Držet palce Trumpovi je jako hrát ruskou ruletu

10. 1. 2018 / Karel Dolejší

V případě, že se nepodaří Donalda Trumpa včas zneškodnit, případně i tehdy, pokud by nástupce pokračoval v jeho nacionalistické a izolacionistické ekonomické politice, čekají v důsledku také Českou republiku mimořádně těžké časy - bez ohledu na to, jak se připraví nebo nepřipraví na robotizaci, nezávisle na tom, jaký vzdělávací systém v ní bude fungovat.

V současnosti jsou v Kongresu na stole legislativní návrhy, které de facto znamenají diskriminaci evropských firem a těžce by postihly transatlantický obchod. Poté co se USA za Trumpa vzdaly snahy uchytit se na klíčových trzích budoucnosti totiž nastoupila coby "alternativa" snaha nadržovat americkým firmám na vnitřním trhu. Taková změna by ovšem zdaleka nejtvrději dopadla na největší evropskou exportní ekonomiku, jíž je Německo. A skrze německý export finálních produktů se realizuje také 40 % českého vývozu.

V případě uskutečnění Trumpova záměru bude muset Německo velmi rychle opustit současnou zahraniční politiku založenou primárně liberálně a hodnotově - a nahradit ji koncepcí, v níž se hlavním imperativem stane hledání nových odbytišť. Je přitom zřejmé, že klíčový globální exportér s jakýmikoliv ambicemi do budoucna nemůže následovat americký příklad a rezignovat na zastoupení v asijsko-pacifickém regionu. Namísto USA, které by se staly klíčovým gatekeeperem v případě, že by Trump nezničil Obamou již vyjednanou dohodu TPP, ovšem nyní v asijsko-pacifickém prostoru sehraje hlavní roli Čína. Berlín tedy musí uzavřít nějakou formu pragmatické ekonomické dohody s Pekingem - a je velice nepravděpodobné, že by se mu bez Američanů podařilo ji nějak obejít. Vedle toho ovšem existují i další trhy sekundárního významu, jež by bylo třeba otevřít, mezi jinými v Rusku a na Blízkém východě. V případě systematické diskriminace německých firem v USA ovšem těžko předpokládat, že by se německé úřady cítily nadále vázány sankčními režimy, které Američané v daných prostorech prosazují. Berlín vždy patřil k hráčům, kteří zdůrazňovali důležitost pravidel v liberálním mezinárodním systému; pokud ale ten, kdo tento systém původně prosadil a má ho garantovat, sám přestává pravidla dodržovat, neexistuje žádný rozumný důvod, proč by mělo zrovna Německo dál nadřazovat porušovaná pravidla vlastním ekonomickým zájmům.

Ať už by byl Berlín v reorientaci své ekonomické a zahraniční politiky sebevíce úspěšný, diskriminace v USA by sebou přinesla přinejmenším několikaleté přechodné období doprovázené ekonomickými otřesy, zvýšením nezaměstnanosti, zesílením sociálního napětí a také vyhrocením stále doutnajícího sporu mezi západními a východními spolkovými zeměmi. Česko jako doplněk německé ekonomiky přitom představuje primárního kandidáta na obětního beránka takového procesu, tzn. může se stát terčem politiky externalizace transformačních nákladů.

Tak jako v klasických japonských firemních systémech bývají subdodavatelé externalizováni, jejich zaměstnanci se těší nižší úrovni sociálních a finančních benefitů a čelí větší nejistotě než v jádrové firmě, protože v případě potíží jsou první na řadě při škrtech a propouštění, také čeští exportéři, jejichž potíže přímo ekonomicky nefigurují ve výsledcích mateřských německých firem a politicky nedopadnou na německé elity, jsou logickými primárními terči podobné praxe uplatňované v mezinárodním měřítku.

Sluší se přitom podotknout, že čeští exportéři si ve velké většině případů nedokázali samostatně najít odbytiště ani během mnohem permisivnějších 90. let, kdy navíc v průměru v pyramidě mezinárodní dělby práce ještě stáli významně výše než dnes (existoval velký počet finalistů s vysokým podílem přidané hodnoty a unikátní produkcí). Je velice nepravděpodobné, že by v situaci, v jaké se nacházejí dnes, dokázali být výrazně úspěšnější, tzn. výpadky německých objednávek dovedli pružně nahrazovat dodávkami na jiné trhy.

Zájmem České republiky je tedy v případě, že se nepodaří odvrátit dopady Trumpovy politiky, co nejaktivněji ovlivňovat akomodaci německé politiky k novým mezinárodním podmínkám prostřednictvím všech dostupných kanálů a mezinárodních institucí, kde lze uzavírat funkční aliance s těmi, kdo mají podobné zájmy. Jedině tak lze zajistit, že transformační období německých exportérů nepřiměřeně nedopadne na české subdodavatele.

Představa, že se díky brexitu a Trumpovi "vracíme k suverenitě" a desetimilionová subdodavatelská ekonomika si dokáže v izolaci od procesu kontinentální integrace vydobýt lepší mezinárodní postavení, než jakého její jazykově nevybavení a strategicky nemyslící politici dokázali dosáhnout v Evropské unii, je samozřejmě přitažená za vlasy a patří do říše pohádek. V Evropě, natožpak ve světě, se bez sebestředných a na svou díru v zadnici tolik namyšlených Čechů velice snadnou obejdou, tak jako se evropské rozhodování běžně obejde bez Švýcarů nebo Norů. Česká republika ovšem postrádá ekonomická aktiva, která činí Švýcarsko nebo Norsko přece jen zeměmi relativně významnými - není a nebude ani kontinentálním centrem finančního průmyslu, ani majitelem strategicky významných zásob ropy. Proto neexistuje důvod předpokládat, že by samostatně dosáhla s EU podobně výhodných vztahů, jakým se těší země helvétského kříže či Norsko.

Andrej Babiš si nicméně pěstuje iluzi, že ve spolupráci s regionálními postkomunistickými státy a nacionalistickou rakouskou vládou si bude moci v Evropě dokonce klást nějaké podmínky a žádat, aby se EU "změnila". Ve skutečnosti je ale zájmem ČR pravý opak: Aby se současná podoba EU v základních rysech měnila co nejméně, v případě změn bylo jejich tempo co nejpomalejší - a v každém případě aby zůstal zachován rámec, který potenciálně poskytuje ČR mnohem větší mezinárodní váhu, než by kdy dokázala získat v prostředí, v němž by vše záviselo striktně na dvoustranných jednáních se silnějšími partnery.

Držet v české kotlině palce Trumpovi je tedy jako hrát ruskou ruletu a náramně si to užívat. Dříve nebo později musí nastat okamžik, kdy se válec revolveru patřičně pootočí a výstřel prožene šťastlivci kulku hlavou.

Než k tomu dojde, může si samozřejmě snít o růžové budoucnosti a spřádat plány, jak to všem náramně nandá.

1
Vytisknout
2424

Diskuse

Obsah vydání | 12. 1. 2018