Miloš Forman: Amadeus

14. 4. 2018 / Jan Čulík



Tato recenze Formanova snad nejlepšího filmu vyšla v časopise Listy, vydávaném v Římě, v dubnu 1985



Nedávno byl do západních kin uveden celovečerní film Miloše Formana, natočený z velké části v Praze a na některých českých zámcích s britskými, americkými a českými herci a ve spolupráci s Československým filmexportem podle stejnojmenné hry britského dramatika Petera Schaffera, před časem inscenované britským Národním divadlem v Londýně. Amadeus je jedním z nejlepších filmů posledních let. Je to složité, zralé a mnohovrstevnaté dílo. Forman je jedním z těch českých umělců, jimž se podařilo úspěšně vytvořit syntézu z východoevropské i západoevropské zkušenosti a porozumět člověku žijícímu v obou částech světa. Vytvořil dílo, které je české, ale zároveň aktuální a srozumitelné i pro západní publikum.

Nabízí se srovnání s Bergmanovým filmem Fanny a Alexander. Formanův Amadeus snad není tematicky tak obsáhlý jako Bergmanův panoramatický obraz rozvětvené švédské rodiny Ekdahlů na přelomu století, ale intenzitou magičnosti a umělecké hutnosti se Bergmanovu dílu vyrovná, snad je i předčí. Východiskem pro oba filmy je obdobná evropská kulturní tradice. Pro oba je významným motivem obraz scény a jeviště: svět je pomíjivé a nepochopitelné divadlo, zdání a klam plné masek, loutek a pitvorných karikatur, do jejichž víru jen občas proniká tajemná božská jiskra nadání a imaginace. Jedině pomocí imaginace můžeme částečně nepochopitelný a zmatený svět zvládnout: tím, že si vytvoříme vlastní jeviště a vlastní masky, loutky a karikatury a začneme realitu světa v její složitosti napodobovat a podrobovat proměnám a variacím, takže jsme ji pak schopni, alespoň částečně, intuitivně, pochopit.


 

Jedním z živých inspiračních zdrojů poválečného českého umění, ať jde o malířství, film nebo literaturu, je surrealistická tradice. Bezpochyby je proto tak živá, že českým umělcům nebylo za posledních čtyřicet-padesát let nikdy dovoleno surrealismus plně rozvinout a vyčerpat jeho umělecké možnosti - v Čechách surrealismus i nadále zůstává lákavou, do velké míry nedotčenou, zakázanou pevninou. Druhým důvodem živosti této tradice je myslím to, že jedním z hlubokých kořenů českého surrealismu je středoevropské baroko - tradice barokní, se svou zálibou ve hře mezi poznatelným a nepoznatelným, světlem a stínem, pravdou a mámením a se svou magickou proměnlivostí a nestálostí, je pro českého umělce kulturním dědictvím neobyčejně blízkým. V Amadeovi, zejména v jevištních scénách, ale i průběžně celým filmem, hraje tato surrealisticko-barokní inspirace významnou úlohu. Za pomoci řady pražských umělců, herců, výtvarníků i hudebníků a ve spolupráci se světovou uměleckou špičkou se Formanovi podařilo vytvořit subjektivní, ale vysoce přesvědčivý obraz barokního světa konce 18. století, jehož opojnost a přitažlivost tkví pro současného diváka právě v přítomnosti mnoha hravě surrealistických, fantazijních prvků, které vzrušují jeho představivost a vytvářejí dramatické napětí.

