Vánoční čtení:

Model a Stalin

23. 12. 2017 / Ivan Jemelka

 
Povídka je z knihy Králíček a Medvídek, kterou Nakladatelství Petr Štengl vydalo v roce 2016

Poslední hodinu má III. A ruční práce a dělá misku. Motaj proužky konfet na sebe. Dno je koutouček jedný barvy a další kotouček jiný barvy se posune vo půlku vejš, takže se to furt po malejch schůdkách rozšiřuje.

Začátek a konec proužku se musí přilepit. Lepidlo má soudružka učitelka Křepelová, aby nic nezamazali. Takže když Kratochvíl domotá, zvedne ruku a třepe s ní a volá: „Soudružko! Soudružko!“  a druhou rukou drží konec proužku, aby se zase neodmotal. A soudružka jde a mázne mu tam z červený tuby slzičku kanagomu. A pak ještě jednu, aby mohl začít novou řadu.

Je jich třicet ve třídě, takže Křepelová mačká už druhou tubu a pořád běhá vod jednoho k druhýmu. Pak se vozývá venku rána a drčej vokna, jako kdyby blízko uhodilo. Všichni sebou trhaj a několik holek pouští misku, takže musej motat znova. „Vodstřelili Stalina!“ vykřikuje Rejhon a soudružka stojí s kanogomem v ruce, nehejbá se a kouká tam, kde je Letná, ale kvůli barákům není vidět.

Po vyučování stojej Rejhon, Kratochvíl a Adamová před školou v Masný u zábradlí, na kterým se některý holky točej, a Rejhon říká, že se půjdou podívat na pomník. Na Rejhona skoro každej dá, protože se vyzná a taky na to vypadá. Je takovej silnej, tmavej, kudrnatej, má pichlavý voči a je jako dospělej. Adamová chce ale do Juldy-Fuldy . Prej tam má Darex přehlídku. Adamová se zase každýmu líbí, protože vypadá jako krásná Indiánka a nosí tuzexový voblečení. Rejhon a Adamová spolu jako choděj. Rejhon jí ale teď vodsekne, že v listopadu je Julda-Ffulda zavřenej. Adamová tam přesto chce jít, tak se hádaj.

Pihovatej Kratochvíl, kterej sedí s Rejhonem v první lavici u vokna, čeká, jak to dopadne. Adamová najednou chce něco říct jenom Kratochvílovi a vodtahuje ho stranou a přikrejvá mu ucho a šeptá, aby na ni počkal na mostě. Kratochvílovi, kterej je hodně hubenej a takovej nějak zrychlenej, je to její dotýkání hodně příjemný.

„Jdeš?“ Ptá se Rejhon Kratochvíla a kouká na Adamovou, jakože by si měla dát bacha. Kratochvíl se vymlouvá, že musí domů, a Adamová se zase tváří, že bacha by si měl dát Rejhon. Tak Rejhon vodchází sám, Kratochvíl jde jako domů a Adamová do Juldy-Fuldy.  Na Švermově mostě se Kratochvíl a Adamová sejdou. Každej, kdo tam jde, kouká na pomník. Nejdřív mu sbíječkama rozklovali hlavy, pak ho svázali drátama a rozstřelili těla, takže zbevaj nohy.

„Klidně běž za Rejhonem,“ říká Adamavá Kratochvílovi, kterej tam taky zírá.

„Jdu s tebou,“ ujišťuje ji Kratochvíl.

Kratochvílovi nedělá vůbec žádný potíže votočit svojí zrzavou, kudrnatou hlavu vod Stalinovejch nohou k  Adamový. Tak jdou přes Vltavu a po Nábřeží kapitána Jaroše a Adamová má zelenej kabátek z měňavýho hedvábí, kávový kaliopky a béžový, lesklý lodičky. Poskakuje a točí se, jakoby tancovala, a Kratochvíl neví, jak má jít, aby to šlo nějak k sobě. Je docela teplo a modro a Kratochvíl vobjevuje, že po Helmesovským jezu se vozej rackové,,, a ukazuje to Adamový a ta se směje a vejská a má z toho radost a Kratochvílovi se teď Adamová líbí jako nikdo na světě.

Vod nábřeží jedou trojkou přes Strossmayerák až k bráně do Juldy-Fuldy, ale ten je zavřenej, takže naskočej na tramvaj zase zpátky do Revoluční. Když se hrkaj na vodřený, dřevěný lavici přes most, Kratochvíl křičí Adamový do ucha, jestli nechce jít k němu. Vona chvíli sleduje ten jez z rackama, kterej je votamtud vidět taky, a pak kejve, že jo. Tak spolu vystoupěj a jdou Dlouhou až skoro nakonec na roh ke Kolkovně, kde, naproti velký školní jídelně, Kratochvíl bydlí. Votevře jim babička. Musej se zout a babička se hned Adamový vyptává na školu, na rodiče a tak. Adamová jí říká soudružko, dělá pukrlata a děsně si vymejšlí a Kratochvíl je z toho nervózní.

