Vánoční čtení:

Axa, papírový Indiáni a amnestie

26. 12. 2017 / Ivan Jemelka

čas čtení 17 minut
Povídka je z knihy Králíček a Medvídek, kterou Nakladatelství Petr Štengl vydalo v roce 2016

„Ty prase! Prokrista, takový prase!“ ječí Holásek a Kratochvíl kvičí smíchy a všem voznamuje, že Weiss Holáska pochcal. „Ten Weiss je fakt prase,“ říká Rejhon Kunertovi, se kterým je ve sprše a dělá mu místo, aby se mohl vohřát zase von. Voda je horká, ale jinak je v Axe zima a ve sprchách není nic vidět, protože je všude pára. Každej se chce co nejvíc vohřát dopředu, než půjdou do bazénu.

„To by stačilo! Zavřít vodu a s plavkama nástup u bazénu!“ Plavčík neni v tý mlze skoro vidět, ale je slyšet hůl, kterou tříská do podlahy. Takže se řaděj po dvojicích před lítačkama s kulatým voknem, kterejma se  jde k bazénu. Plavčík je takovej plešatej vobr a má červený plavky a pantofle. Každýmu sahá na hlavu, jestli ji má mokrou, a pak si mají nasadit čepice a ručník do levý ruky. Weiss čepici nemá, takže dostává záhlavec a z takový hnědý bedny, ve který maj v sámošce rohlíky, čepici s gumovejma kytičkama. Všichni se tý čepici chechtaj a každej dostává žďuchanec holí, aby byl ticho.


Na takovejch těch dlouhejch schodech kolem bazénu už seděj holky a soudružka učitelka Křepelová. Holky maj přes záda ručníky a vobjímaj si nohy, aby jim bylo teplo. Soudružka u nich stojí, má modrý plavky a její nohy i ruce jsou bílý a dlouhý a zpod čepice jí trochu vykukujou zlatý vlasy. Holky se dívaj na kluky a kluci se strkaj do bazénu a plavčík je rovná tyčí a přitom kouká na Křepelovou.

Pak jdou neplavci k plavčíkovi a vostatní k soudružce. Holky si ukazujou na Weisse v čepici s kytičkama a pištěj smíchy a Weiss se votáčí a rychle si sundavá a nandavá plavky a holky ječej, že Weiss se svlíká. Weiss dostává holí přes hlavu, ale tu hůl chytá a plavčík mu ji vykroutí a háže ho do vody a Weiss kolem sebe mlátí rukama, stříká a plive vodu a soudružka skáče do bazénu, chytá ho a táhne ke schůdkům a tam ho plavčík vytahuje nahoru a ptá se, jestli se uklidnil. Křepelová zatím plave na druhou stranu a volá na plavce, aby šli tam. Tak tam jdou a tvořej dvojice a ty pak plavou bazén. A kdo ho uplave, dostane na konci roku vlnku, kterou si dá na plavky. Ty, co se teprve učej, dělaj tempa u vokraje, a když se chytaj, plavčík je práská přes ruce a nastavuje jim hůl, ale když to zkusej, tak jim uhne a voni prskaj a kašlou a hrabou rukama, až jim jde hlava pod vodu. Pak je plavčík vytáhne a můžou si sednout.

Až už je každej modrej a cvaká zubama, soudružka se podívá na hodiny, co jsou tam na zdi  a řekne, že by to pro dnešek stačilo, ať se seřaděj a jdou do sprch.

Před Axou už na kluky čekaj holky s Křepelovou. Soudružka se dívá, jestli má každej čepici, aby nenastydl, i když už je konec května, a pak dělaj dvojice a jdou ke kasárnám na náměstí Republiky, kde je Rejhonova máma major. Weiss dělá dvojici s Kunertem, a když jdou kolem Sportu, Weiss říká Kunertovi, že s ním půjde na voběd, a jestli neví, co je. Kunert neví a Weiss říká, že má děsnej hlad, a když na to Kunert nic, Weiss chce vědět, jestli se ho bojí a Kunert vrtí hlavou, že nebojí.

Potom Weiss chvíli jenom jde a pak do Kunerta strčí a křikne, že když se nebojí, ať udělá tohle a křuskou rozkopává vzadu blinkr u aerovky, co tam stojí. Dvojice za Kunertem a Weissem i před nima se vohlížej, ale jsou zticha a Křepelová je moc vepředu, aby si všimla. Kunert pořád jen jde a nic neřiká a Weiss na něm vyzvídá, jestli by to udělal nebo ne a proč nic neřiká a prej, jestli chce, tak zastaví tramvaj a furt votravuje: "Tak co? Tak co?" A když Kunert krčí ramenama, Weiss už s ním není, ale staví se na koleje a zvedá ruce a tramvaj zvoní, skřípe a brzdí a lidi, co jdou po chodnících, se vohlížej a nějaká paní s kočárkem křičí a nějakej chlap v kožený bundě běží a chytá Weisse za ruku a háže ho z kolejí a málem je přejíždí erena.

