Proč je neustálé vzývání Václava Havla kontraproduktivní?

19. 12. 2017 / Daniel Veselý

Kdykoliv se česká společnost ocitne v úzkých a čelí všelijakým nesnázím, má tendence se obracet k osobnostem, jež považuje za esenci morální čistoty, a dovolává se jejich odkazu. A tak je tomu i nyní, kdy si v Praze dávají dostaveníčko ultrapravicoví pohlaváři z celé Evropy, Andrej Babiš se zabydluje ve Strakově akademii a svět trne bázní před další eskapádou Donalda Trumpa. Tato neustále se opakující rutina má však svá úskalí a nemám na mysli jen úsilí o nostalgické retušování skutečnosti.

Lidé v České republice si letos už pošesté připomněli památku prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Nemám přirozeně námitek proti tomu, aby si ti, kdo si Havla váží, připomínali jeho odkaz a vzpomínali na něj v dobrém. Na druhou stranu mám neodbytný pocit, jako by někteří z nás jednoduše uvěřili domněnce, že svět by byl s Havlem přívětivější a lepší. To je samozřejmě nesmysl, neboť svět dnes není o nic krutější, než byl tehdy.

Kupříkladu literární historik Martin C. Putna míní, že „kdyby byl Václav Havel naživu, přišel by v sobotu na Roztyly protestovat proti sjezdu evropských neofašistů, proti této neuvěřitelné hanbě, do které jsme dospěli šest let po jeho smrti.“ Tentýž pohled na zesnulého prezidenta zastává bývalý velvyslanec ve Francii Petr Jaryška, který v komentáři o konferenci ultrapravicových politiků pro server Romea.cz píše: „V devadesátých letech jezdili všichni možní i nemožní politici, herci, zpěváci, dalajlamové do Prahy kvůli Havlovi a atmosféře, kterou tu nacházeli. Praha a český prezident pro ně byly symbolem tolerance, slušnosti, kombinace kulturnosti a politiky, symbolem vlídného mírumilovného národa. Přijeli sem tenkrát snad všichni, kdo něco ve světě znamenali. Ani jednou se tu oficiálně neobjevily síly hlásající nenávist, krajní pravice tu neměla co dělat.(…)Kde byli ti, kdo se odvolávají na Havlův odkaz? Být naživu, Havel by jistě přišel.“

Jistě, je možné, že Havel by na demonstraci proti xenofobní pravici dorazil či by demonstrující alespoň morálně podpořil. Leč je skutečně na místě dovolávat se zesnulého politika, jehož odkaz je do značné míry zatížen nejednou morální kontradikcí? Kde byli ti, kdo se odvolávají na Havlův odkaz - mohu-li volně parafrázovat Jaryškův apel, když Havel odvrátil zrak od statisíců obětí v důsledku anglo-americké invaze do Iráku, již podpořil, a to dokonce písemně? Kde byli Havlovi příznivci, když bývalý prezident ignoroval osud Palestinců čelících každodenním represáliím izraelské okupační mašinérie, zatímco stál neochvějně při Tel Avivu?

Soustavně se vracející obraz Havla coby morálního vzoru je vodou na mlýn těch, kdo totéž spatřují v Okamurovi, Le Penové či Wildersovi. Tito lidé bývají často skálopevně, byť neoprávněně přesvědčeni o tom, že Václav Havel symbolizuje nejhorší excesy polistopadové éry. A je-li jim soustavně prezentován pokřivený obraz světce, jsou si čím dál tím více jisti, že se nemýlí.

Mám také za to, že vzývání Václava Havla v nepříznivých dobách, kdy se mnozí z nás cítí jako sirotci, je do jisté míry aktem nesvéprávnosti, což přirozeně svazuje naše úsilí o lepší svět. Alibisticky tak sabotujeme vše, co pro dosažení tohoto cíle děláme, neboť zodpovědnost za tyto snahy delegujeme na zesnulý objekt našeho obdivu.

A nakonec nemohu souhlasit s nostalgickým retušováním nedávné minulosti, jak jej pojímá Petr Jaryška. Vždyť neblahým symbolem devadesátých let je divoká privatizace, v níž můžeme spatřovat první zárodky dnešního společenského neladu.   

1
Vytisknout
8202

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2017