Nás nezajímá ani Německo

7. 1. 2022

čas čtení 17 minut


Albín Sybera:

Vážení diváci Britských listů, vítám vás u dnešního rozhovoru. hosta máme Vojtěcha Boháče, šéfredaktora zakladatele serveru Voxpot, který se věnuje zahraniční publicistice a budeme s ním hovořit právě o zahraniční publicistice a o tom, jak je zastoupená nebo nedostatečně zastoupena v českých médiích. Tím bych si dovolil předat slovo svému hostu. Vojtěchu jak to vidíte vy? Myslíte si, že zahraniční publicistika má své místo v českých médiích dostatečně zastoupeno, nebo si myslíte, že převažují domácí témata? Zkrátka, že ten český mediální diskurs, jak bych si třeba dovolil říct já, je velmi introspektivní, zaměřený především právě na domácí scénu.

 
Vojtěch Boháč:

Já vím a díky za pozvání. Odpovědí pro mě je to, že Voxpot vůbec vznikl, protože jsem začínal novinařit na Krymu při okupaci, při válce na Donbasu, následně při uprchlické krizi. A v tu dobu to byl začátek novinařiny v době, kdy hýbou médii a na titulkách jsou poměrně pravidelně zprávy ze zahraničí. Reportéři vyjíždí, zjišťujou, celá země je vystrašená, co se to v tom zahraničí děje. A poté, co dozněly tady ty tři velké události, tak mi přišlo, že média, kam jsem dřív nabízel tady ty texty, že jedu na Donbas do války a podobně, nebo jedu něco dělat do světa, tak najednou o to dost ochladl zájem s tím, že ne, teď je potřeba dělat něco jiného, případně  o Polsku, ale Polsko jsme před dvěma měsíci měli, takže ho nebudeme dávat znovu a mně přišlo, že na desetimilionovou zemi, která je definovaná tím prostředím, ve kterém je známo velice málo, o tom, co se děje a co má většinou počátek, většina trendů, které se tady dějí, politických anebo společenských, má počátek někde jinde, ať už v Evropě nebo globálně, na tom nejsme zrovna slavně. A média, to nereflektují. Nevyjíždí. Máme tady velice málo médií, která si dovolí, nebo můžou dovolit vysílat lidi k aktuálním událostem. Tak jsme si řekli, že to je dost velká chyba, škoda, že nemáme vlastní pokrytí. Pak hodně lidí mi taky řekne na to, no ale my čteme zahraniční Independent, Guardian, New York Times. My jsme tu začínali s tou představou, že to, co je psané pro britské publikum, co je psané pro americké publikum, tak nemusí být stoprocentně relevantní pro české publikum, takže nám to tady hodně chybělo, ale tím pádem jsme založili médium, které se věnuje jenom tady tomu právě z toho nedostatku.

Albín Sybera:

No to je právě hrozně zajímavé, co říkáte, jak jste zmínil právě tu kombinaci toho dejme tomu česko-zahraničního pohledu. Že zkrátka to není jenom o tom, že čteme zahraniční zpravodajství, ale že ho nějakým způsobem dáváme do kontextu i v kontextu toho, co se děje na domácí mediální straně a rovnou bych se tedy zeptal, vy jste zmínil Ukrajinu, jak vnímáte zpravodajství o Ukrajině, nebo respektive o hromadění ruských vojsk v okolí Ukrajiny, ať už na ruském území v kontextu zpravodajství v Česku dneska? Změnilo se něco od té doby, kterou jste zmiňoval, kdy jste vy sám byl na Krymu?

Vojtěch Boháč:

To nejsilnější co tam vidím, co je docela zajímavý pohyb, který se velice pomalu dostává z evropské úrovně i na tu českou, tak je to nějaké přemýšlení o tom, jestli zájmy NATO, jako že máme nějaké NATO, které se nějak vyjadřuje k současné situaci na Ukrajině a hledá se nějaký konsensus NATO, jak budeme reagovat, kdyby došlo třeba ještě větší eskalaci a v Evropě už ta otázka existuje nějakou dobu, byť byla teď docela - během posledního roku se několikrát zvedla. To, jestli Evropská unie nebo Evropa, evropské země mají stejné zájmy jako Spojené státy v těch konfliktech. Hodně se to zvedalo kolem války v Sýrii už dřív, nebo Iráku, dejme tomu, kdy země, která je za oceánem, zdaleka neovlivní důsledky toho, co se děje na Blízkém východě jako země v Evropě, viz nějaká migrační krize.

