Hledá se nástupce Václava Havla aneb K čemu je vlastně prezidentský úřad?

29. 12. 2017 / Daniel Veselý

Zhlédl jsem rozhovor s bývalým osobním tajemníkem exprezidenta Václava Havla Vladimírem Hanzelem a opět jsem se dozvěděl, že nám dnes Václav Havel naléhavě chybí. Připadá mi komické, jak se někteří z nás neustále snaží vyvolávat duchy značně retušované minulosti, doufajíce, že se dění v zemi pod Řípem, potažmo ve světě obrátí k lepšímu, najde-li se důstojný nástupce Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Je to samozřejmě nesmysl, protože křečovitě udržovaná mytologie o morálních výšinách prezidentského stolce je alespoň v mých očích směšnou atrapou našich vlastních mindráků a slabin.

Pan Hanzel v rozhovoru pro internetovou televizi Seznam.cz v přímém přenosu názorně předvedl, jak se vytváří falešná mytologie, když konstatoval, že by Václav Havel velice protestoval, že Česká republika nyní neobhajuje lidská práva na celém světě. Jde o velice hrubé zkreslení skutečnosti, neboť zesnulý prezident hájil lidská práva značně selektivním způsobem. Václav Havel totiž podpořil veškeré intervence vedené Spojenými státy, včetně naprosto destruktivní a nelegální invaze do Iráku, a zarytě mlčel, když se klienti Bílého domu dopouštěli barbarských zločinů kupříkladu na tureckých Kurdech, Východotimořanech nebo Haiťanech. Když lidskoprávní aktivisté na prvního polistopadového prezidenta apelovali, aby se zastal základních lidských práv okupovaných Palestinců a upustil od neochvějné podpory izraelské okupační politiky, dostalo se jim pouze vágní odpovědi.   

Jestliže nyní na Pražském hradě úřaduje prezident, který se na základě zcestných rasistických a paranoidních představ staví na zadní před válečnými uprchlíky a migranty, ještě to neznamená, že jeho předchůdce byl zastáncem lidských práv pro všechny utlačované. Je to prostě lež a nesoudní Havlovi odpůrci, kteří v bývalém prezidentovi spatřují ultimátní zlo a zároveň do něj projikují svá vlastní selhání, to moc dobře vědí.

Pan Hanzel se domnívá, že „rozdělenou českou společnost“, na čemž má lví podíl viny Miloš Zeman, mohou spojit prezidentští kandidáti Jiří Drahoš, Pavel Fischer a Marek Hilšer. Opravdu netuším, zda polarizovanou českou společnost mohou tmelit Marek Hilšer a Jiří Drahoš, kteří veřejně bagatelizují sexuální obtěžování žen v rámci kampaně MeToo. A totéž platí i pro údajného Havlova favorita na prezidentský úřad Pavla Fischera, jenž by nejmenoval homosexuála ústavním soudcem. A mezitím se Miloš Zeman, který se předvolebních debat ze zjevných důvodů neúčastní, může potutelně usmívat, protože šance na znemožnění jeho protivníků je nebývale vysoká.  

Osobně mám za to, že prezidentský úřad České republiky je čirým anachronismem; zbytečným ceremoniálním postem, jemuž se přikládá nadměrná, leč nezasloužená pozornost. A to je patrné právě nyní, kdy na Hradě úřaduje člověk posedlý afrodiziakální mocí, k němuž (ne nepodobně jako davy za první republiky k TGM) vzhlížejí masy nespokojenců ujařmené vlastní malostí, paranoidními předsudky a strachy. A prezidentské volby budou jen další absurdní fraškou na tuzemské politické scéně, jelikož bude opět zvolen chorobně narcistní mocnář, aby z hradních výšin nadále shlížel na pinožení v Podhradí a pokračoval v politických intrikách pro své vlastní potěšení.    

0
Vytisknout
4123

Diskuse

Obsah vydání | 3. 1. 2018