Bodláky Václava Duška

Prezidentská skočná

29. 12. 2017 / Václav Dušek

Kdo si počká, ten se dočká, bude i skočná. Prezidentské tanečky, včetně obkročáku, nám převádějí líbiví šibalové, srší utahanými vtipy – slova, slova, slovíčka, vydatné sliby, a pic kozu do vazu. Z dobráka se vylíhnul popleta, samochvála smrtí prý nepáchne, před národem je zapotřebí vypadat nenuceně moudře, v křečích tančí frájové, kteří našli dostatek odvahy, aby stanuli v hradních prostorách a připadli si jaksi masarykovsky zralí – jeden to opravdu umí, druhý odhaluje agenty, třetí přečetl knihy z největších knihoven světa, další rozumí mezinárodní politice a Lavrova si namaže na chleba; talentovaných majstrů má Podřipsko převelice; vykukové předvádějí školu vysokého žonglování. Nás, prostý lid, pozorují z výšin povýšenců a nepřemýšlí o skutečnostech v souvislostech, kdepak, myšlení bolí.

Světové zpravodajství zůstává k našim událostem chladné – politická předpověď neměnná, nezajímavá, jakési město se o čemsi dohaduje… a Zimbabwe, ano, to je jiná káva. Volba prezidenta - událost! Možná, že v řece Limpopo je více napadaných hvězd z nebes než ve Vltavě.

Demokratická poušť v sobě ukryje mnohé, povedení úředníci bez prověrky hravě pracují v zájmu vyšších potentátů, soudní dvorky hrají na slepou bábu, zákony lze ohnout, máš-li prostředky vyhneš se arestování, stane se z tebe chcípák, kterého nelze zavřít – a muklové se chichotají, copak neexistují špitály pro odsouzenou chásku, jsou-li nevyhovující, potom se musí odsouzení léčit doma!

Pohádková země v dohledu, příteli: Alibabiš a milion loupežníků, Sezam dávnou vyloupen, spravedliví piráti z Povltaví krotí pohodlnou političku, Okamurovský samurajský mečík tupne, hnízdo ptáka modro ptáka od radosti zfialovělo, starostenská uprskaná okresní snůška, parta do lízaného mariáše, a když demokrat, pak křesťanský, odpustit a opustit, půl levicová partajní sešlost se zmítá v pochybnostech, které sama zasela, top krásné princezny Markétky neusnulo, kdepak, křepčí, a království sobotkovské hyne – doba mu plyne; svět plný lásky, války nebudou a nebudou a…a ještě v dlouhé řadě postávají političtí nádeníci, spoléhají na voličskou blahosklonnost a doufají pevně a neochvějně, že si na ten rolls royse v parlamentní fabričce vyšmidlají.

Badatelé pilně upravují morbidní pohádky, nakladatelství Trpaslíkov vzkvétá.

Existují sinekury, kde ti přitečou do kapsy zasloužené miliony a existují, žel, místa, kde pracovní podmínky silně připomínají otrokářské metody; rovnost je pouhé slovo, víc zatím nehledej.

Vypadej mužně, kandidáte – nešetři protivníky, tepej jejich nemravnost i mravnost. Životní škraloupy, žádné lapálie, prezidenti obecně lid vždy zklamali. Nakonec, vyšli z přísně kritického lidu. Náš lid je úzkostně kritický – prezidenta si vychutnává, nenechá na něm nitku suchou. Ovšem naši kandidáti neriskují, konečně, každý může kandidovat – být prezidentem je lehoučké, lehounké jak peříčko. V úřadu se usadíš hnedle a vládneš jaksi medle. Hlavou ti táhnou myšlenky různé, ale nesmíš propadat deziluzi a připustit si, byť malou porážku v bitevním diplomatickém poli; v dnešních časech divočiny, kdy se k situacím ve světě vyjadřují politické špičky i velmi neomaleně, humpolácky, musíš našlapovat, jak minovém poli – ale lid nesmíš zarmoutit. Nedbat na hlasy intelektuální drobotiny se jeví, jako povinnost státníka vysokých ambicí. Denně budeš vystaven nečekaným zkouškám – vybírej rádce uvážlivě.

Podřipský národ bude volit. Máme několik kandidátů, kteří usilují o hradní stolec. A nejeden z nich je skutečně neskutečný borec. Svým bezbřehým chováním rozvrácenosti, neomylné namyšlenosti, odhalili ledví voličům. Vzdáleně volba prezidenta připomíná, opravdu vzdáleně, mysliveckou honitbu, dáš zvěři nažrat, abys ji postřílel. Prezident nemá příliš pravomocí, k čemu ho strejdu tedy máme? Řekne půl slova pravdy na mezinárodním fóru a hned je kárán – vypelichané kvočny a znavení kapouni chrlí na hlavu státu výčitka a urážky, musejí se připomenout, protože, kdo nejde s dobou, nemá šanci přežívat na vysokých bidélcích, hrozí mu pád do anonymního davu, tam sice může volat a zurážet prezidenta, ale ničeho nedosáhne; sinekury se rozdávají vždy v okamžiku, kdy se přepřahá kočár, později už k lizu nedolezeš. Zvolíme hlavu státu, nebude představitelem všech, ale respektu si zasluhuje. Vykřikovat, že mám prezidenta, který není mým prezidentem působí ohraně a hodí se do novodobé hry Furianti z kolumbária, kterou může klidně napsat i čerstvě pasovaný žurnalistický papež zamilovanou kněžkou.

Prezidenství vyžaduje notnou dávku otrlosti. Častují hradního podšívku zleva i zprava, střed se také přidá, parlament je ve střehu, senátoři se zalykají touhou vyslovit pochybnosti, diplomatické sbory si zoufají, pokud táta lidu podřipského nedodržuje dohodnutá metodická pravidla. Evropská kusadla připravena k požrání neposlušných – pevná Evropa nepotřebuje silných národních prezidentů, zbytečně brzdí pokrok, motají se v kruhu filištínských zájmů, vykládají lidu pohádky, chtějí vyniknout originálními myšlenkami – ve skutečnosti originální myšlenky vymizely.

Služ a mlč. Křiklouny do pohádkového společenství nemusíme přijmout. Tanec započne rázně, bez bázně. Osobnosti, nezapsány v tanečním pořádku zapadnou v bažinách společenských dějin.

Nechť žije prezident! I my, občané!

0
Vytisknout
2790

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2017