Teď je to samé u Ukrajiny, kdy Amerika neriskuje zdaleka tolik tím, když se tam rozpoutá nějaký průšvih, neriskuje tolik jako Británie a Británie neriskuje tolik jako my, kteří jsme v bezprostřední blízkosti, takže je zajímavé, zvlášť tady u těch bezpečnostních krizí blízko hranic Evropy, se dívat na to, kdo má reálně jaký zájem a kdo bude důsledky té krize nést a myslím si, že v českých médiích se tady to pořád moc nerozlišuje.

Je vidět, že v Německu, ve Francii třeba, ta debata je mnohem větší. Je o tom, jestli je v našem zájmu, byť je to třeba morálně správné, pomoci Ukrajině, jakým způsobem ji pomůžeme. Jestli pomůžeme tím, že budeme hrotit ten konflikt a budeme ochotní dávat nějaké garance, které ve výsledku nejsme ani ochotni či schopní splnit. A kam až to jsme schopni vygradovat. Tak vidíme, že přístup Francie, Německa často bývá trošku zdrženlivější. Ukrajině musíme pomoci, ale bude to trvat třeba o něco déle, protože si nemůžeme dovolit, aby to okamžitě vygradovalo do nějakého otevřeného konfliktu v našem bezprostředním sousedství.

To mi přijde, že to v Česku pořád ještě vůbec není, že tady ten narativ, zájmy Ameriky a Česka jsou úplně stejné. Takže když něco dělají oni, tak je to v pohodě i pro nás a vůbec se to nezpochybňuje. A ono to není o tom, že máme v tom třeba teď Ukrajinu nechat samotnou, ale je to o tom dvakrát přemýšlet co doopravdy si můžeme dovolit a co je to, co pomůže a co je spíš to, co ublíží.

Albín Sybera:

A nemyslíte si, že právě tady to, čeho jste se dotkl a sice to, že zahraniční události jsou často jaksi spojovány s většími mezinárodními bloky, tak to v konečném důsledku ovlivňuje i to, že česká politika a teď myslím domácí i zahraniční, trošku tápe v tom, jak se umístit nebo zakořenit v rámci třeba Evropské unie?

Vojtěch Boháč:

Myslím, že to rozhodně pravda, hlavně v tom, že u nás reálně neexistuje debata o zahraniční politice, bych řekl, a to je taky naše velká bolest si myslím, kterou se snažíme aspoň nějakým způsobem napravit, ale tady debata je minimálně. Já bych řekl, že tady je křik dvou stran. Jedna strana jsou atlantisti, druhá strana jsou spíš takoví ti - já bych neřekl úplně, že jsou proruští. Já bych řekl, že jsou to spíš nějací národovečtější realisti, kdy bojujeme o to, jestli se máme upnout k Západu, nebo jestli žít v nějakém prostředí národních států, kdy máme víc spolupracovat, dejme tomu právě třeba i s Ruskem, protože přece jenom je to velká a blízká země, která má nějaké historické, spojnice s námi a ty dvě strany na sebe akorát řvou, mám pocit, ale že by fakt mezi tím něco vznikalo, tak to je ojedinělé.

