Kácení model, díl XIV.:

Svoboda jako příbalový leták prosperity

20. 12. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Už po roce 1848 byly západoevropské monarchie, když s vypětím sil potlačily revoluce, nuceny začít s "populární politikou" - a politickou svobodu, s níž to lid tehdy ještě myslel vážně, alespoň předstírat. Monarchové ovšem jeden vedle druhého záviděli ruskému carovi, že on se s ústavními serepetičkami obtěžovat nemusí. V roce 1918 pak vzal definitivně za své celý legitimismus i se zbytky státních "křesťanských" doktrín. Naplnilo se, co předpokládal mladý Marx: Ať se od té doby v politické praxi provádí cokoliv, takřka pokaždé k tomu dochází ve jménu svobody. - Avšak dnes "obranou tradiční svobody" nejteatrálněji šermuje krajní pravice.


Performance konvičkovců, na nichž se předvádí pivo, klobásy a spoře oděné ženy, dávají otevřeně najevo, která svoboda v tomto státě dosud aspiruje na jakýsi apel. V duchu příležitostných výroků Miloše Zemana se za ni považuje možnost opíjet se, přejídat se a souložit bez jakýchkoliv omezení. Čertovo kopýtko podobných směrů de Sadem počínaje ovšem spočívá v naprosté závislosti na zakazující instanci. Jakmile se totiž můžete po libosti upít, ufetovat, udávit Kosteleckými uzeninami či uhnat si gangrénu intimních partií, aniž vás za to kdokoliv přinejmenším verbálně popotahuje, kouzlo zakázaného ovoce je fuč a časem hrozí nuda z věčného návratu téhož. Pokud prvek transgrese chybí a nedodává nezbytnou příchuť pikantnosti, je třeba předstírat. Odtud naprostá nenahraditelnost strašáka šaríatského zákazu pro ideologii českého ochmelismu.

Jedinou mobilizační alternativou v daném kontextu pak totiž zůstává hrozba obžery ještě většího, než i ti největší národní hrdinové, otesánka, co bude rychlejší a nic nám nenechá. Odtud samozřejmě archetypní Haškův Baloun - který ovšem ve skutečnosti není Čech, neboť byl označen českým výrazem pro Valona, prorocky odkazujícím na "věčně nenažranou Brusel"... A to si pište, že Češi se mu jen tak nevzdají.

***

V roce 1989 získali Češi levně politickou svobodu, i když samozřejmě velmi nedokonalou. V reálném hodnotovém žebříčku většiny z nich ale sloužila jen jako ambaláž západního životního stylu, na nějž se aspirovalo především. A ve chvíli, kdy se cíl českého komunistického kapitalismu, "dohnat a předehnat" Rakousko nebo Německo v životní úrovni, vzdaluje do nedohledna, byla i politická svoboda shledána bezcennou. Je náročná. Prudí a už nebaví. Využívají ji protivné spolky a menšiny, zatímco zaručeně většinový lid řádně dochází do hospod. K čemu potřebujeme tolik poslanců? Nač je senát - zlevní snad máslo? - Takový je v kostce "národně specifický" výsledek akutní krize legitimity západních politických institucí v České republice.

***

Petr Pithart poznamenává v Osmašedesátém, že v okamžiku historické krize bývá vesměs užitečným vodítkem, jak daný národ na obdobné situace reagoval v minulosti - protože existuje silná tendence z čiré bezradnosti vzorec opakovat. - A většina Čechů v krizích vyvolaných náhlou změnou vnějších historických okolností tuze ráda rezignuje, aby ihned začala driftovat s novým proudem - což obvykle zakrývá sofistikovanými racionalizacemi, samozřejmě.

Budoucí historici dost možná napíší, že usilování Čechů o politickou svobodu (možnost činit kvalifikovaně důležitá rozhodnutí; liberty) bylo na přelomu 20. a 21. století vlastně kuriózním omylem, navíc ještě plynoucím do značné míry z kontraproduktivní komunistické propagandy. (Přinejlepším šlo o jednogenerační projekt.) Nadšená záměna skutečně vytouženého a v omezeném měřítku již za starého režimu pěstovaného "liberalismu životního stylu" (možnosti jednat v osobním životě dle náhodných impulsů a libovůle; arbitrariness) - čehosi, čím se v arabském světě pyšní třeba syrská diktatura, bez ohledu na propastnou politickou nesvobodu - za politický liberalismus, který opravdu chtěla jen hrstka "revolucionářů" z roku 1989, trvala zhruba pětadvacet let. To věru není mnoho.

***

Ti, jež stres z rozhodování drtí a úpěnlivě hledají někoho, kdo je nebude nutit do čehokoliv "se zabrušovat" a vybere de facto či de iure za ně (dominantního názorového vůdce fakticky určujícího předem výsledky jakéhokoliv "lidového hlasování", nebo rovnou vládnoucího bez "demokratické" ornamentace), mohou pokaždé vybírat z dlouhé fronty uchazečů přesvědčených, že vědí mnohem lépe než všichni ostatní, co je pro druhého dobré.

V českých zemích kromě toho již od Tyla platilo a zřejmě stále platí, že domácký smrádek a teploučko, místní odrůda zaručeně slovanské Gemütlichkeit, se cení mnohem výše než potenciálně nebezpečné volné povětří.

Hrdinský boj za svobodu zabouchnout dveře do světa, otevřít pivo a pustit si televizi probíhá podle generacemi prověřeného hesla "Těžko na cvičišti, lehko na hnojišti".

0
Vytisknout
10557

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2017