Amadeus je v první řadě úvahou o nepochopitelnosti toho, že se v našem světě, uprostřed materiální prostřednosti, může vyskytnout zázrak geniálního nadání - často u naprosto nepravděpodobných, a může se zdát, i nehodných lidí. Film je zpovědí zestárlého Mozartova nepřítele, skladatele Salieriho, který se na začátku filmu více než třicet let po Mozartově smrti pokusí o sebevraždu se zoufalým výkřikem, že "zabil Mozarta". Odvezou ho do blázince a tam ho navštíví mladý kněz, který naléhá, aby se Salieri vyzpovídal a ulevil tak duši. Salieri se tedy dá, pomalu, do vyprávění. O tom, jak se poprvé setkal s mladíkem Mozartem: hubenou, pitvořící se, rozmazlenou postavičkou s trapným pronikavým mečivým smíchem. Jak podle jeho názoru, názoru císařského dvorního skladatele, který něco znamenal, to byla absurdní a degenerovaná figurka  - která z nepochopitelných důvodů dokázala jen tak mimochodem produkovat božskou hudbu. Salieri to přijme jako osobní urážku od Boha, kterého celý život prosil o špetku talentu, aby ho mohl hudbou chválit. Bůh mu však nadání odepřel a geniální talent propůjčil tomuhle mozartovskému "zvířátku". Největší Salieriho tragédií bylo, že měl dostatek inteligence na to, aby poznal, jakým neobyčejným nadzemským zázrakem je Mozartova hudba. Salieri dojde k přesvědčení, že jde o boží spiknutí, krutý boží žert, namířený proti jeho osobě: a vyhlásí Bohu boj na život a na smrt. Palčivě si uvědomuje, že Mozartova hudba je boží hlas. Odvetou proti Bohu se tento hlas rozhodne potlačit a zničit. Je to ovšem nemožné: i když se mu s pomocí ostatních císařských byrokratů podaří Mozartovi všelijak ztrpčovat život, dosáhnout toho, že se Don Giovanni hraje pouze pětkrát, špiclovat mu v bytě, denuncovat ho u císaře a nakonec snad být i nepřímou příčinou jeho smrti, Bůh a Mozartova hudba mají poslední slovo: za třicet let od Mozartovy smrti je Salieriho hudba téměř zapomenuta, zatímco zájem o Mozarta neustále roste. Jako na posměch, Salieri, zosobnění prostřednosti (sám to o sobě dobře ví a trpí tím) zůstává naživu, aby musel osobně pohledět své porážce přímo do tváře. Salieriho utrpení je o to větší, že sám bez Mozartovy hudby nemůže žít - jako stín se účastní všech jeho koncertů a představení  a jeho hudba ho uvádí do vytržení a extáze. Zároveň se ovšem vší silou své oficiální moci zasazuje o tom, aby mozartovských hudebních událostí bylo co neméně.

Film je také úvahou o nevysvětlitelnosti toho, jak je svět zařízen. Je úvahou o svatosti ryzího talentu, před nímž je možno jen němě pokleknout, a o tom, jak obrovské břemeno musí nešťastník, náhodně obdařený geniálním nadáním, nést. Nejen že mu ztrpčují život byrokrati, omezenci a snobi, kteří mu házejí klacky pod nohy a znemožňují mu, aby se věnoval jediné činnosti, kterou musí neustále, nutavě vykonávat, totiž tvorbě (tragikomické scény Mozartových bojů s absurdními cenzurními zásahy živě připomínají současnou východoevropskou zkušenost), ale hlavní, hrozné a zároveň krásné trápení vyplývá ze samotné podstaty umělcova nadání. Je tomu opravdu, jako by nějaká tajemná moc učinila skladatele svým prostředníkem, jako by ho uvedla do transu a donutila, snad i proti jeho vůli, aby z něho nepřetržitě a mocným proudem plynula krása. Sobecká krutost a intenzivnost té tajemné síly postupně Mozarta ztrhá a zničí. Skladatel není schopen vést normální rodinný život. Má výčitky svědomí, že se rozešel s otcem, jeho smrt je pro něho obrovskou ranou. Opustí ho i manželka s malým synem: Mozart poslouchá tchyniny výčitky ohledně svého "sobeckého" životního stylu, ale nežije už v normálním světě: tchynina slova se v jeho vnímání mění v árii královny noci z Kouzelné flétny. Když Mozart začne pracovat na Rekviem, na objednávku neznámého šlechtice (v Schafferově interpretaci je to na anonymní objednávku Salieriho, který chce využít Mozartovy emocionální závislosti na mrtvém otci k tomu, aby ho přivedl k šílenství - proto se u něho objeví v masce jeho zemřelého otce, hotovou skladbu chce Mozartovi ukrást), závažnost a osudová naléhavost této skladby ho nutí, aby se vydal až na samou hranici svého bytí - na hranici mezi životem a smrtí. Odtud se už nevrátí: umírá, aniž Rekviem dokončil, po dramatické scéně ve svém bytě, kam ho Salieri odveze z premiéry Kouzelné flétny, při níž Mozart upadl do bezvědomí. Salieri v této scéně Mozarta přemluví, aby navzdory svému vyčerpání okamžitě pokračoval v práci na Rekviem - a Mozart mu v posledních hodinách života horečně diktuje Dies irae.

