Vánoční čtení:

Tranzistorák

24. 12. 2017 / Ivan Jemelka

čas čtení 15 minut
Povídka je z knihy Králíček a Medvídek, kterou Nakladatelství Petr Štengl vydalo v roce 2016

Tak to nějak přišlo, že kluci se bavěj vo přehlídce, hlavně vo raketách na autech, který ukázali poprvé, a holky zase vo vohňostroji. Žaloudek byl u známejch, který bydlej naproti pláni, tak to viděl úplně jako vláda, a proto je ho slyšet nejvíc. Na ten vohňstroj všichni koukali ze Švermova mostu nebo 1. máje, vodkud je na Petřín, kde to vodpalovali, nejlíp vidět. Novotná s Adamovou se hádaj, jestli to na konci bylo jako růže, nebo jako vorchidej. Některý holky jsou s Novotnou pro růži, ale většina je s Adamavou pro orchidej. 




Pak zvoní a votvíraj se dveře, co je na nich zvenku cedule III. A, a do třídy jde soudružka učitelka Křepelová a za ní nějaká jiná soudružka, která voproti Křepelový vypadá dost tlustá a mrňavá a v ruce má takovej malej bílej kufřík s malým a velkým kolečkem. A většina ví, že je to tranzistorák. Křepelová si stoupá před třídu, soudružka s tranzistorákem se staví vedle a Křepelová se ptá, jak se jím líbila přehlídka k šestnáctýmu výročí vosvobození. A Žaloudek vykřikuje, že nejvíc ty rakety, a Křepelová kejve, že jo. Potom se ptá na vohňostroj, jak ten se líbil, a Novotná, že jí teda nejvíc ta růže na konci, ale Adamová hned, že je pitomá, protože to byla orchidej. Křepelová se usmívá, kejve na růži i na orchidej a představuje tu soudružku vedle, mámu Albrechta, kterej sedí s Dubským ve třetí lavici uprostřed.  Všichni se votáčej na Albrechta, kterej je takovej andílek, ale teď je celej červenej a zírá do lavice. 

„Venku je hezky děti,“ usmívá se Křepelová a děti přestávaj koukat na Albrechta a dívaj se z vysokejch voken do Masný, na protější činžák, vozářenej sluncem. „Soudružka Albrechtová nám přinesla přenosné rádio, a tak si můžeme Hvězdičku poslechnout na hřišti“, září Křepelová a všichni dupou a ječej a vyhazujou věci, jakože se nebudou učit. 

Je desátýho května a vzduch je takovej trochu jako větrový bombóny a na slunci je teplo. Na Mastňáku je Křepelová usazuje na lavičky a vokraj pískoviště a Cikánky, co seděj na lavičkách z druhý strany v Malý Štupartský, koukaj, co se bude dít. Máma Albrechta dává tranzistorák na nejvíc a akorát to stíhaj, aby slyšeli, že volá Hvězdička Pionýrský jitřenky. Pak v rádiu někdo říká, že chodil do školy, ale je to padesát let, a ten, co řikal, že volá hvězdička, teď říká, že do školy, už je to padesáti let, chodil Pleva, co napsal Malej Bobeš. A ten Pleva pak říká, že von je Bobeš, a právě někde uvazuje dětem pionýrský šátky. 

Je po Hvězdičce, ale Křepelová je taková nadšená, pořád se usmívá a ptá se, jestli jim to nepřipadá úžasný, že můžou bejt na hřišti, na sluníčku, a poslouchat rádio. Rejhon hned, že jo, a jestli by si nemohli pustit ještě něco. A vostatní taky prosej a soudružka i máma Albrechta se dál usmívaj a Křepelová říká, že mohli a že za to maj bejt vděčný soudruhům dělníkům a inženýrům z národního podniku Tesla. Všichni kejvou, že jo, ať už to soudružka pustí, a Cikánky z druhý strany v Malý Štupartský natahujou uši, co to na tom Mastňáku maj.

