Prezidenti pro minulé století

6. 1. 2018 / Jiří Hlavenka



V době, která si ze všeho nejvíc žádá porozumění BUDOUCNOSTI, volíme ZKUŠENOSTI


Nebojte se, nebudu psát nic o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti toho a onoho. To už tu bylo stokrát a své bublině jistě nemusím říkat, koho za žádných okolností nevolit. Je tu něco důležitějšího.

Věřím, že se shodneme v tom, že se vývoj společnosti - rychlost, prudkost, intenzita, a "přelomovost" změn - urychluje. To platí už pro několik posledních století a tempo stále zrychluje: nyní je hnáno zejména technologiemi, které se vlamují do nových a nových odvětví a mění je k nepoznání. Změny přinášejí nejistotu. Nemůžeme se najednou spolehnout na to, že i zítra bude tak jako včera - zítra totiž může být vše úplně jinak a změní to i naše životy. Příštím hybatelem, který už dnes klepe na okno, je umělá (a samoučicí se) inteligence. Splní-li se i uměřené prognózy, za dvacet let bude svět proměněný více než za uplynulých padesát.


I ten, kdo nesleduje pozorně trendy a neveze se na vlně změny, ji podvědomě cítí. Cítí "rozvibrovanost" dění, nepevnou půdu pod nohama. A reaguje.

Evidentně nejsilnější reakci přinesla Amerika volbou Donalda Trumpa. Ze všeho nejvíc je zde vidět touha po "pevné zemi pod nohama", tedy vrátit dění do nějakých minulých časů, kdy pevná zem pod nohama byla. Ze všech přání a tužeb je to ta nejméně splnitelná - bylo by totiž nutné zakázat Internet a mobily, zavřít Muska, Zuckerberga, Brina s Pagem někam na pustý ostrov (a tak dále). Je to vlastně takové "modlení se" - což je pro americkou společnost mimochodem dost příznačné. Máš-li nějaké obavy a nevíš-li co s tím, modli se.

Všimněte si: v době, která si ze všeho nejvíc žádá porozumění BUDOUCNOSTI volíme ZKUŠENOSTI. Všichni čeští prezidentští kandidáti - s čestnou a významnou výjimkou Marka Hilšera - staví na tom, že jsou "zkušení". Tedy že velmi dobře vědí, co bylo. Jenomže to je nám v dnešní době k ničemu - my potřebujeme vědět či aspoň kvalifikovaně odhadovat, co bude, a připravovat se na to. Věk kandidátů, kteří se v průzkumech umísťují na třech prvních místech je tento: 63, 68, 73. Jsou to tedy vlastně... důchodci. Zmíním pro kontrast věky čtyř osob, kteří se nejvíce podílejí na současném proměňování dnešního světa: 46, 44, 44, 33.

Ano, já vím že tohle je docela nepěkný ageismus, kterého se tu dopouštím. Ale - klidně mně vynadejte - si stojím za tím, že je nesmírně obtížné, aby lidé, kteří již mají majoritní část svého aktivního života za sebou, dobře porozuměli tomu, co nás čeká. Čest výjimkám, ale mnoho jich není.

V dějinách lidské civilizace byli "stařešinové" ctěni: v pomalu proměňujícím se světě jsou nabyté zkušenosti a vědomosti obrovskou předností, protože skutečně umožňují vést společnost dál - zkušení nejlépe vědí, co bude zítra, protože to nebude příliš odlišné od toho, co bylo včera. V rychle se proměňující společnosti je to naopak nedostatek (!), neboť zkušenost velí spoléhat se právě na ten včerejšek, který ale žádný návod k zítřku nedává. K tomu jsou potřeba úplně jiné dovednosti.

Historická setrvačnost je ale obrovská: proto i dnes volíme stařešiny (Bob Bohumil Kartous jim říká krutěji a ještě výstižněji "bůh otec", a biblická konotace je zde samozřejmě podprahově též velmi důležitá), namísto abychom si vybírali do vedení lidi mladé - a ženy. Proč nekandiduje žádná žena? Protože žijeme ve schématu, kdy urputně přemýšlíme, zda tento stařešina je lepší než onen stařešina. A proč má jediný mladý kandidát tři procenta preferencí? Protože je "příliš mladý". To je jediný skutečný důvod, nelžeme si do kapsy žádný jiný.

Ale my přece volíme tyto lidi, aby VEDLI, a jelikož čas nejde ani zastavit ani otočit jeho běh, vést se dá jedině do budoucnosti. Oni nepovedou - budou spíše překvapeně klopýtat za stále rychleji pádícím světem.
0
Vytisknout
3999

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2018