Chceme-li pochopit komplikovanou blízkovýchodní realitu, bedlivě naslouchejme místním

12. 4. 2018 / Daniel Veselý

V druhé polovině března jsem navštívil irácký Kurdistán v rámci dobročinné expedice, jejímž cílem je pomáhat také obětem Daeše v oblasti Sindžáru, kde byly v létě 2014 povražděny tisíce jezídů. Na rozdíl od mých předchozích návštěv Blízkého východu jsem byl konfrontován s neúprosnými poznatky, jež rozmetaly některé moje naivní představy o bezproblémovém soužití etnik a náboženských skupin v tomto volatilním regionu. A třebaže jsem si těchto nemilých skutečností byl dobře vědom, snažil jsem se je potlačit.  

Irácký Kurdistán, který se rozkládá na území menším než Česká republika, je jedinou oblastí na světě, kde si kurdský národ vydobyl autonomní zřízení a nezanedbatelné pravomoci. Přestože loňské referendum o nezávislosti zmařily bagdádské tanky a kurdská regionální vláda (KRG) zápolí s nedostatkem financí od centrální irácké vlády, je tu poměrně bezpečně. Křehkou blízkovýchodní atmosféru symbolizují četné checkpointy hlídané kurdskými ozbrojenými milicemi, takzvanými pešmergy. Bezpečnostní stanoviště se nacházejí především při vjezdu a výjezdu z měst.     

Kurdové dostávají své pověsti vlídných a pohostinných lidí a potenciální bezpečnostní rizika – jak jsme se sami mohli přesvědčit – hrozí spíše zvenčí. V horách severního Iráku totiž operují militanti ze Strany kurdských pracujících (PKK), kteří jsou solí v očích turecké vlády. Ankara periodicky pozice PKK bombarduje a kvůli tomu jsme museli zrušit trek v horách a návštěvu jedné jeskyně. Při tureckých náletech umírají nejen kurdští militanti, ale také civilisté, k čemuž došlo i během našeho pobytu. Turecká armáda současně útočila i v Sindžáru, který spadá pod centrální bagdádskou vládu. Měl jsem smíšené pocity, když jsem si uvědomil, že nám v Iráku hrozí nebezpečí od členské země NATO a nikoliv od některé z místních ozbrojených skupin. Také v interview pro Český rozhlas Plus jsem byl nucen opatrně analyzovat turecké vojenské angažmá v syrském Afrinu, abych expedici neohrozil.  

Nicméně KRG, v níž má většinové zastoupení Kurdská demokratická strana (KDP), kontroverzní turecké vojenské aktivity na svém území patrně toleruje. Konkurenční Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK) je vůči PKK ještě benevolentnější, neboť sympatizuje s kurdskými Lidovými obrannými jednotkami (YPG) čelícími v Sýrii turecké agresi. Tyto sympatie názorně dokládá expozice věnovaná heroickému boji YPG proti Daeši, jež se nachází v bývalé věznici Saddáma Husajna ve městě Sulejmánija. Ankara považuje YPG za odnož PKK a oběma vojenským uskupením jde tvrdě po krku.

Nepřehlednou politickou situaci v iráckém Kurdistánu lze shrnout následovně: Mezi hlavními politickými seskupeními KDP a PUK panuje nepokrytá rivalita. Zatímco KDP má největší vliv v západní části iráckého Kurdistánu, ve městech Erbíl a Dohuk, PUK má silné pozice na východě, především ve městě Sulejmánia. Iráčtí Kurdové čelí ze severu pravidelným vpádům turecké armády a z jihu nevoli centrální irácké vlády v Bagdádu manifestované částečným embargem.     

Irácký Kurdistán, jehož populace čítá necelých pět milionů obyvatel, na konci loňského roku hostil zhruba 275 tisíc uprchlíků, převážně ze Sýrie, a 1,2 milionu vysídlených Iráčanů. Mezi vnitřními uprchlíky jsou statisíce jezídů, jimž se podařilo uprchnout před hrdlořezy z Daeše. Patrně nejemotivnější a zároveň nejdepresivnější chvíle jsem prožil v uprchlickém táboře Kabarto, kde v současnosti přebývá 17 tisíc uprchlíků, většinou jezídů ze Sindžáru. V Kabarto, kde je beznaděj a frustrace patrná téměř na každém kroku, jsme strávili jednu noc. Uprchlíci zde žijí za ostnatými dráty ve velkých stanech, v nichž musí být v letních měsících nesnesitelné horko. Někteří z nich si v táboře otevřeli malé obchody a snaží se uživit své rodiny, leč spousta dalších je odkázána na humanitární pomoc. Mnozí uprchlíci nemají valné vyhlídky do budoucnosti, neboť v Sindžáru je pro ně stále nebezpečno. Podle některých svědectví nejsou džihádisté z Daeše úplně poraženi a navíc zde operují proíránské milice Hašd al-Šábí, které údajně rekvírují humanitární pomoc.