Po škole jdou některý na voběd do velký jídelny na rohu Kozí a Kolkovny. Albrecht a Dubský jdou taky. Dubský je takovej tmavej a festovní, jako fakt dubovej pařez. Teda nejdou, ale zdrhaj Masnou kolem divadelní půjčovny a házej si pod nohy tašky. Kdo ji nepřeskočí, rozbije si hubu. Před jídelnou je zábradlí, na kterým se po vobědě sedí, nebo tam stojej Cikáni. Teď tam ale nestojej, tak Albrecht s Dubským můžou dovnitř, kde je pára a smrad z vaření, a jdou k vokýnku. U něj je jen malá fronta, protože je rajská. 

Voba si berou z hromady u zdi korkový tácy, který jsou pořád takový jako mastný, a posunujou se v řadě, až můžou hodit na talířek růžovej lístek s desítkou. Kuchařkám viděj jen břicho a ruce, který berou z hrnce knedlíky, z pekáče maso a z jinýho hrnce nalejvaj sběračkou rajskou. Pak jdou a hledaj stůl, na kterým neni vylitá rajská nebo něco, a Dubský se dívá taky zespodu, jestli tam neni něco nalepený nebo něco na židli. Když najdou místo, vytahujou z pytlíků, co maj uvázaný na tašce, příbory, a hned je u nich soudružka z družiny a kontroluje, jestli je maj. Jedí akorát vomáčku a knedlíky. Tlustý masa daj na talíř a na něj daj druhej, aby nebyly vidět, kdyby soudružka kontrolovala, jestli dojídaj. Někdo ale hodil knedlík a soudružka je tam, takže kuchařka u vokýnka, kde se odevzdává, marně rozlepuje ty talíře a křičí, že nesnědli maso.

Po vobědě si teda Albrecht a Dubský sedaj na klandr před jídelnou a přemejšlej, co budou dělat. „Co kdybychom šli k vám a pustili si ten tranzistorák,“ myslí Dubský, ale Albrecht myslí, že si ho máma vzala do práce.

„Nepudem teda na grotesky?“ ptá se Dubský a Albrecht seskakuje z klandru, jako že jo. Cestou se stavujou v Rybný u Dubskýho a nechávaj tam tašky, a pak procházej Haštalskou do Revoluční a jdou na most. Od Štvanice jede Děvín a Albrecht a Dubský bežej doprostředka mostu. Když tam doběhnou, parník už má špičku pod mostem a sklápí komín. Albrecht s Dubským si stoupaj na spodní vokraj zábradlí a přes horní vokraj se nahejbaj dolů. V budce za sklem viděj plešatýho kormidelníka v bílý rozhalence a kus zlatýho kola. Vedle stojí kapitán. Má taky bílou košili ale s vejložkama, bíbra a čepici  s kšiltem. Voba jsou tak blízko, že jim viděj vrásky kolem vočí. Ty voči je sledujou jako soudružky. Pak sou v mraku černýho čmoudu a Albrecht chytne Dubskýho za ruku a táhne ho na druhou stranu mostu. Štípou je voči  a slzej a taky slyšej, že zvoní tramvaj  a skřípe a někdo nadává. Zase lezou na zábradlí a zas jsou v kouři, a když se ten čoud zvedá, viděj, jako pod nima vodplouvá zadek Děvína, kulatej jako pata pantofle. Voba z toho kouře kašlou a mezi zubama jim skřípou saze. Albrecht pořád drží Dubskýho za ruku a druhou mává lidem na parníku a některý mávaj zpátky a Dubský jim taky mává.

„To bylo!“ Zubí se Albrecht celej šťastnej na Dubskýho.

„Jo! To bylo!“ Dubský je taky nadšenej.
Pokašlávaj, koukaj za Děvínem a Albrecht najednou vykřikne: "Dělej!" A utíká k tunelu. Bežej přes křižovatku a nahoru na Letnou. Zastavujou, až nemůžou, tam, kde se cesty, který jsou jako schody, ale bez schodů, nad tunelem spojujou. Dejchaj, jsou zpocený a koukaj na most a na řeku, po který teď remorkér táhne dva černý šífy s uhlím. Šífy maj veliký kormidla a u jednoho sedí bosej chlapík v krátkej kalhotách a námořnickým tričku a kouří a kouká na vlny, který se rozbíhaj vod remorkéru.