Byt je kuchyň, kde je všechno srovnaný a vyblejskaný, jako kdyby se to prodávalo,  a vobývák, kterej  je to samý. Hodně starej nábytek a za parávánem má Kratochvíl svůj koutek s postelí a stolem. Na postel se můžou posadit. Adamová komíhá nohama a rozhlíží se. Nad postelí a nad stolem je police a na ní plastikový modely letadel a lodí, který asi prodávaj v Tuzexu.

„Jé, ty jsou pěkný,“ Adamová vyskočí a bere z police červenej remorkér.

„Dej pozor!“ leká se Kratochvíl, „láme se to.“

„Neboj,“ Adamová dělá, že jede s remorkérem přes velký vlny a točí se dokola.

„Vod koho to máš?“

„Vod mámy.“

„A to se nějak sestavuje?“

„Lepí.“

„A ty to lepíš?“

„Strejda.“

„Vpravdickej, nebo takovej, co s ním máma chodí?“

„Ten druhej.“

Adamová si dává remorkér k těm svejm zářivě modrejm vočím a snaží se vokýnkama nahlídnout dovnitř a ptá se, jestli jsou tam lidi. Kratochvíl neví, jak to myslí, a vona myslí jako figurky. Kratochvíl říká, že ty tam teda nejsou. Adamová myslí, že s lidma by to bylo lepší, ale stejně se jí ta loď líbí. Líbí se jí hlavně proto, že je červená. „Co kdybys mi ji dal?“ Kouká na něj těma pomněkovejma vočima a lehce remorkérem pohupuje jako na malejch vlnách.

Kratochvíl na ni na voplátku zmateně mrká z tý svý hromady pih zarudlejma vočkama, ale nemůže si pomoct, kejve, že jo. Remorkér si může vzít, ale musí ho schovat, aby to babička neviděla.

Druhej den ráno v lavici chce Rejhon vod Kratochvíla vědět, jestli Adamová byla u něj a jestli jí dal nějakou loď. Prej mu to řekla. Když to Kratochvíl přizná, Rejhon se ptá dál, jestli mu Kratochvíl neřikal, že jeho máma je na ty modely hrozně vopatrná, a proto, když byli u nich,  si s nima nemohli hrát. Kratochvíl vzdychá, že jo, ale že Adamová je holka. Rejhon, že ale je to holka, se kterou von chodí, a že to, že byla u Kratochvíla a i to s tou lodí udělala naschvál, protože s ní Rejhon nechtěl jít do Juldy-Fuldy. Kratochvíl kouká někam stranou, a pak se ptá co Stalin, co Rejhon viděl. „Dělaj tam něco dokola z takovejch velkejch fošen a nesmí se ani na most. Můžem se tam jít podívat dneska zase,“ řiká Rejhon a než stačí Kratochvíl vodpovědět, vchází soudružka a všichni vstávaj a bouchaj sedadlama.

Při hodině píše Kratochvíl psaníčko Adamový tak, aby to Rejhon neviděl. Ale Rejhon to chce stejně vidět a soudružka je napomíná a Rejhon syčí, že si to s Kratochvílem vo přestávce vyřídí. Psaníčko zatím doputuje k Adamový a vona ho čte, ale dělá jakoby nic.

Vo přestávce jde Rejhon za Adamovou a chce to psaníčko a vona mu ho dává a Rejhon čte: Pudeme po škole ke mně? Dám ti loď.

„Ty pudeš s Kratochvílem?“ ptá se Rejhon Adamový, kterou tahá Novotná za rukáv, aby s ní šla na chodbu.

„Možná.

Tak už pojď!“ škube Novotná rukávem Adamový.

„Nebo pujdeš se mnou?“ chce vědět Rejhon.

„Nech ho bejt!“ Novotná se snaží vytáhnout Adamovou z lavice

„Nevím,“ Adamová se šklebí a nechává se Novotnou odtáhnout pryč.

Rejhon se vrací ke Kratochvílovi. Žaloudek právě ukazuje Kratochvílovi u vokna nějaký známky. Rejhon do Kratochvíla zezadu strčí a Kratochvíl přelítne přes lavici před stůl soudružky. Hned se ale zvedá a bere židli soudružky a hází ji po Rejhonovi, kterej uhejbá a židle se s rámusem kutálí přes dvě lavice do uličky. Holky ječej a do třídy nakoukne soudružka, co má službu, a když vidí Rejhona a Kratochvíla, jak se válej po zemi, rozbíhá se k nim, chytá voba za límec a tahá je vod sebe a křičí: "Přestaň! Pusť ho! Co děláš?!" A když se poustěj, vleče je voba za ty límce ven ze třídy.