Ze svědectví několika uprchlíků, s nimiž jsem v Kabarto hovořil, vyplynulo, že jezídové chovají zášť vůči muslimům, konkrétně vůči sunnitským Arabům. Toto stanovisko, jak jsem se přesvědčil i na jiných místech iráckého Kurdistánu, sdílí i řada místních Kurdů. Podle jezídských běženců jsou sunnité náchylní k perverzní ideologii Daeše. Pouze jeden jezíd ve středních letech, který divoce gestikuloval a ukazoval na malé děti a předváděl, jak jim džihádisté podřezávali krky, tvrdil, že taková zvěrstva nemohli provádět lidé věřící v boha, ale nevěřící (káfirové). Mladý absolvent farmacie mi vypráví, že se mu ze Sindžáru podařilo uprchnout půl hodiny před příchodem Daeše. Ač si je vědom konkrétních okolností, díky nimž Daeš nabyl nezměrné síly (inspirace wahhábistickou doktrínou Saúdské Arábie, chaos a bezpráví následující po angloamerické invazi do Iráku, všemožná podpora Turecka, finance ze Saúdské Arábie a Kataru apod.), soudí, že spousta sunnitů žijících v této oblasti se s džihádistickou ideologií ztotožnila. Muž dále říká, že vztahy mezi Araby a jezídy nebyly uspokojivé už před vpádem Daeše, a dodává, že arabští lídři slíbili jezídům pomoc, nicméně svůj slib nesplnili. Jezídům nepodali pomocnou ruku ani kurdští pešmergové. Jeho svědectví plně respektuji, třebaže mě tyto poznatky rozlítostňují.

Další mladý uprchlík ze Sindžáru líčí, jak se spolu s dalšími jezídy marně snažil bránit svou vesnici před Daešem. Nakonec jim pomohly kurdské jednotky YPG, které vytvořily humanitární koridor, aby se jezídové mohli bezpečně dostat do Sýrie. Vyslechl jsem od něj příběh jedné jezídské ženy, jíž džihádisté před očima zabili otce. Chtěli ji znásilnit, ale ubránila se jim. Začali tedy bít jejího bratra, aby ji nakonec zlomili. Ženu pak opakovaně znásilňovali. Uprchlík mi chce zprostředkovat interview s jinou ženou, jež na vlastní kůži zažila krutosti Daeše. To však není možné kvůli bezpečnostním důvodům. I tento muž je přesvědčen o tom, že muslimové mají džihádismus v krvi, protože předáci Daeše se násilím snažili jezídy konvertovat k islámu.         

Musel jsem spolknout hořkou pilulku poznání a uvědomit si, že vztahy mezi blízkovýchodními etniky a náboženskými skupinami jsou poznamenány nejen externími mocenskými faktory, nýbrž i vzájemnou, často nesmiřitelnou nevraživostí. Náboženští a političtí předáci včetně extrémistů je dovedou umně využít ke svým cílům a výsledkem může být pohroma, třeba jako ta, k níž v létě 2014 došlo v Sindžáru.

Jezídové - ostatně jako všichni obyvatelé Blízkého východu, s nimiž jsem přišel do styku, jsou nesmírně otevření, pohostinní a přátelští lidé. Královsky nás hostí v uprchlickém táboře Kabarto i jezídském svatostánku v Láliši. Posloucháme další smutné svědectví o tom, jak tito lidé museli opustit své domovy před džihádisty, zatímco jejich příbuzné a přátele Daeš zotročil nebo usmrtil. Ani jezídští uprchlíci trávící volné chvíle v malebném horském údolí Láliš se nemohou vrátit do Sindžáru, kde jim stále hrozí nebezpečí.

Přestože jsme cestovali pouze po severním Iráku a kvůli možným bezpečnostním rizikům jsme nemohli navštívit arabskou část země, třeba nedaleký Mosul, zajímal mne názor obyčejných lidí na anglo-americkou okupaci. Právě v té době uplynulo 15 let od vypuknutí operace s cynickým názvem Trvalá svoboda. Již na turecko-iráckých hranicích si mi jeden Iráčan postěžoval, že za Saddáma Husajna se rozhodně žilo lépe než nyní, neboť Irák se z ničivé okupace a následné sektářské války mezi sunnity a šíity dodnes nevzpamatoval. Na vrcholy hory Garra, kde se nacházejí zbytky Husajnova letního sídla zničeného americkou armádou během války v Zálivu, mi jeden Kurd říká, že okupace Kurdy nikterak nepoznamenala, nicméně pro Araby byla učiněnou katastrofou. Muž konstatuje, že Spojené státy by zdevastovanou zemi měly prostřednictvím masivních reparací dát do pořádku.

