Dialog s politickými kulty a jeho "veřejná prospěšnost"

8. 1. 2018 / Karel Dolejší

Moderátor CNN Jake Tapper v nedělní relaci State of the Union zpovídal prezidentského poradce Stephena Millera v souvislosti s novou knihou Michala Wolffa, která popisuje zákulisí fungování Trumpova Bílého domu. Po několika neúspěšných pokusech přimět Millera, aby svá tvrzení o geniálním a nesmírně pracovitém Trumpovi uvedl do souladu se základními fakty a přestal jej ve studiu neustále překřikovat, Tapper pronesl větu: "I think I've wasted enough of my viewers' time" ("Myslím, že jsem vyplýtval dost času našich diváků") a rozhovor ukončil.


V klasické sociologii se používá Parsonsův pojem "definice situace" pro porozumění a výklad sociálního kontextu. Sám Parsons trval na tom, že definice situace je nezbytnou podmínkou sociálního jednání: Abyste ve světě dokázali účinně jednat a dávalo vám to smysl, musíte mu nějakým způsobem již předem rozumět. A taková definice situace ovšem představuje individuální osobní výkon jen u početně omezeného okruhu kreativních intelektuálů - ani tzv. Gramsciho "organičtí intelektuálové" neusilují o samostatné hledání pravdy, ale systematizují a účelově interpretují existující předsudky sociální skupiny, s níž se identifikovali.

Problémem současného světa složeného ze "sociálních bublin", které se soustředí kolem "názorových" médií a uzavírají se do sebe ve skupinách na sociálních sítích, se stále více stává skutečnost, že jednotlivé definice situace v těchto bublinách se často navzájem ani dost málo nedotýkají. Nejde již o kontinuum, v němž jedna část demokratického politického spektra má posunuty určité důrazy (řekněme na význam tržní ekonomiky) jinak než druhá, která staví do popředí jiné (sociální občanství). To, s čím musíte každý den zacházet, jsou jednotlivé navzájem neslučitelné, nepřeložitelné světy, v nichž i ty nejzákladnější skutečnosti jsou interpretovány (nebo dezinterpretovány/zcela odinterpretovány) způsoby zásadně nepřevoditelnými na společného jmenovatele.

Když (samozřejmě poněkud zjednodušuji) zastánce současného vědeckého konsensu Jiří Grygar veřejně diskutuje s příznivcem placatosti Země, ve skutečnosti nejde o dialog, ve kterém by fakta hrála jakousi roli mostu spojujícího obě protichůdné pozice. Od počátku takové debaty je naprosto jasné, že pokud placatisty za celý život nepřesvědčila volně dostupná fakta včetně satelitních snímků planety, ani debata s Grygarem nikdy nemůže sebeméně změnit jejich názor. Vše co zbývá je potom jakési karnevalové posezení nebo kabaret, v němž diváky místo žonglujícího trpaslíka obveseluje exot věřící v placatou Zemi, i kdyby ho vystřelili na Měsíc. Pozice scientistů a placatistů se debatou nesblíží ani o milimetr. A co hůře: Kdyby před veřejností stála nějaká důležitá rozhodnutí, pro něž by bylo relevantní, zda definujete Zemi jako "kouli", nebo jako plochu, ani sto podobných debat by nevytvořilo potřebnou společnou základnu pro rozhodnutí, co udělat nebo neudělat.

Kolektivní jednání vždy vyžaduje nějakou formu shody na definici situace - nehledě na to, jakými komplikovanými způsoby jí třeba bylo dosaženo. V případě, že taková shoda vůbec neexistuje a nelze jí dosáhnout, ani pragmatický technokratismus, který se kasá svou "neideologičností", nedokáže nic vyřešit.

Neboť tam kde neexistuje ani náznak shody na tom, co je a co není důležité, nemůžete nakonec bez vážných problémů přijímat ani technokratická rozhodnutí.

Vezměte nyní jinou sféru než "pouze" světonázorový spor o tvar Země: Oblast národní bezpečnosti. I zde, pokud má mít veřejná rozprava překračující hranice jednotlivých sociálních bublin nějaký smysl, by bylo třeba alespoň základní shody, jaká je bezpečnostní situace uprostřed Evropy 2018 +, co představuje důležitou hrozbu, co je důležité méně a kde je urgence minimální, která základní fakta překračují jednotlivé ideologické a stranící pozice.

Česká společnost ovšem nikdy neměla k takové shodě dále než dnes. Najdeme v ní sociální bublinu - i když stále menší - interpretující všechny úchylky od kdysi kanonického západního modelu společnosti jako "návrat komunismu", který má současně také představovat základní bezpečnostní hrozbu. Ale máme také skupiny svatosvatě přesvědčené, že akutně hrozí "invaze imigrantů", "islamizace" a "terorismus", což prý mají být ty "skutečné" bezpečnostní hrozby od Aše po Starý Hrozenkov; a soudě podle volebních výsledků z podzimu či aktuálních preferencí prezidentských kandidátů jde zřejmě o názor v české společnosti zdaleka nejrozšířenější (i když ne nutně většinový). Skupina lidí obávající se podvratného působení Kremlu je napadána leckým, včetně těch, kdo na první místo v seznamu hrozeb kladou podbízení se Číně, kdežto Rusko s brzy téměř dvoumiliónovou armádou vidí jako údajně úpadkového a slabého aktéra v evropském prostoru. Nacházíme ale i lidi, pro něž je opravdu nejhorší bezpečnostní hrozbou ČR "mezinárodní židovské spiknutí", "ilumináti", tzv. "hluboký stát", "Nový světový řád" (NWO), "americký imperialismus" (třebaže se americká hegemonie před očima rozpadá), "chemtrails", "čipová totalita", "vyhubení bílého muže" a další v zásadě politicky sektářské ideologické konstrukty.