Hlavním hrdinou filmu Amadeus je především Mozartova hudba sama. Během celého filmu, který trvá přes dvě a půl hodiny, bylo neobyčejně citlivě využito nejvýznamnějších hudebních motivů z Mozartova díla k zdůraznění a prokreslení dramatických momentů příběhu. Průřez Mozartovou tvorbou tak vlastně vytváří svého druhu skladatelův samostatný životopis a na non-verbální rovině parafrázuje motivy a myšlenky díla vyjádřené v ostatních plánech. Hudba je nespoutaným, bouřlivým živlem: je sama sobě zákonem, zazní, kdykoli se jí zachce, a pohltí do svého víru všechno, co se zrovna odehrává na plátně. Obraz a hudba (film byl jemně nasnímán v teplých barevných odstínech kamerou Miroslava Ondříčka a má dokonalý střih) vytvářejí monumentální básnický celek.

Vrcholem filmu je bezpochyby noční scéna po premiéře Kouzelné flétny. Zpocený bledý Mozart, polosedě pololeže v posteli, v horečce překotně vysvětluje Salierimu jednotlivé hudební party, částečně je zpívá. Naposledy jsme svědky jeho fenomenálního talentu, mohutného a neuhasitelného, i na prahu smrti. V mistrovské sekvenci je jeho vyčerpaný, polohlasný zpěv podbarvován skládanými pasážemi v plném orchestrálním a sborovém provedení: tím je znovu zdůrazňován rozpor mezi omezeností našich fyzických možností a nekonečnou nádherou a tajemnou mohutností umění, které byl vyvolen přivést na svět. Do hřmějícího Dies irae a do horečné scény v Mozartově ložnici je náhle vstřižen temný záběr, který intenzitu scény ještě zmnohonásobí: noční krajinou se žene kočár s koňmi. Nejprve se zdá, že zběsilá noční jízda je režisérovou vizuální metaforou k Mozartovu předsmrtnému tvůrčímu vzepětí; teprve po chvíli si uvědomíme, že to Mozartova manželka se pod tlakem výčitek svědomí vrací k opuštěnému muži. Dorazí však pozdě: krátce po jejím příjezdu Mozart umírá.

Pod kouzlem dojmu z Formanova filmu, znásobeného jemnou, podmanivou hudbou z Mozartova klavírního koncertu v podání Ivana Moravce při závěrečných titulcích zůstalo obecenstvo, navzdory běžnému zvyku drát se co nejdříve k východu, sedět na místech až do úplného konce. Po představení si uvaděčky a uklízečky pískaly útržky Mozartových melodií. Bylo to trochu, jako když si před dvěma sty lety v Praze tovaryši a řemeslníci po ulicích prospěvovali árie z právě uvedené Figarovy svatby...


(Poznámka po uzávěrce: 25. března 1985 obdržel film Amadeus mimořádný počet  - osm  - výročních cen Filmové akademie v Los Angeles, tzv. Oscarů: za nejlepší film roku, režii, herecký výkon, využití nefilmové předlohy, výpravu, kostýmy, líčení a zvuk.)


Zdroj: Listy, duben 1985, č. 2, str. 72-73  ZDE

 
0
Vytisknout
6681

Diskuse

Obsah vydání | 19. 4. 2018