Nicméně iráčtí Kurdové se v pohledu na americkou okupaci liší: Někteří se k Američanům a jejich působení v Iráku staví kladně, další jim nemohou přijít na jméno a zbytek zaujímá neutrální postoj. Důvod je celkem nasnadě, jelikož Saddám Husajn v závěrečné fázi íránsko-irácké války zmasakroval desítky tisíc Kurdů (v té době jej ale Washington a Londýn silně podporovaly), USA vytvořily podmínky pro vznik kurdské autonomie a v iráckém Kurdistánu po roce 2003 neprobíhaly žádné významné boje. Iráčtí pešmergové se dokonce na svržení baasistického režimu podíleli. Irácký Kurdistán je podle mého soudu relativně bezpečnou oblastí právě proto, že na rozdíl od arabské části Iráku nebyl zasažen americkým vojenským vpádem.      

V multikulturním Erbílu, kde žijí Kurdové, Arabové, Turkmeni, jezídi a kde nalezneme také křesťanskou čtvrt, mám příležitost hovořit s pediatrem Ahmedem, jenž pracuje v jedné mosulské nemocnici. Ahmed se do Mosulu vrátil poté, co byl dobyt Američany a jeho spojenci. Tento vzdělaný muž perfektní angličtinou potvrzuje to, co si mnozí západní politikové a komentátoři stále odmítají připustit – Irák po 15 letech od zahájení nelegální invaze a po sedmi letech od stažení okupační armády stále sužuje chaos (v současnosti však v Iráku operují tisíce amerických vojáků a vojenských poradců). Ačkoli Iráčané vyloženě netrpí chudobou a třeba lékaři se mají relativně dobře, spousta státních institucí nefunguje a problémem je také bezpečnost. Zajímá mne, jak vypadá dnešní Mosul, kam jsem se opět kvůli bezpečnostním rizikům nemohl podívat, ač z Dohuku, kde jsme strávili několik nocí, je to pouhých 50 kilometrů. Ahmed navzdory tvrzení o špatné bezpečnostní situaci říká, že tam žádné nebezpečí nehrozí; běžně tam prý jezdí cizinci. Podle jeho slov ale během epické bitvy o Mosul, kdy koaliční útoky proti Daeši vedené Spojenými státy zničily většinu města, mohlo zahynout více než 40 tisíc civilistů, což uvádí i zpravodajská služba iráckého Kurdistánu mající na Blízkém východě skvělou reputaci.  

Během mé návštěvy kurdského regionu jsem rovněž zavítal do historického centra tureckých Kurdů v Diyarbakiru, kde je přítomnost policejních obrněných vozidel (jakož i absurdní bezpečnostní opatření na turecko-irácké hranici, kde náš autobus kontrolovali rentgenem, zda nepašujeme zbraně) reminiscencí na dlouhodobý kurdský odboj proti Ankaře. V jihovýchodním Turecku došlo v průběhu 80. a 90. let při bojích s PKK k nebývalým zvěrstvům, jež lze směle přirovnat k Husajnově vyhlazovací kampani al-Anfál. Ankara tehdy s klíčovou vojenskou asistencí Clintonovy administrativy usmrtila desítky tisíc Kurdů, vyplenila 3000 vesnic a vyhnala z domovů až 2,5 milionu lidí. Ačkoli PKK už nyní neusiluje o odtržení od Turecka, nýbrž volá po demokratickém konfederalismu a teroristické útoky primárně páchá radikální frakce PKK Kurdští svobodní jestřábi (TAK), na jihovýchodě Turecka téměř tři roky probíhá konflikt nízké intenzity, jenž si vyžádal více než 3 400 lidských životů. Ankara se při potlačování aktivit PKK dopouští otřesných zločinů, kupříkladu v únoru 2016 turečtí vojáci ve městě Cizre popravili nebo upálili více než 150 kurdských civilistů.         

Kurdové jsou jedním z nejpočetnějších národů na světě, jenž nemá svůj vlastní stát. I když mezi Kurdy žijícími v Iráku, Turecku, Sýrii a Íránu nepanuje stoprocentní konsensus ohledně vytvoření jednotného Kurdistánu, není pochyb, že ti, kdo chtějí žít ve vlastním státě, na něj mají nezpochybnitelné právo. Třebaže je pošetilé si Kurdy jakkoliv idealizovat, jak už bývá na Západě zvykem, neboť i oni se potýkají se spoustou interních problémů a svárů, vnější mocenské faktory jakékoliv jejich snahy o sebeurčení znemožňují, jak dnes názorně vidíme hlavně v Sýrii a Turecku. A proto si tento národ zasluhuje veškeré naše sympatie, nehledě na teroristické aktivity kurdských radikálů, jež jsou pouze nevyhnutelným produktem dlouhodobého a systematického útlaku.           

 

                  
2
Vytisknout
6335

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2018