Můžeme si přečíst kritické ohlasy skoro na vše, vydrhneme louhem herecké společnosti, zkažené výtvarné všeuměly, pustíme se bez bázně a hany do operních náfuků – v dohledu žádná pěvkyně Netrebko ani úžasný Pavarotti; úsměvné a zaručené lovy jsou hlavně v kulturním políčku, kde si ohřejí kyselou polívčičku rozumbradové nešetřící kritikou nebohých domácích hvězd; vytváříme žebříčky úspěšnosti, lobujeme za nedokonalost, vytváříme klamné dojmy a hřejivé pocity, že naše kulturnost jest bezbřehým oceánem úspěchu a dokonalosti. Inu, intelektuální záškrt se nedá očkovat, podobně jako vrozená tupohlavost. Umělecké stmívání přichází nečekaně; diagnosa melancholie napadá zneuznané i přestárlé bytosti. Velebnost naleznete zřídka. Holata se prohánějí mnoha jevišti, tuctovými seriály, neobyčejnými filmy – jazyková čistota naprostá zbytečnost, přesvědčivost je přece civilní vystupování. Špásy zbavují intelekt pravosti. Hrdopýšci se naparují ve velkonákladových bitevních časopisech, kde nehledej hned rozum, čirou pravdu a cestu k pohodlnému živobytí; mít plná volátka zobu, to je oč tu běží. Připomíná to mnohdy pracovní agitky v terénu, mezi lidmi.

Radíme velmocenským nadutcům, jak se pohybovat v zaminovaném světě hrůzy. Intelektuálové nám zvolna vymírají. Není divu, v téhle neklidné době, kdy neplatí zákony slušnosti. Nemáme potřebu naslouchat hlasům moudrých a znalých – bujará zábava, lechtivé žerty, promořený sport látkami zapovězenými, divoká muzika, holedbání se nicotou, troušení snových vyhlídek, přehlídky průměru, mizivých znalostí – a pak blesk z čistého nebe, fotografie dítěte na kolenou, a opodál číhá sup na oběť, ale my se ženeme kupředu, chceme něco znamenat, vyprsit se k udělení řádů, ohromit okolí svou trvanlivostí jepic.

Intelektuální otrlost nezná omezení.

Trůnit nejvýše – nenechat se umlčet. Nebát se partajních plískanic, vystupovat nečekaně ze zálohy, volat po právním státu v hřejivém bezpráví, vytvářet dojem, že funkce sama o sobě činí z průměrného živáčka geniálního myslitele. Budeš-li opakovat vytrvale vyčtené pravdy, můžeš znamenat pro okolí vědátora a politického kondora; kdo se bojí, skončí neslavně. Váhavost intelektuálů jest nekonečná a neměnná, jejich použití nebezpečné i v demokratických společnostech. Bližší je nám zuřivá partajní horlivost, kasání si rukávů u plných stolů, dělná velkohubost nevýznamných řečníků, vítáme praporečníky snového pokroku. Intelektuálská sebranka šťourá do pozic vyvolených nimrů, nelze ji řízeně uplatit, umlčet, velkoplošně zakázat; nepěkné skutky nebudou souzeny, splynou s poznamenanou historií. Intelektuálská pakáž je brzdou pokroku v každém ohledu a vteřině.

Co dělat? Možná postavit převýchovné tábory, ve kterých se vybraným bytostem budou vymývat hlavy v roztoku všeobecného léčivého blaha.

Prodám intelektuála, značka levně.

Z hlediska demokratického pojetí světa lze konat cokoli bez obav z následných trestů – vše lze vysvětlit, panáčku, potřebuješ k tomu mít za zády spolutrafikanty s partajní převýchovou. Udělat chybu je lidské, k čemu vády, soudy, příkoří? Komu a čemu to prospěje. Zvadlé prapory v bezvětří svobody varují, ale kdopak by se vlka bál v zoologické zahradě, kde máme zaručenou stravu a spánek.

Intelektuálové zase pochybují. Revoluční gardisté zapomenuli mýtit vlažné bytosti.

Volnost marihuany přinese údajně jistě větší štěstí, uvolnění, skončí doba pisklounů za právo tupé přísnosti, tatrmani zahynou v dýmu trávy, mařinky vonné, léčivky, a naděje života; nepřejícné a neústupné hnidy skončí v ústavech pro choromyslné. Kam se hrabe právo útrpné, palečnice, kleště, kati a jejich pomocníci. Odpůrci nevázaného veselí se nechají veřejně i tajně vypařit. Politické oči vidí budoucnost ostře a jasně. Hlavně nenechat vládnout intelektuální odpadlíky. Naopak je musíme držet v jejich teritoriích všeznalství, kde na dveřích pracoven bývá umístěna cedulka: Nerušit – tvořím dějiny.