Lidi se, mně přijde, občas i bojí vnášet tuhletu střední cestu, protože se nezavděčí nikomu. Já to znám od nás, ono to není moc dobré, ale když člověk napíše, že NATO je super, tak má okamžitě podporu jedné skupiny, když napíše, že Rusko je super, tak má podporu druhé skupiny, a když hledá vlastní cestu, což je třeba úplně běžné v Polsku, tak nic. Nepřekládají se knížky zdaleko tolik jako v Polsku nebo v jiných zemích, dejme tomu, a celkově je to tady intelektuálně takové bolestivé sledovat, že že tady moc toho nevzniká a přemýšlet nad nějakým - ještě jsme se tam nedostali. Já myslím, že to přijde brzo, ale ještě jsme se nedostali do bodu, kdy bychom si řekli hele, Česko je nějaká země se specifickou historií, specifickými kapacitami, mohla by toho nějak využívat, ať už ve východní Evropě nebo na Blízkém východě nebo někde jinde. Ono je blbé, že veškerá kontinuita, co byla z první republiky, ale třeba pak i mezi tím rokem 1948 a 1989, tak je přetrhaná. Teď mi přijde, že pak tam byla nějaká lidskoprávní tradice, která už taky se řeklo, že tedy asi nebude do budoucna to ono. Už jsme popřeli všechno, ale nestvořili jsme nic nic nového, za čím by se dalo stát.

Albín Sybera:


Redukování veřejné debaty v Česku na takové metanarativy ve výsledku vede k tomu, že my tomu zahraničí dost dobře nerozumíme. Příklad, když jste zmínil to Rusko, tak já samozřejmě teď tím, co řeknu, nechci šmahem dávat nějaké rovnítko mezi českou privatizaci a ruskou privatizaci, ale přesto si myslím, že kdybychom se například věnovali více ruské privatizaci a vůbec vývoji v Rusku v devadesátých letech, tak by to mělo velký přínos do naší vlastní debaty a sebereflexe o devadesátých letech v Česku.

Vojtěch Boháč:

My máme hrozně selektivní přístup k mezinárodnímu dění, ale za to může i školství. Tam to začíná a pak ta média, která by nějakým způsobem měla být pokračováním podle mě toho vzdělávacího systému, tak to taky vůbec nedělají. Takže člověk nemá odkud mít nějaké komplexní pochopení už jenom těch nejmodernějších dějin, toho, co se dělo. Takže když se udělá téma během dvou dnů od toho, co to vypuklo, tak všichni jsou najednou experti na něco a všichni čtou, nakoukávají a tak a pak to okamžitě zase zapomenou.

A je to částečně dané i tím přístupem, co znám z médií, takové to "Hele, o Polsku jsme psali před třemi měsíci, tak teď nebudeme otravovat lidi znova, že by tam bylo Polsko". Takže tady média dost často fungují tak, že nechají čtenáři akorát čas na to, aby zapomněl, že nějaké téma v zahraničí existuje a pak mu ho teprve znovu obnoví. Ale ve výsledku je to tak matoucí, že já si myslím, jestli by nějaké zpravodajství, publicistika, jestli by cílem médií mělo být nějak emancipovat člověka a dát mu pocit, že se vyzná a dokáže se dobře rozhodovat a když na něho někdo pak v politické kampani dejme tomu vyjde s tím, že "Budeme mít takovýhle přístup Německu", tak řekne, jo, to mi dává trochu smysl. V mém vidění světa mi přijde, že naopak u nás pořád ta média jsou hlavně taková, že člověka v tom zahraničním dění matou. A v naší pozici ve světě, protože do velké míry určují to, o čem se bude psát, jaký to má potenciál ke klikanosti titulku.

Jenže pak to znamená, že se člověku nějak v hlavě objevují tečky na různých místech. Jednou je to Magadaskar, podruhé je to Chorvatsko, potřetí je to Rusko a zase mizí, ale nezůstane nějaký celistvý obraz, jak místně, tak historicky. My neumíme chápat přeshraničně. Neumíme chápat Evropu jako nějaký celek. Víme o jednotlivých událostech v jednotlivých místech a ta naše mentální mapa by vypadala asi tak, že trochu tušíme, kde je nějaký Molenbeek a že to je šílená no go oblast, víme že je rusko-ukrajinská hranice a že tam jsou ti zlí Rusové a působí to jako nějaká středověká mapa, kdy ještě většina věcí se neobjevila.

