Prezident Zeman lže, i když to vypadá, že nelže.

28. 12. 2017 / Václav Jamek

Prezident Zeman lže, i když to vypadá, že nelže. V Belgii se o nové vládě jednou po parlamentních volbách vskutku vyjednávalo mimořádně dlouho, opravdu skoro dva roky (od dubna 2010 do prosince 2011). Jenže prezident nějak opomněl dodat, že po celou tu dobu tam nevládly nějaké svévolně jmenované vlády bez veškeré legitimity, ale pořád stará vláda premiéra Yvese Leterma, sice v demisi, ale opírající se o legitimitu poskytnutou předchozím parlamentem (neboli dělo se to, co by podle Zemana u nás prý "nikdo" za žádnou cenu nechtěl!); a  během té doby nesměla nic převracet vzhůru nohama, ale jen vyřizovat "běžné záležitosti". Stejně je tomu teď v Německu: nebyla tu nejprve svévolným úradkem spolkového prezidenta jmenována jakási vláda bez ohledu na parlament, ale nejprve se vyjednává o podpoře v parlamentu, na jejímž základě by teprve mohla být nová vláda jmenována, a do té doby vládne legitimní vláda předchozí.

Zde nutno uznat, že za tuto situaci nemůže Zeman, ale opět naše těžce zpackaná ústava, protože mu dovoluje konat tak, jak koná. Prostě by to neměla umožňovat! Vždy než nastane krize, naši ústavní právníci tuto ústavu odhodlaně hájí, že prý není tak špatná, než se zas a znova v obtížné situaci ukáže, jak špatná je.

Ve slušných demokratických zemích existuje institut dezignovaného čili pověřeného (nikoli tedy ještě jmenovaného) premiéra, který nejprve o své vládě vyjednává, a vytvoří ji, teprve když pro ni dohodl parlamentní souhlas (i když je to pak třeba vláda menšinová); občas se také stane, že se po nějaké době dostaví k hlavě státu a pověření vrátí s konstatováním, že ve svém vyjednávání neuspěl. Hlava státu pak pověří někoho jiného! Nenastává však situace, kdy zemi po dlouhé měsíce vládne útvar, který k tomu nemá žádný mandát, a po něm pak další a další, spravované pořád stejným nekňubou, a to možná až do dalších řádných voleb - protože naše ústava prý nakonec prezidentovi umožňuje, aby jmenoval téhož neúspěšného nominanta ještě i počtvrté, popáté, pošesté, neboli slovy ústavního práva "furt pryč". A ústavní právníci si myjí ruce.

Zákon, který umožňuje to i toho pravý opak, včetně skrytého státního převratu, a který neskýtá jasný návod na to, jak řešit jakoukoli státoprávní situaci, jež může nastat, je špatný, ať si ústavní právníci říkají co chtějí: se zákeřnou lidskou povahou se má při formulování zákona počítat a mají se jí v něm stavět nepřekonatelné překážky! Dnes nám v reformování ústavy zřejmě brání obava, bohužel oprávněná, že nová ústava by byla ještě horší než ta předešlá, protože o vůli "zástupců lidu" postavit stát na dobré a pevné právní základy se dá právem pochybovat. A je samozřejmě lepší, když existuje aspoň nějaká ústava, a je potřeba trvat na tom, aby se aspoň ona dodržovala, i když není vůbec jasné, co to vlastně znamená!

Měnit ústavu není nikdy snadné, zemanovský "zdravý rozum" na to zjevně nestačí: vždy je potřeba poctivé odhodlání, a pokud to se ve společnosti nevyskytuje, je k tomu většinou zapotřebí obrovská společenská krize hrozící rozvratem: Francouzi přijali svou poslední ústavu v době hrozící občanské války za alžírské krize (ale dokázali ji od té doby bez donucení částečně reformovat); dvě hlavní anglosaské mocnosti toho schopny nejsou a do systémové krize se v důsledku toho řítí.

Lidé u nás ovšem pokládají mnoho podstatných věcí za nepodstatné. Podle toho také dopadneme.

0
Vytisknout
4021

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2018