Pak tramvaj zastavuje a vybíhá tramvaják, je hrozně velkej a Weisse fackuje a přibíhaj průvodčí a tramvajáka chytaj a ten v kožený bundě jim pomáhá. Příbíhá taky soudružka a je bez sebe a tramvaják se k ní votáčí a ty průvodčí a chlap v kožený bundě na něm visej a tramvaják se potácí jako vopilej a řve na Křepelovou, proč je taková kráva.

Soudružka je úplně bílá, jednou rukou si shrnuje vlasy, druhou drží Weisse za límec a pořád vopakuje, že se omlouvá, soudruzi. Někdo chce volat esenbáky, ale ten v kožený bundě myslí, že na co, že se nic nestalo a z tramvaje vylejzaj lidi a křičej "Jedem, kde to vázne", a tak průvodčí toho velkýho tramvajáka pouštěj a von se ještě vohlíží a Křepelový nadává, ale jde zpátky do tramvaje a za chvíli cinká a vodjíždí a všichni koukaj z tramvaje na soudružku s Weissem. Křepelová pak táhne Weisse za límec dopředu k holkám a dělá tak dlouhý kroky, že Weiss musí utíkat a přitom kříčí "Pusťte" a "Nechte mě," ale soudružka s ním vždycky škubne tak, že zmlkne. Kunert jde sám a nějak se přidá k Žaloudkovi a Dubskýmu před ním a k nim se jako trochu přidaj Holásek a Kuba, který jdou za ním, takže když jde III. A z Náměstí Republiky přes ten park u Kotvy, vypadá to, jako kdyby tam lezla žížala s tím tlustým červeným páskem uprostřed. U školy maj rozchod, akorát Weiss ne. Toho Křepelová pořád drží.

Kunert jde ke kolkovně na voběd, ale je tam fronta skoro až ke dveřím, tak tam stojí a posunuje se, a když je u táců, cejtí dech na uchu a je to Weiss, kterej se šklebí a ptá se, jestli je Kunert překvapenej. Kunert říká, že ne a proč a Weiss po něm chce lístek, protože Kunerta kuchařky znaj a nebudou se tak dívat.

Kunert myslí, že to nejde, protože kuchařky se dívaj pořád, ale Weiss mačká Kunertovi ruku a vrčí, ať navalí lístek, a Kunert mu teda ten lístek dává. Pak jsou u vokýnka, kde je miska, do který se házej lístky a kuchařka, ze který je vidět jenom břicho, se Kunerta ptá, kde je lístek. Kunert říká, že už ho dal a ta kuchařka se vohne a dívá se na něj a má takovej kulatej vobličej i voči jako mimino a Kunert cejtí, že rudne a ta kuchařka to vidí a ještě chvílí čeká a pak se narovnává a dává z pekáče na talíř karbanátek a Kunert si ten talíř bere a jde si pro kaši. Pak si s tácem hledá místo a Weiss ho dožene a vyhazuje dva prvňáky vod stolu a ty prvňáci tam stojej a koukaj. Kunert si sednout nechce, ale Weiss jo. Hned přichází soudružka, co má službu, a ptá se těch prvňáků, proč nedojedli, a voni žalujou. Soudružka chce sešitek. Weiss ale říká, že je novej a žádnej nemá a  soudružka mu votvírá tašku a sešitek si bere a říká, že se sejdou v ředitelně.

Weiss potom musí pustit ty prvňáky a stát vedle soudružky, dokud mu neukáže, kam si má sednout. Kunert pak vrací tác a talíř a Weiss ještě jí a musí dojíst, protože nad ním stojí soudružka. Tak Kunert myslí, že má od Weisse pokoj, ale u Jakuba už je Weiss vedle něj a chce, aby s ním šel na tramvaj vyšťourat ze sámošky nějaký prachy, a pak do Tempa na chlebíčky. Kunert říká, že musí domů a Weiss se ptá, kdo je doma, a když se doví, že babička, tak Kunertovi voznamuje, že jde s ním.
„To je ze třídy. Von půjde k nám,“ vobjasňuje Kunert babičce, která stojí mezi dveřma a kouká na ně. Babička si Weisse prohlíží a ptá se, jestli má nějaký jméno.

