Konflikt v Sýrii má nyní všechny charakteristiky, které mohou vést k velké válce

13. 4. 2018

Co to proboha děláme? Neslyšel jsem jediného experta na Sýrii vysvětlit, jak shazování střel na tu zemi podpoří věc míru anebo přiměje jejího diktátora, Bašara al Assada, aby odstoupil. Jen to zničí budovy a pravděpodobně to usmrtí lidi. Je to čistý populismus, který se odráží v rozporné rétorice Trumpových stále výstřednějších tweetů.

Můžeme přijmout, že chemický útok proti předměstí Damašku pravděpodobně provedli tvrdí syrští letci, i když rebelie občas zabíjejí vlastní lidi pro to, aby získaly sympatie. Avšak Británie také usmrcovala na tomto bojišti civilisty. Ne, my neotravujeme jedem své vlastní lidi, ale jaksi si přisvojujeme právo vyhazovat do povětří civilisty z jiných zemí. Theresa Mayová říká, že chemický útok "nemůže být nepotrestán". Avšak kdo to zajistí a za jaké autority? Čas potrestat vedení syrského státu by měl nastat po ukončení války. Vnější intervence nijak nezmění konflikt, jen oddálí jeho konec. To je dvojnásobně kruté, píše Simon Jenkins.


Tato krize už projevuje známé předběžné charakteristiky neodpovědného konfliktu. Hysterický jazyk se spojuje s mašinérií militarismu. Hledá důvody pro násilí, nikoliv pro to se mu vyhnout. Pro Británii neexistoval důvod zaútočit na Irák r. 2003. Ani neexistoval důvod pro Německo a Francii, aby proti sobě vedly válku v  roce 1870. Neexistoval žádný důvod pro válku v roce 1914, kromě atentátu na arcivévodu v Srbsku. Jak napsal o roce 1914 historik A.J.P. Taylor: "Nikde neexistovala vědomá rozhodnost vyvolat válku. Státníci udělali chyby a stali se vězni svých vlastních zbraní. Velké armády, vytvořené k tomu, aby poskytovaly bezpečnost a zachovávaly mír, přivedly národy do války svou vlastní vahou." Copak by asi Taylor řekl k Trumpovu tweetu "Připrav se, Rusko."

Většina válek dnes následuje vyvolání často neformálních aliancí a povinností, a je důsledkem neexistence funkčního fóra - nebo horké linky mezi vedoucími politiky - jejichž prostřednictvím by bylo možno vyřešit neshody. Mír v Evropě byl udržen po dobu 50 let prostřednictvím rad Vídeňského kongresu z roku 1815. Děsivou vyhlídkou nyní je to, že narovnání, k němuž došlo po ukončení studené války, na něž dohlížela OSN, zřejmě už přežilo svou užitečnost.

To je o to závažnějším problémem, aby si svět dával pozor a nevedl zástupné války. Syrská válka je zoufalou verzí jednoho z nejstarších a nejtrpčích konfliktů na Blízkém východě.

Zdá se, že Mayová je dnes rukojmím Washingtonu tak, jak jím byl Blair v roce 2003. Je jasné, že její poradci nezastávají názor, že bombardování Sýrie je nejlepší reakcí na chemický atentát, ale Mayová je neochotná to přiznat. Tvrdí, že nepotřebuje souhlas parlamentu. Avšak toto není vojenské, ale zahraničněpolitické rozhodnutí. Jít do války má vážné důsledky. Vyžaduje to kolektivní souhlas, zejména od minoritní vlády.

Riziko usmrcení ruských či íránských vojáků je zjevně příliš velké a riziko vyvolání vojenské odvety je ještě větší. O Vladimíru Putinovi v Rusku se šíří informace, že je v paranoidním stavu, stejně tak opilý machismem jako Trump a Mayová.

Celé to ukazuje, jak slabé jsou kořeny mezinárodního míru, když se rozloží rovnováha moci. Nic v současném stavu světa neospravedlňuje konfrontaci supervelmocí, jen narcistické a bojechtivé chování určitých světových vedoucích politiků. Vítězi ve válce mají povinnost prokázat trpělivost a umírněnost vůči poraženým. Rusko v roce 1989 bylo poraženo a Západ od té doby projevuje škodolibost. Rusko je v Sýrii vinno. O to ale nejde. V této první krizi vztahů mezi Východem a Západem od studené války se zdá nyní, že musíme spoléhat na Rusko, ne na USA, že projeví trpělivost a umírněnost. To jsou děsivé vyhlídky.

Kompletní článek v angličtině ZDE
-1
Vytisknout
4559

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2018