Vánoční myšlenky: Autor této fotografie spáchal sebevraždu krátce poté, co ji pořídil

22. 12. 2017 / Boris Cvek



Nedávno jsem byl nucen přemýšlet nad otázkou, co vlastně znamená lidská důstojnost. To slovo „důstojnost“ má mnoho různých významů. Mnoha lidem se jako první vybaví něco ve smyslu: chovej se důstojně! Tedy vzít si příslušné společenské oblečení, nemlaskat atd. Hrát nějakou roli. A co když třeba někdo na takovém dýchánku dostane epileptický záchvat? Je to nedůstojné? Tady právě začíná význam slov lidská důstojnost, píše Boris Cvek.


Lidská důstojnost spočívá v tom, že člověk má důstojnost jako člověk, že jeho důstojnost nejsou jeho šaty, způsoby, postavení, ale to, že je člověkem. Důstojnost má v tom smyslu, že se k němu máme chovat jako k člověku, snažit se pochopit jeho situaci a pomoci mu. To je důstojnost žebráka Odyssea, o níž vypráví Homér, to je důstojnost Sofoklova Filoktéta, to je také důstojnost všech utlačovaných, ponížených.

Za fasádou noblesních šatů a způsobů je fyzická bytost se svými potřebami: nutričními, spánkovými, sexuálními, emocionálními, obecně zdravotními. V této potřebnosti jsou si lidé rovni. Proto se Bůh narodil jako slabé dítě v chlévě mezi prostými lidmi. Proto tentýž Bůh později během svého působení mezi lidmi obrací otázku (v příběhu o milosrdném Samaritánovi) „kdo je můj bližní?“ v otázku „komu jsi ty bližním?“ – nebo taky: ke komu se ty chováš tak, že respektuješ jeho lidskou důstojnost? Což implicitně říká: měl bys ke každému.

Proto vtělený Bůh uzdravuje a má pochopení pro volání postižených, nemocných lidí. Neřekne jim: mlč a nedomáhej se uzdravení, snášej svou bolest důstojně. Když na něj křičel Bartimaios, slepý žebrák, ostatní tohoto žebráka napomínali, aby mlčel. Ale Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ A uzdravil ho. Vánoce jsou oslavou právě této lidské důstojnosti. Té důstojnosti, na které je postavena myšlenka lidských práv (cituji první článek Všeobecné deklarace lidských práv): „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“

Rozdíl je v tom, zda dbáme na svou důstojnost, nebo na důstojnost jiných, zda nám jde o naše postavení, na kterém tak lpíme ze strachu z jeho ztráty (neboť co by nám pak po pádu zbylo? samota? chudoba? nemoc? samá nedůstojnost!), nebo o postavení těch druhých, zejména těch slabých, chudých, nemocných, utlačovaných. Kdyby Bohu šlo jen o jeho vlastní důstojnost, nikdy by se nevtělil, nikdy by nesestoupil jako vyhnanec mezi lidi, kteří – a zejména ti nejvíce důstojní z nich – ho pak nechají umučit na kříži.

Lidská důstojnost je ve zranitelnosti a potřebnosti, které zůstávají za všemi maskami našich životů. Všichni jsme si ve zranitelnosti a potřebnosti rovni. Všichni potřebujeme pomoc. A betlémské dítě, vtělený Bůh, za námi nepřišel proto, aby se setkal s maskou, přišel se setkat s námi. Záleží mu na nás všech jako na lidech bez ohledu na veškerou vnějškovou důstojnost, záleží mu na nás pro naši důstojnost lidskou.

0
Vytisknout
18023

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2017