Po přestávce je Křepelová přivádí zase zpátky a nechává je stát před tabulí a voni, když se nedívá, dělaj vopičky. Soudružka pak  voznamuje, že jim uděluje třídní důtku za porušení školního řádu, a ať se styděj i za to, že nedodrželi slib Jisker. Rejhon a Kratochvíl se potom směj vrátit do lavice, ale protože se furt pošťuchujou, jsou po škole.

Po škole jde teda Adamová sama Masnou a Rybnou domů do Králodvorský, kde bydlí. Hned ve dveřích jí babička říká, že volala máma Kratochvíla, že Adamová má nějakej model a že ho má vrátit. Adamová na to nic neříká, jde do svýho pokoje, vleze si na postel, vytáhne ze stolku u postele červenej remorkér a hraje si s ním, dokud jí babička nevolá k vobědu.

„Máš ten model?“ ptá se babička, když před Adamovou staví talíř s polívkou.

„Jakej model?“

„Ty víš.“

Adomová krčí ramenama a srká polívku.

„Nesrkej!“ Napomíná ji babička. „Copak by si Kratochvílova máma vymejšlela?“

Adamová zase krčí ramenama, „asi se spletla.“

„A co když zavolá znova?“

„Řekni jí, že se spletla.“

„Hm,“ babička si ji zkoumavě prohlíží, „chutná ti vůbec ta polívka?“

„No jo. Je dobrá,“ mumlá Adamová.

V půl pátý zvoní telefon znova. Zvedá ho babička v hale a kolem jde táta Adamový a babička mu podává sluchátko. Táta se ptá, kdo to je, a babička šeptá, že máma Kratochvíla, ta letuška. Táta si bere sluchátko, říká doktor Adam a pak poslouchá a občas chce něco jako říct, ale neřekne. Nakonec vzdychá, slibuje, že se zeptá a zavolá, a sluchátko pomalu pokládá.

Jde za Adamovou do jejího pokoje, votevře a zůstane stát ve dveřích. Sotva se do nich vejde. Je ještě ve vobleku z práce, ale na nohou má pantofle.

„Co máš s tím Kratochvílem?“ vyjíždí na Adamovou.

„Nic.“

„Tak proč volá jeho máma?“

„Nevím.“

„Máš ten model?“

„Jakej model?“

Adamová sedí na posteli a před sebou má Ohníček.

„Chce ho, tak jí ho vrátíš,“ rozhoduje táta Adamový a jde pryč a zavírá dveře. Adamová chvíli kouká do Ohníčku a pak vyndává ze stolku u postele remorkér, pokládá ho na koberec, na remorkér dá polštář a šlápne na něj. Ozývá se křupnutí, jako když se rozbije vejce. Adamová hází polštář zpátky na postel a kusy remorkéru sbírá z koberce a dává je do tašky do školy.

Kolem sedmý zvoní Kratochvílova máma. Má na sobě modrej kostým s širokým bílým páskem, bílý lesklý holinky a bílej kloubouček a bílej plášť. Vypadá jako mrkací panna. Ta s hnědejma vočima a dlouhejma řasama. Adamová jí musí vrátit remorkér. Jde teda do svýho pokoje a nese tašku do školy a vyndává v hale před Kratochvílovou mámou ten největší červenej střep z remorkéru. „Von se mi v tašce rozbil,“ vysvětluje.

Kratochvílova máma zírá na ten střep a hrozně rudne a táta Adamový slibuje, že to zaplatí, ale máma Kratochvíla na něj vycení úplně bílý zuby a syčí: „Tohle tady nemaj ani v Tuzexu! Tohle nemaj nikde, v celým východním bloku! Taková vzácnost! Až z Ameriky!“

„No…,“ začne Adamový táta, ale máma Kratochvíla mu skočí do řeči. „Radši už nic neříkejte! Soudruhu! Věřte, že já to takhle nenechám! Tohle vás bude mrzet! Ještě si na mě vzpomente!“ a jde a holinky jí na linu v předsíni pokvikujou a práskne dveřma.

Adamová i její táta koukaj na ty dveře a táta pak říká Adamový, že jí pěkně děkuje, a je bledej jako stěna.

Potom Adamová, když poslouchá večer za kuchyňskejma dveřma z neprůhlednýho skla, slyší, jak Adamový táta říká mámě Adamový, že Kratochvílova máma je estebačka, protože jinak by nemohla lítat na Západ. „Budu rád, když mě nevyhoděj,“ vzdychá táta Adamový a Adamová slyší žbluňkání, jako něco nalejvá.

„Prosím tě, v tvým postavení... budeš se bát nějaký letušky?“ diví se jako Adamový máma, ale Adamová slyší, že se tý letušky bojí taky.

Pak se vozývá rána, jako kdyby někde blízko uhodilo, sklo v kuchňskejch dveřích drčí a Adamová se leká a cuká sebou.

„Ježišmarjá!“ křičí Adamový máma a táta Adamový řiká: „Klid, to zase vodstřelili kus Stalina“.
0
Vytisknout
3023

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2018