Tři editoriály z Nature

12. 4. 2018 / Boris Cvek

Při čtení vydání časopisu Nature z 22. března mne zaujaly všechny tři tam obsažené editoriály, a to natolik, že jsem se o nich rozhodl napsat pár postřehů. V prvním z nich, nazvaném „How to get public engagement right“, lze najít podrobnou diskusi i konkrétní zkušenosti z praxe, např. z Jižní Koreje, jak veřejnost konstruktivně zapojit do náročných debat. Nature jednoznačně tvrdí: věda má povinnost odpovídat na názory veřejnosti, které usiluje sloužit a reprezentovat ji.

To je velmi důležité: nic jako poznání, visící ve vzduchu, neexistuje. Každé poznání vychází z nějaké společenské situace. Moderní věda je bytostně společenskou institucí, která se dá v případě zavření kohoutků vědeckým institucím velmi snadno ochromit. Veřejnost podle Nature není možné nějak jednosměrně poučovat, ale je třeba ji vtáhnout do debaty o složitých tématech, aby si mohla udělat nuancovaný názor. To se povedlo v Jižní Koreji v případě referenda o jaderných elektrárnách. Nic nemůže být protikladnějšího britskému referendu o vystoupení z EU, kde šlo o vnitrostranický spor toryů, který rozhodl bulvár.

Druhý editorial („Fourier's transformative thinking“) připomíná 250 let od narození Josepha Fouriera, který při zkoumání šíření tepla v pevných tělesech zformuloval matematický postup známý jako Fourierova transformace. Ve své době to byl přístup, kterému většina odborníků vzdorovala. Ale Fourier se prosadil a jeho transformace je základním nástrojem v mnoha moderních vědeckých disciplínách (kvantová mechanika, krystalografie) i technologiích (prakticky všechny technologie, zpracovávající složité signály). Je to dokonalý příklad typické vědecké geniality (a Nature Fouriera označuje explicitně za génia), kterou si dnes rádi představujeme jako nějakou „alternativní vědu“, již establishment nikdy nepřipustí. Ani géniové v umění nebývali typicky nějací ušlápnutí chudáci s „alternativními názory“, i když v druhé půlce 19. století nástup masovosti začal situaci poněkud měnit.

Poslední ze tří editoriálů, s titulkem „Assymetry symposium unites economists, physicists and artists“, jde k souvislostem mezi vědou a uměním přímo. Je to text plný otázek nad tím, jak je náš svět málo symetrický. Asymetrie, tvrdí Nature, je to, co dělá náš svět světem reálným. Tam, kde dochází k volbě, k realizaci rozhodnutí, k uměleckému vystižení reality, tam je podle Nature asymetrie. Je ale, ptám se sám sebe pod vlivem přes sto let trvající debaty o tzv. konvencionalismu (který je např. hlavní protivník i inspirátor klasické Popperovy knihy Filozofie vědeckého zkoumání), symetrie či asymetrie něco, co existuje bez ohledu na nás? Jsou naše matematické nástroje, spočívající v idealizacích, nějakým vystižením „podstaty reality“? Má realita pojmový základ?

Čím více nad tím přemýšlím, tím méně chápu, jak by mohla mít. Vlastně ti, kteří se třeba i nejvíce stavějí proti náboženství jako zapřisáhlí ateisté, sdílejí, pokud věří v to, že realita má nějakou pojmovou podstatu, starou náboženskou víru, že svět je utvořen podle slova. Slova intelektuálního. Tedy že pojem je základ reality. Hlavními představiteli tohoto pohledu na svět v minulosti jsou Platón, Aristotelés, Hegel. Není to biblická víra. V Bibli Slovo není pojem, v Bibli je Slovo vztah. V Bibli hraje, řečeno s pozdním Wittgensteinem, Bůh s člověkem řečovou hru lásky. A potvrzuje ji vtělením Slova. Slovo jako pojem se vtělit nemůže. Slovo jako láska se tak či onak vtěluje stále. 

Co je pak ale základem objektivity, pokud svět nemá pojmový základ? Právě že ne žádná hlubina pojmů, podstaty světa (tvrzení, že někdo zná podstatu světa, mají vždycky spíše mocenský rozměr a např. Platón tento rozměr zdůrazňuje naprosto explicitně), nýbrž praxe. Běžná, povrchní praxe. Před deseti lety jsem to zformuloval ve svém časopise Téma, vydávaném na internetu, takto (jde o text mé drobné recenze na knihu Y. Ben-Menahem Conventionalism):

„Pravda jako konvence, jak zdůrazňuje Ben-Menahem, nám umožňuje zbavit se oné falešné hloubky. Konvence, a to mi u příliš na logiku zaměřené autorky chybí, může být také chápána jako nástroj v praktickém životě. Každé řemeslo má své standardizované postupy, jež vzešly z praktické zkušenosti a jež jsou vždy otevřené novému vývoji. Je to povaha celého našeho poznání, že je napjato mezi zkušeností uchovávanou a zkušeností otvírající nečekané, nové horizonty. Je to vždy ale jen povrch, orientace – místo hloubky, explanace.

Ale tak je tomu i s uměním. Věci nejsou krásné ve své podstatě, nezávisle na tom, kdo se na ně dívá, ba jestli se vůbec kdo dívá. Krása je prožitek. To, jak prožíváme, tvoříme a co považujeme za krásné, je svědectvím o nás, o naší orientaci v životě. Umění je stejně jako věda určitou lucernou, a těch luceren je mnoho typů, barev, každá osvětluje svět více či méně jinak a vede po více či méně jiné cestě. Poincaré má pravdu, že to všechno se děje pro život, ale zanedbává, že život je praxe a že krása nespočívá jen v prožitku intelektuálního náhledu. To je podle mne cesta, kterou by se diskuse o konvencionalismu měla ubírat v budoucnosti.“

 

 

1
Vytisknout
2261

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2018