Albín Sybera:

Tady to, co popisujete, by bylo hrozně zajímavé asi na samostatný rozhovor popsat v kontextu vzestupu populismu, kdy je politika redukovaná na taková heslovitá témata, kolem kterých se točí celé kampaně. Viz třeba kampaň před volbami v České republice. Green Deal, migrace, Pirátská strana a podobně. Nicméně, protože se nám čas nachyluje, já se zeptám na poslední otázku. Když jste zmínil západní Balkán, vím, že se věnujete také společnosti PPF, o které připravujete knihu, tak my jsme na Britských listech v minulosti poměrně obšírně psali o obchodu mezi většinou ve státním telekomu Srbija, o kterém se v regionu široce hovoří, je to státní instituce pod vlivem Vučićovy vládnoucí strany, a o tom, jakým způsobem se o tom nepsalo. Když vás tady mám, dovolím se zeptat, jak vy vnímáte obchod s podobně provázanou státní institucí, která má tak významný dopad na mediální vliv nejenom v Srbsku, ale v celém regionu západního Balkánu v kontextu toho, co vy víte, máte nastudováno o společnosti PPF?

Vojtěch Boháč:


No já si myslím, že  kdyby PPF koupila nějaká média nebo prodávala nějaká média Putinovi, tak se o tom u hás hodně informuje, ale protože je to ten Balkán, tak si ani nikdo neuvědomí, co se vlastně děje. Já si myslím, že Rusko a Čína jsou jediné země, kde by z toho média dokázala udělat titulky u nás tak, aby to kohokoli zajímalo.

Že nějaká PPF prodává nějaký telecom. Ale tam je to právě to, o čem jsem trochu mluvil. A na několika úrovních se to projevuje. Zaprvé, nás nezajímá ani Německo. Jsme viděli tu debatu před německými volbami. Klíčová země pro nás, naprosto zásadní. To, co vzniká tam, tak to během roku dvou přijde tady k nám. A o těch volbách se debatovalo - ty články nebyly sdílené. Že by tady byla seriózní velká debata. Bylo to takové, že média si uvědomovala, že by se o tom mělo informovat, ale poptávka po tom nebyla skoro žádná.

Nás zajímá fakt Amerika, Rusko. Možná teď Čína trochu. Takže co se děje na západní Balkáně? Těžko říct. No a druhá věc je to, že si myslím, že my jsme dost zmatení v Česku vůbec v analýze toho světa, ve kterém žijeme. A jasně, tady víme, že Babiš má média, to je problém. Tak to už velká část společnosti ví. V uvozovkách "Díky" Babišovi za to, že donutil tady těch deset milionů lidí přemýšlet o vlastnictví médií. Teprve teď jim to došlo, přestože to bylo úplně kontroverzní problematické už dřív. A teď už víme tak nějak, okay, vlastnictví médií je důležité, ale když v Česku řekneme Vučić, kolik lidí se bude trochu orientovat v tom, jaká je jeho agenda?

A já si zároveň myslím, že PPF je prostě společnost, která jde tam, kam se jí dovolí. Která dělá jiné věci v devadesátkách, protože pro devadesátky je to v pohodě, dělá jiné věci teď. Tam, kam jí dovolíme zajít, půjde. Takže kam jí dovolí zajít v Srbsku, to udělá. Že by tam bylo nějaké extra morální hodnocení toho, jestli se to může nebo ne, na to je to prostě firma, v níž se na to moc nehledí, ale zároveň je to naprosto zásadní a je to, člověk by se až divil, že nám je to tak jedno a že to nějak přecházíme. Je to něco podobného, kdyby Orbán u nás nakoupil média nebo nějaký jeho blízký člověk, a prodal je všechna Babišovi. Tehdy bychom si to uvědomili, ale protože je to v oblasti, co nás nezajímá, a kde máme stejně pocit, že je tam politický nepořádek a tak tohle je v pohodě. Tak se to neřeší.

Albín Sybera:

Tam je samozřejmě zajímavé, že zrovna právě nedávno skupina PPF prodala jednu ze svých dceřiných firem na Balkáně právě jedné firmě spřízněné s oligarchií, která teď právě díky Orbánovi funguje v Maďarsku. Nicméně právě proto, že už nám čas vypršel, tak já už nemůžu v tomto rozhovoru pokračovat dál a děkuji vám a těším se někdy zase na slyšenou.

Vojtěch Boháč:

Díky za pozvání a přeji pěkný zbytek dne.

 

0
Vytisknout
5574

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2022