společnost byla zdravá. Jde přitom o návod vyloženě mystický, který se opírá o dílo pozdního Martina Heideggera, o mystické pojmy jako je „čtveřina“, „pramen“ atd. Svobodná společnost ale nemůže spojovat kvalitu společenského života s nějakou jednou mystickou nebo náboženskou školou.

Dává právě lidem svobodu, aby hledali své vlastní cesty a naplnění života v široké nabídce kultury, náboženství, filozofie atd. Ve svobodné společnosti nehodnotíme lidi podle jejich víry nebo vnitřního života, ale podle toho, co dělají, jací jsou. Svobodná společnost vychází z poznání, že v každém náboženském nebo mystickém směru (nebo i ateistickém nebo jakémkoli jiném) jsou lidé, kteří jsou dobří i ti méně dobří, nepoznáme je podle toho, k čemu se hlásí, ale jak se chovají. Nemůžeme říci: ty nemáš náš pohled na svět, a proto jsi a priori špatný. To by právě byl totalitní přístup nebo přístup, jaký známe z dob náboženské nenávisti.

Vrcholem kontroverzí, které pro mnohé nečekaně paní profesorka vyvolala, je její označení současné společnosti jako totalitní. Měli bychom začít tím, co je to totalitní společnost: jedná se o společnost, kde neexistuje dělba moci, typicky jde o to, že jedna mafie ovládá všechno, tedy soudy, policii, průmysl, školství, volby, média atd. Typickou mafií tohoto typu byla KSČ. V totalitě neexistuje dělba moci a veřejná kontrola moci. Dokonalým projevem totality je proces s Miladou Horákovou, kde ani policie, ani prokuratura, ani soud, ani média nebyly ničím jiným než loutkami několika lidí ve vedení KSČ (kteří to celé nota bene dělali ze strachu ze sovětských poradců).

Nic takového se samozřejmě v současné západní společnosti neděje (naopak v Rusku nebo Číně ano). Stejně tak v současné západní společnosti neexistuje nic jako kuratela vládnoucí mafie nad školstvím, jak tomu bylo za komunismu nebo nacismu. Neexistuje žádná oficiální ideologie státu, mohou fungovat školy různých církví, na univerzitě se může vyučovat jak marxismus, tak tomismus atd. Nesmí se pouze hlásat to, co podle historických zkušeností vede k vraždění, genocidám atd. Přesto paní profesorka třeba v rozhovoru na Letní filmové škole (odkaz je níže, stopáž 15:00) tvrdí, že stejně jako za totality je i dnes nyní na vysokých školách ideologie, konkrétně „neomarxismus“. Dokonce slyšíme tezi, že „Amerika je už celá neomarxistická“.

Myslím, že to, co paní profesorce ve skutečnosti vadí, jak vyplývá z jejího dalšího projevu na toto téma, je především změna chování a myšlení společnosti, nikoli situace v akademické filozofii (když si otevřete stránky Katedry filozofie na Harvardu, najdete tam samozřejmě specialisty na celou šíři filozofie, v žádném případě se tam nepřednáší jen neomarxismus). „Totalita trhu“ je podle paní profesorky zlo spojené s tím, že se vynucují nové normy chování. Paradoxně smysluplná kritika tržního prostředí musí být právě sociologická, a sociologické zázemí paní profesorka neomarxismu vytýká. Nicméně co jsou ty nové formy chování? Paní profesorce vadí tlak na výkon, odlidšťování člověka atd., což je typická neomarxistická kritika trhu. Vadí jí ale také jakési vměšování do vztahů mezi mužem a ženou. Nevím, zda by paní profesorka označila George Bushe st. za neomarxistu kvůli jeho účasti na gay svatbě, ale tak nějak se zdá, že právě tato změna norem, změna norem v postavení žen a menšin ji vadí nejvíce. Může se jí totiž právem zdát, že tyto nové normy jsou vynucovány, nicméně to je společenský proces, který Evropa (a znalostí evropské filozofie se paní profesorka holedbá) už mnohokrát zažila třeba právě s prosazováním volebního práva žen. U paní profesorky dochází k bizarnímu propojení kritiky trhu a kritiky emancipace, což je v zásadě fašistický mix (neomarxismus kritizuje trh ve jménu emancipace).

Můžeme se ptát, kde jsou meze emancipace a zda není emancipační elán zneužíván a hnán do extrémů, nicméně to, že černochům se už nesmí nadávat do negrů nebo že ženy mohou být univerzitními profesorkami, není plod akademické filozofie nebo neomarxismu, ale důsledek proměny společnosti, která je už po staletí v západním světě velmi dynamická. K tomu, abychom to pochopili, potřebujeme znalost sociologie, nikoli Heideggera. I pouhá četba sociálních románů od Balzaka po Zolu nám řekne více než celý Heidegger.

Poslední velký pokus zastavit emancipační proces v Evropě byl německý nacismus a druhá světová válka byla právě bojem o svobodnou, emancipovanou společnost proti snaze tento proces zničit a utopit v krvi. Nechci zde vytahovat, že Martin Heidegger byl členem NSDAP, protože si ho jako geniálního myslitele velmi vážím, nicméně hodně záleží na tom, co si z toho jeho myšlení vezmeme. Anthony Kenny ve svých Nových dějinách západní filozofie dává Martina Heideggera do kontextu amerického pragmatismu: Heidegger pojímá člověka jako starající se bytost, věci jako příruční jsoucna (na rozdíl od tradiční filozofie, která chtěla v poznání věcí najít nějaký řád přírody, jehož je člověk součástí) a naprosto likviduje tradiční metafyziku jako „zapomenutost Bytí“, tedy zapomenutí na to, že lidské poznání je lidské, že slouží lidem k jejich životu a jeho kvalitě.

Heideggera můžeme číst jako postmoderního myslitele, který navazuje na Nietzsche, tedy myslitele, který rozhodně nemá myšlení mas nebo stranických mafií typu NSDAP, na druhé straně jeho filozofii, a to zejména tu pozdní, ze které vychází paní profesorka, prolíná boj proti vědě, technice, modernitě a touha po jakémsi návratu do idylické přírody. Nic proti tomu, je to hodně podnětné, i když já před jeho pozdním, vyspekulovaným náboženstvím dávám přednost křesťanství s jeho úžasnými kulturními dějinami a hodnotami (ostatně když paní profesorka vášnivě obhajuje postoj, že člověk není jenom věc, ale má nekonečnou hodnotu, je to tradiční postoj evangelia – a je dost možné, že tuto hodnotu paní profesorka zastává právě jako člověk vychovaný v křesťanském dědictví). Mám rád Heideggerovu lásku k poezii, zejména k Hölderlinovi a Hebbelovi, dokonce si myslím, že kdyby se pozdní Heidegger chápal jako básník intimní mystiky, bylo by to mnohem správnější – a osobně naprosto souhlasím, že taková mystika, poezie a umění vůbec je pro hloubku života mnohem důležitější než tržní vztahy nebo racionalistická filozofie. Nicméně nesmí se z toho dělat norma pro správné chování a řešení společenských problémů.

Na závěr bych chtěl podotknout, že právě mix kritiky odosobňujících sil trhu s důrazem na neurčitou mystiku osobního života dělá paní profesorku mezi velkou částí veřejnosti tak populární. Politicky jde ovšem o balancování na samé hraně fašismu.

https://www.youtube.com/watch?v=B-cpu7u_cBA

0
Vytisknout
12529

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2022