„Weiss,“ říká Kunert.

„Von nemluví?“

„Ale babi...“ Kunert jde dovnitř a Weiss jde za ním. V pokoji u postele má Kunert v krabici papírový Indiány a kovboje z ABC. Tak je vyndavaj a stavěj proti sobě. Kunert má Indiány a Weiss kovboje.

„Tos je všechny vystříh?“ ptá se Weiss.

„No,“ kejve Kunert, „a některý máma.“

„A to se pak slepěj?“ Vyzvídá Weiss.

„No,“ kejve Kunert.

„Potřebujeme něco na bojování,“ myslí Weiss a Kunert chvílí přemejšlí a pak vytahuje ze šuplíku u stolu kuličky. Rozdělujou si je a pak je házej po těch indiánech a kovbojích a kuličky třískaj do parket a babička votvírá dveře a ptá se, co dělaj.

„Hrajeme si,“ říká Kunert.

„Seberte to, než si něco zlomíte. Dostanete čaj,“ voznamuje babička. Tak voni sbíraj kuličky a babička pak nese tác s hrnkama a na talířku vafle.

„Mýho tátu dneska pustěj,“ říká Weiss a srká čaj.

„Co?“ nerozumí Kunert.

„Z vězení. Mýho tátu pustěj z vězení,“ vobjasňuje Weiss, „prezident si myslí, že už je hodnej, tak ho pustí.“

Weiss kousne do vafle a dívá se na Kunerta. „Chceš vědět, za co?“

Kunert je vylekanej a překvapenej. Skoro zapomíná dejchat.

„Chtěl utýct do Ameriky. A máma taky. Máma byla taky zavřená. V Pardubicích.“ Weiss zase srká. „A mě dali do děcáku.“

„ Jak...  jaký to bylo?“ koktá Kunert.

„Co?“

„Bez mámy?“

„Co myslíš?“

„A kdy si pro tebe přišla?“

„V šesti.“

„A jak dlouho...“ Kunertovi to nejde doříct.

„Pět.“

„Pět co?“

„Roků. V Novým Strašecím.“

Pak koušou vafle a pijou čaj a Weiss kouká na krabici, ve který byli Indiáni a kovbojové a říká, aby dali Indiány do krabice, jakože jsou v pevnosti a kovboje daj kolem, jakože to dobývaj. Tak to tak dělaj, a když jsou hotový, Weiss vytáhuje sirky, všechny zapaluje a hází je do krabice. Indiáni hořej, krabice taky a v pokoji je kouř a smrad a Kunert na to zírá a nemůže se hnout. A potom už Indiáni dohořívaj a přichází babička a dupe po krabici, a když voheň zadupe, chytá Weisse za vlasy a táhne ho ven a Kunert pořád jen sedí a kouká na tu vohořelou, rozšlapanou krabici.

„Co to bylo za lumpa?“ Babička stoí zase ve dveřích a v ruce má smeták a lopatku.

„No, ze třídy,“ říká Kunert a pořád je jako vomámenej.

„To máte ve třídě takový darebáky?“ Babička smetá popel na lopatku a rukou přejíždí parkety. „ Máš štěstí, to se vydrátkuje,“ myslí.

„Voni se přistěhovali. Z Kladna.“ Vobjasňuje Kunert.

„Kdo? Ten lotr?“

„No, s mámou.“

„Von nemá tátu?“

„Toho dneska pustěj z vězení.“

„Jeho tátu?“

„No.“

„Ježiši! A to s ním kamarádíš?“

„Já nechci, ale von chce.“

Babička se na něj dívá a pak říká, aby se nebál, že s takovou pakáží budou raz dva hotový.

K večeři maj párek s kaší, a právě když řešej Indiány a krabici, někdo zvoní. Všichni jsou překvapený, protože nikoho nečekaj a Kunertův táta jde otevřít. A pak slyšej hlasy, a potom Kunertův táta strčí hlavu do kuchyně a vypadá divně a má i takovej divnej hlas a říká Kunertový mámě, že to je Karel. Kunertova máma na něj zírá a ptá se, jakej Karel. A Kunertův táta se tváří vyjeveně a kejve, že jo, že Karel, kterýho voba myslej. Pak se votáčí a říká, aby šel Karel dál, aby tam nestál, a Kunertova máma i babička vstávaj a Kunertův táta postrkává do kuchyně chlápka, kterej je tak nějak divně hubenej, skoro plešatej a je voblečenej jako nějakej děda. A Kunertova máma tak nějak moc pomalu říká, aby se Karel posadil a jestli chce párek s kaší, a Karel, že by si párek dal a rozhlíží se, jako kdyby byl na prohlídce nějakýho zámku.