Albrecht už popadá dech, tak si vodplivuje a šklebí se na Dubskýho, kterej taky plive a ušklíbá se. Albrecht bere Dubskýho za ruku, ale ne jako předtím, ale kolem, jako se voděj holky, a jdou už normárně dál nahoru, kde všude kvete šeřík a voní, k Letenskýmu zámečku, kolem pískovišť s capartama a kolem kolotoče, kterej se točí a vyhrává, do muzea. 

Šatnářka, voblečená jako školník, sedí pod prázdnejma věšákama, kouše housku a pije z flašky mlíko a volá, kam jdou.

„Na grotesky.“

„Jdou na grotesky!“ křičí šatnářka na biletářku v takovým tom akvárku s lampičkou a biletářka kejve, že jo, že ji slyší. 

Jdou teda nalevo, do malýho sálu, kde se promítá furt dokola. Když votevřou, slyšej smích, a uvaděčka, taky jako školník, na ně svítí baterkou, a pak jim tou baterkou ukazuje cestu a svítí na volný místa. Ve filmu nějakej chlápek v brejličkách leze po mrakodrapu a vypadá to, že každou chvilku spadne. Napínavá švanda. Pokaždý, když to vypadá, že slítne, Albrecht chytne Dubskýho za ruku a mačká mu ji. Úplně jako holka.

Druhej den, když jsou Albrecht a Dubský po vobědě, jdou k Albrechtovi pustit si ten tranzistorák. Nejdřív je nějaká hudba a pak tam mluvěj a zase něco hrajou. Tak s tranzistorákem choděj do kuchyně a na balkon a na chodbu a zase zpátky do pokoje. Pak Albrechta napadá, že si vlezou s tím tranzistorákem pod deku, a přináší baterku, aby viděli. To je baví, protože je to, jako by byli na nějaký výpravě a měli spojení. Za chvíli je jim ale vedro, tak Albrecht říká, že se svlíknou. Tak jo. „Co kdybysme se vysvlíkli úplně?“ myslí Albrecht a Dubský myslí, že můžou. 

„Jsme jako lovci mamutů,“ šeptá Dubský.

„S tranzistorákem?“ šklebí se Albrecht. „Jau!“ vykřikuje.

„Co?“ diví se Dubský.

„Šlapeš mi na to.“

„Na co?“

„Jau!“ ječí tentokrát Dubský.“Co je!?“

„Abys veděl, jaký to je! Šlapeš mi na páčku!“

„Na páčku...“ řehtá se Dubský a šlape mu na páčku. A pak zase Albrecht a Dubský řve jau! A tak furt dokola.
Pak je deka pryč a Albrecht a Dubský ležej nahatý na posteli s baterkou a tranzistorákem a voboum jim z toho šlapaní stojí.
Albrechtův táta v tramvajáckým, s kabelou na břiše a s dekou v ruce na to kouká a je úplně bílej. Pak pustí tu deku a říká, ať se okamžitě voblečou, a čeká, až to udělaj. Albrecht a Dubský se teda voblíkaj a vůbec na sebe nekoukaj, jakoby tam byl každej sám. Když jsou voblečený, Albrechtův táta chytá Dubskýho za límec a táhne ho a vystrkuje na chodbu a jeho tašku, kterou má v druhý ruce, háže na něj.

Večer zvoněj u Dubskejch Albrechtovi. Albrechtův táta už není v tramvajáckým a Albrechtova máma pofňukává. Zavřou se v kuchyni. Nejdřív je skoro neni slyšet, ale pak ozývá rámus, něco padá a rozbíjí se a Dubskýho táta řve: „Kdo je u tebe pederast?!“ A Albrechtův táta huláká: „Já to viděl těmahle vočima!“ A pak třískaj židle a Dubskýho i Albrechtova máma ječej, aby toho nechali. Potom se rozlítávaj dveře vod kuchyně, vybíhá z nich Albrechtův táta a za ním Albrechtova máma, která si mačká na nos kapesník, a probíhaj kolem Dubskýho ven na chodbu a po schodech dolů a je slyšet, jak votvíraj dveře vod baráku, protože za sebou u Dubskejch nezavřeli. Dubskýho táta jde a kopne do těch dveří. Je to rána, až ze stropu padá vomítka. 

