#Me Too

28. 12. 2017

Už dřív jsem tu psala, ještě dávno před kampaní #Me Too o tom, jak se v mé generaci přítelkyň, kamarádek, známých, sester a žen žádné, kterou znám, nevyhnulo sexuální obtěžování, dotěrnost, osahávání, oplzlé řeči, exhibicionismus a další projevy zoufalých nebo divných mužů, snažících se navázat sexuální kontakt, píše na Facebooku Monika Elšíková (Le Fay).


Díky té kampani se mi vybavilo několik zážitků, na které jsem už dávno zapomněla. Řada z nich se stala, když jsem byla ještě dítě, nebo když jsem chodila na základní školu. Osahávání ve frontě, masturbace mužů v MHD, nebo v obchodě, divní chlápci na ulici, ale taky zcela konkrétní pokusy o útok, jako když jsem hájila starší sestru před opilým sousedem, nebo nás s kamarádkou zamkl v obchodě člověk, kterému jsme naštěstí utekly. Dodnes si pamatuju kamarádčinu tvář, jak byla strašně vyděšená, protože si myslela, že nás chce zabít.


Nebo jak jsme se nastrojily a šly se podívat do divadla na velké umělce z Prahy, kteří na nás pak o přestávce před hereckou lóží pokřikovali, ať o nich rozneseme, že jsou devianti a že nás osahávali, protože jim to udělá moc dobře.

Jednoho z těch umělců jsme znaly z Večerníčků a vůbec jsme nechápaly, proč nás obtěžuje. Chtěla bych vidět, jak by se tvářili, kdyby takto někdo útočil na jejich dcery, nebo vnučky, když jim bylo třináct.

Na gymplu jsme měli úlisného matikáře, úlisného tělocvikáře - který, poté co jsme se smály tomu, že spolužačce sahal na koleno - nás za trest nepustil dělat řidičák. A také úlisného učitele zeměpisu, který neustále loudil "Moniko, aspoň pusu!" a když jsem se mu vysmála, požadoval u ředitele moje okamžité vyloučení ze školy.

Když jsem chodila na DAMU, oslovil mě jednou na nádraží jeden z pedagogů s tím, že by mi rád sdělil, jak pochvalně se o mém vzhledu vyjádřil jeden známý český herec, miláček národa, a že by mě při té příležitosti rád objal, protože cítí, že po smrti jeho ženy se mu poprvé postaví, což můžu zjistit, když si sáhnu. Bylo mi osmnáct, stáli jsme na ulici, bylo světlo, kolem chodili lidé a já jsem nakonec utekla.

Ani mě nenapadlo si někomu stěžovat, nebylo komu, policajti byli jedni z nejoplzlejších, estébáci běžně používali výhrůžky znásilněním a komentáře o vzhledu žen, které zavírali, k ponížení a zastrašení.

Asi o rok později jsem si pronajala byt. Jednou v noci tam přišel syn mé bytné, který tam neměl co dělat, a celou noc se snažil dobýt ke mně do pokoje.

Příhody, kdy mi můj nadřízený sáhl na stehno s návrhem, abych bydlela do doby než budu mít vlastní byt, společně s jeho ženou u nich doma, ani nepočítám. Jeden můj nadřízený mi vyjevoval lásku tak bizarním způsobem, že jsem kvůli němu musela opustit zaměstnání. Ani mě nenapadlo, že by měl odejít on - nejspíš by to nenapadlo ani nikoho z těch, kdo to pozorovali a kterým přišlo, že to trochu přehání, ale to jen proto, že je do mě zamilovaný. Ještě poté, když jsem odešla, o mně napsal článek do novin, kde si stěžoval, že se usmívám na jiné muže někde jinde.

Sebevědomé poslance a ministry všech stran ("Tys opravdu nikdy nesouložila ve Sněmovně?") ani nepočítám, ti jaksi logicky předpokládali, že když mají moc, tak se všechny ženy kolem sklátí na zem.

Řada pokusů o útoky se odehrávala tam, kde to naivní člověk nečeká (u lékaře kde jsem byla s dítětem, na masáži, ve skupině německých mnichů, na dovolené v buddhistické zemi). Přesto stále věřím, že těch slušnějších mužů, kterých je většina, se to netýká.

Nikomu z těch útočníků jsem nikdy ani na moment neprojevovala zájem, či sympatii. Byl mezi nimi velký český básník, který mě ihned poté co jsme se seznámili, osahal na zadku, velký český umělec, který mě hladil po obličeji a nabízel mi, že si spolu zahrajeme nějakou sexuální hru ve chvíli, kdy jsme spolu byli sami v jeho domě za Prahou, nebo idol žen, který po mně požadoval, abych mu "sáhla na péro a on mě na kozy", protože to přináší štěstí.

Když jsem to odmítla udělat, smrtelně se urazil. Ze všech těch mužů vyzařovala nějaká zvláštní víra, že kontakt s nimi by byl pro mě něco jako čest, takže nechápou, že si nechci nechat takovou čest ujít.

Člověk by doufal, že s postupujícím časem, roky, kily a počtem dětí všechno skončí. Posledních patnáct let jsem se soustředila většinou na práci s ženami ve vedoucích pozicích, dramaturgyněmi a producentkami. Jako režisérka jsem měla možnost vyhodit ze štábu kohokoliv, kdo by si na mě dovoloval. I přesto nemůžu říct, že by to všechno skončilo - i kdyby šlo jen o to, že se o mně někdo otřel zezadu, nebo na mě sáhne ve chvíli, kdy nemám možnost reagovat, obtěžuje mě mobilem, nebo na Facebooku.

Už jsem tu psala, jak mi jednou někdo osahal zadek a já se otočila a automaticky mu dala facku. Skončil s rozbitou hlavou a potrhanou košilí od krve. Prostě někdy se stane, že na sprosťárny přijde reakce, která může být i větší, než přiměřená.

Reakce na #Me Too byly bohužel často také nepřiměřené. Obviňovat někoho, že mi před 30 lety sáhl na koleno, je divné. Nicméně každý, na koho kdy někdo takto nechtěně sahal, potvrdí, jaký rozdíl existuje mezi tím, když se vás dotkne někdo, kdo je vám sympatický, a někdo, kdo vám sympatický není. Děti by se od mala měly učit, co jsou to povolené a nepovolené doteky a měly by se naučit chránit svá těla a hranice. Nevidím jediný důvod, proč by to samé, co já, měla zažívat třeba moje dcera. Když se na vás sápe někdo, kdo je vám nepříjemný, neuklidní vás ani to, že je to velký básník, herec, zpěvák a miláček národa, ani to, že se vám i protentokrát podařilo utéct.
0
Vytisknout
2662

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2018