Kunertova máma mu teda dává párek s kaší a všichni koukaj, jak jí. Potom se Kunertův táta ptá Kunertový mámy, jestli je tam ještě ten rum, a říká Kunertovi, ať si jde hrát k sobě do pokoje. Kunert teda jde, ale zůstává na chodbě a poslouchá. Slyší, že Kunertův táta se ptá, kdy Karla pustili, a Karel říká, že dneska a že nemá kam jít, protože v jejich bytě někdo bydlí. Potom se ptá Kunertova máma, co je s Naďou, a Karel, že si přestali psát a že dál by vo tom radši nemluvil. „Takže ty ani nevíš, co je s Toníkem?“ diví se Kunertova máma. Chvíli je ticho a pak Karel vzdychá, že ne tak, jak by chtěl.

„Tak na to,“ vozývá se Kunertův táta, „třeba na zdraví.“ Cinkaj skleničky a teď se ptá Kunertův táta, jaký to tam bylo, a Karel říká, že teď by vo tom radši nemluvil, spíš ať mu řeknou, jak se maj voni. A Kunertova babička spustí vo Weissovi, Indiánech a krabici, ale Weissovi neřiká Weiss, ale lotr. A Karel si vzpomíná, že měl cínový vojáčky. A pak je zase ticho, než se Karel vozve, že Naďa s Toníkem se přestěhovali na Kladno a Naďa si vzala zpátky svoje jméno, ale teď už jsou zase v Praze a..., Karel jako malinko kašle, Naďa prej asi todlecto, no, v týhle tý, no, Rytířský, asi jako to, ...šlape“.

„Ale to je hrozný, Karle,“ vyhrkne Kunertova máma, „jak to víš?“
    
„Vod bachařů,“ říká Karel a vzdychá, že je to fakt hrozný, ale že vona Naďa to má teď vopravdu těžký.“ Kunert dál poslouchá a slyší, že Karel chce vědět, jestli by u nich mohl přespat, a Kunertova máma i Kunertův táta řikaj, že by moc rádi, ale že maj jen dva pokoje a už tak Kunert spí s babičkou a Kunerta píchne v břiše, protože babička má svůj pokojík za kuchyní. Pak slyší, že Karlovi to nevadí, že si nějak poradí a že už radši půjde, aby si něco našel a děkuje za všechno i za večeři.

Kunert pak nemůže usnout, protože přemejšlí, jak to, že Kunertova máma i Kunertův táta si to s babičkou a spaním vymysleli. A protože je slyší, jak se v posteli bavěj, jde bos, po špičkách k jejich pokoji.

„Seš si jistej, že to neví?“ šeptá Kunertova máma.

„Copak by sem lez, kdyby to věděl?“ syčí Kunertův táta.

„Já nevím...“ šeptá znova Kunertova máma.

„Dej pokoj,“ vodbejvá ji Kunertův táta. „Zatracená amnestie! Nepřátelé, zločinci, a najedou jsou na svobodě! To snad abych se jako komunista bál v komunistickým státě!“

„Tiše!“ syká Kunertova máma.

„Já jsem udělal, co by udělal každej. Von věděl spoustu důležitejch věcí. To nešlo...“ šeptá nahlas Kunertův táta.

„Dyť jo. Snad si to teď nebudeš vyčítat, prosím tě?“ říká Kunertova máma.

„Já nevím,“ najednou Kunertův táta nešeptá, „aby se to nějak nevotočilo proti mně. Začíná to bejt nějaký divný.“

„Prosím tě, taková pakáž,“ Kunertova máma taky nešeptá, „kurva, která má za sebou kriminál a doma spratka z pasťáku, a tenhle mukl, kterej teď bude chrápat někde pod mostem. Za chvíli jsou zase zpátky tam, kam patřej! Jinak to nemůže dopadnout!“

„Jen aby...“ vzdychá Kunertův táta a pak vrže postel a Kunertova máma se ptá, kam jde a Kunertův táta říká, kam asi.

Kunert teda běží zpátky do svýho pokoje a má najednou takovej divnej pocit, jako by byl někde, kde bejt nemá a taky von byl někdo, kdo bejt nemá, asi jako když votevřel dveře do koupelny a Kunertova máma tam seděla nahatá na umyvadle a mezi nohama jí stál Kunertův táta, taky nahej, a hrozně do sebe žďuchali a hekali a Kunert věděl, co dělaj, ale nemohl tomu uvěřit.





 

0
Vytisknout
9779

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2018