V kuchyni  leží na zemi převržená židle a rozbitý hrnky a Dubskýho máma je sbírá a při tom brečí. Ten večer už s Dubským nikdo nemluví, a když je vykoupanej, máma hrozně dlouhou drhne vanu. Dělá to pak tak pořád. Všechno, na co Dubský sáhne, meje, pere a vyvařuje. A táta dělá, jakoby měl Dubský neštovice. Ty nakažlivý. Dubský teda už ví, že neměl bejt s Albrechtem nahej. Jenže neví, proč je to tak hrozný.

Je to chodba bez voken, celá žlutá, kde se svítí, i když je venku světlo. Na stěně je vobraz nějaký kytky a naproti sedí Dubský na židli. Vedla vobrazu jsou dveře. Je na nich napsáno MUDr. Kurt Freund. Ty dveře se votvíraj a vychází z nich Dubskýho máma a táta a brelatej doktor, celej v bílým, jim podává ruku a Dubskýho zve dovnitř. Ten doktor mu říká mladý muži a vede ho do ordinace a ptá se, jestli mu máma a táta řekli, proč tam je. Dubský vrtí hlavou a bolí ho břicho vod strachu, že ho budou voperovat. 

Doktor mu představí sestřičku, která vypadá trochu jako prodavačka v mlíkárně v Revoluční. Sestřička se ho vyptává a někam to píše. Pak ho vede za plentu, jako maj v obchodech na zkoušení, a má se svlíknout. Úplně. Dubský se klepe zimou a strachy a sestřička říká, aby se nebál, a posazuje ho na vysokou bílou židli a říká, že mu nasadí takovej váleček. Jenže jí to nejde, tak jde pro doktora, a ten se směje, že na děti teda nepomyslel, a že nejspíš je to pitomost, ale zase... a nedopoví a zase odejde. Za chvíli se vrátí s kouskem nějaký hadičky, která, jak říká, to utěsní. 

Dubský si myslí, že do toho válce bude čůrat, a vůbec se mu nechce. Ale doktor něco zapíná a Dubský cítí v tom válci malinko tlak, a pak sestřička vytahuje velký fotky, na kterejch jsou nahý holky nebo kluci a hodně zblízka. Vod toho válce vedou takový průhledný hadičky k něčemu na zdi, co vypadá jako velkej teploměr, a doktor říká nějaký čísla a setřička je píše.

Potom čeká Dubský s mámou a tátou na autobus a voba se divěj, že když je někdo na chlapečky, že nejde do vězení. Dubskýho táta se vzteká, jak je možný, že je to tak jenom u nás a vod letoška. Hlavně když, jak říkal ten doktor, je to nevyléčitelný. „Tyhle zrůdy prostě najdeš všude! Tím to je!“ vykřikuje Dubskýho táta a Dubskýho máma syčí, aby byl proboha zticha.

Za tři dny přichází Dubskýho táta domů štastnej, jako kdyby něco vyhrál. Dubský vod něj dostává letadlo na klíček, který vopravdu startuje, lítá kolem dokola a přistává, a máma si čte pořád dokola dopis, kterej přines z pošty a hrozně Dubskýho vobjímá a pusinkuje. K večeři jsou palačinky a polárkovej dort a Dubskýho táta furt říká, jak se těší, až spolu s Dubským půjdou v neděli na fotbal.

Když potom Dubský leží večer v posteli, nejvíc přemejšlí, jestli Albrechtovi dostali taky takovej dopis, a jestli spolu budou smět s Albrechtem zase kamarádit.

0
Vytisknout
11202

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2018