Po mnoha letech snažení propagandistů energetické, stavební a zemědělské lobby je velice těžké vést v ČR argumentativní veřejnou debatu o dopadech globální klimatické změny, alarmujícím vysychání evropského rozvodí, na němž ČR leží, kombinovaném navíc s pokračující masivní otravou zbylých zásob spodní vody agrochemikáliemi. Sice jde v tuto chvíli a v tomto prostoru nepochybně o mnohem větší hrozbu státu, než například islamistický terorismus, nicméně veřejná debata je vytvarována tak, že dávno neumožňuje věcně hovořit o daném typu problémů. Otázka energetické bezpečnosti je masivně naspinována jadernou lobby a diskuse se léta vyhýbají dlouhodobým strategickým dopadům české pasivity při schvalování plynařských projektů jako Nord Stream a Nord Stream 2.

A konečně narazíte i na skupinu, která zásadně odmítá brát vážně rovinu zpravodajské a informační války, trvá na definici války odpovídající roku 1914 - a kromě jiného není schopna rozeznat ani to, nakolik se na existujícím rozšíření všelikých imaginárních bezpečnostních strašáků v ČR již podepsalo také zpravodajské a dezinformační úsilí ze zahraničí.

K čemu by ale komu bylo dobré podporovat v cizích zemích šílená politická náboženství, ptáte se? Čemu může sloužit perception management?

Takřka milion Finů v posledních týdnech shlédl loňský film Aky Louhimiese Tuntematon sotilas, neboli Neznámý vojín ZDE. Na základě románu Väinö Linny vypráví příběh z období tzv. Pokračovací války proti SSSR probíhající v letech 1941 - 1944, v níž se Finsko snažilo získat zpět území ztracená v Zimní válce z období 1939 - 1940, kdy bylo napadeno masivní přesilou Rudé armády.

Film natočený svým způsobem deziluzívně a na řadě míst rozbíjející stereotypy dehumanizující protivníka vyvolal ve Finsku řadu debat, týkajících se samotného charakteru Pokračovací války (v níž Finsko útočilo) nebo palčivé otázky, zda i za daných krajních okolností bylo vůbec obhajitelné účelové spojenectví s Hitlerovým Německem.

O čem se však nedebatuje a debatovat nemusí je otázka, proč film o událostech starých přes 70 let vyvolal právě nyní tak velký zájem finské veřejnosti. Ať už se k jednotlivým historickým faktům různí Finové staví jakkoliv, veliká většina si jich je vědoma, že Putinovo Rusko poprvé od Zimní války představuje srovnatelnou bezpečnostní hrozbu jejich zemi - zcela jasně dominantní bezpečnostní hrozbu. Ať se Finové jinak přou o cokoliv, základní definice situace je spojuje. V návaznosti na tuto skutečnost decizní sféra může relativně snadno přijímat koncepční a kompetentní rozhodnutí ohledně národní bezpečnosti a obrany, aniž by musela neustále čelit hysterickému řevu ze sociálních bublin k smrti vyděšených volným prodejem Koránů nebo "smrtících" mikrovlnných zařízení.

Ve Skandinávii, kde ruská zpravodajská a informační válka utrpěla vážný neúspěch, se není třeba dohadovat o národních bezpečnostních prioritách - natož aby tamní státy čelily situaci, kdy se jednotlivé definice situace v různých sociálních bublinách od sebe již vzdálily natolik, že debata mezi nimi ztratila smysl a ničeho se nedobere.

Tam kde skandinávské země mohou spoléhat na implicitní konsensus, některé postkomunistické státy, v nichž byl kult "alternativních pravd" a "disidentství" vůči faktům rozvinut nade všechny meze, fakticky vůbec nedokážou vést plnohodnotnou debatu o národní bezpečnosti. Neboť každý takový pokus musí začít podrobným výkladem základních východisek, která jsou ve Švédsku nebo Finsku naprostou samozřejmostí; a jakmile to uděláte, 70 % nebo ještě větší díl publika prohlásí, že "skutečné" bezpečnostní hrozby jsou přece ty, které zaměstnávají jejich osobní imaginaci, protože to napsali v Parlamentních listech nebo na Nové republice. A v další fázi již hovoříte pouze k lidem uvnitř vlastní sociální bubliny, jimž sice nemusíte mnoho věcí vysvětlovat, ale současně také nejde o skupinu, která by sama o sobě mohla cokoliv praktického prosadit. Přesvědčujete přesvědčené.

Jake Tapper zřejmě jednal správně, když odmítl poskytovat v televizi prostor apologii Donalda Trumpa nezávislé na faktech - a předstírat přitom, že jde o normální politickou debatu, která by mohla směřovat k čemusi rozumnému a pro veřejnost důležitému.

Problémem se podobný přístup stává v situacích, kdy - na rozdíl od Trumpových USA - pěvci oslavných ód na držitele moci, ať jsou to třeba dvakrát soudně usvědčený lhář na postu prezidenta nebo zloděj a podvodník v premiérském křesle, mají v dané společnosti na své straně většinu. Neexistuje pak žádný fakt nebo zkušenost, které by vírou dominantních placatistů či zemanistů sebeméně pohnuly, a současně je ani nelze jednoduše ignorovat.

1
Vytisknout
4619

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2018