Čtyři lekce z prvního kola prezidentských voleb

14. 1. 2018 / Karel Dolejší

První kolo volby prezidenta ČR na první pohled nepřineslo zásadní překvapení. Při bližším pohledu však přece objevíte užitečné lekce, které jste možná nečekali.

"Zastánci lidu" kritizující Zemanovy protikandidáty zleva se důkladně veřejně zesměšnili. Vynaložili spoustu úsilí na "důkazy", že Drahoš, Hilšer, Fischer, Horáček prostě nedokážou uspět, nesvedou oslovit "lid", neboť jsou příliš elitářští a nerozumí starostem těch dole. Jenomže "lid" je pro kazatele politického náboženství souborem abstraktních ideologických postulátů a ve skutečnosti tito mluvčí jeho empiricky existujícím představitelům nerozumí. "Elitářští" kandidáti svým pragmatismem a nabídkou ušitou pro různé společenské segmenty získali více hlasů než Miloš Zeman dokonce i v řadě malých venkovských obcí - a vcelku si připsali několikanásobně větší voličskou podporu než v podzimních volbách ČSSD, KSČ(M) nebo Zelení, za něž někteří z radílků vedli "veleúspěšné" kampaně.

"Lid" skutečně neklade v tuto chvíli žádný zásadní důraz např. na věčně vytahovanou reformu daňového systému podle představ levicových ideologů - a když se Špidla se Sobotkou pokusili dokázat opak, odehnali ČSSD podstatnou část středostavovských voličů, některé dokonce k Babišovi. Podobně přeceňována je otázka mzdové hladiny týkající se v tuto chvíli opravdu palčivě plus minus 3 % nejhůře situovaných zaměstnanců v České republice. Obojí může být relativně politicky důležité v delším výhledu, zejména pokud si dáte práci přesně zjistit, co by si lidé opravdu představovali, a budete se adaptovat na to co objevíte, místo abyste veřejnosti cpali hotový vlastní "geniální" projekt vymyšlený u zeleného stolu. Nicméně ani tak nejde o témata, která by sama o sobě rozhodovala kterékoliv volby, a navíc je nelze řešit v izolaci od témat jiných, jež zčásti u veřejnosti rezonují více.

Podobně jako v Německu, kde Schulz nedomyšleným posunem doleva přivedl SPD k historicky nejhoršímu poválečnému výsledku, ani v ČR se nevyplácí stavět politiku na prosté dedukci jednotlivých opatření z ideologických premis po dědečkovi. Je už více než jasné, že se tento stát prostě nepřiřadí ke skandinávským společnostem, pro něž se sociáldemokratismus v jistém okamžiku stal součástí národní identity. Tříbodové programy a návrhy stylu všichni máme stejné žaludky jsou pro diverzifikovanou českou společnost málo vhodné. Rozpolcují ji, místo aby ji sjednocovaly. Ve stejné míře, v jaké spojují jednu skupinu, z jiné, označené za předmět glajchšaltování, vytvářejí nepřítele. Abstraktní "lid" levicových sekt se empiricky nikde nevyskytuje - a ten co opravdu existuje má mnohem pestřejší soubor požadavků a očekávání, než tvrdí dogmatičtí levičáčtí interpreti. Otázky z oblasti zahraničněpolitické a bezpečnostní orientace státu, politické kultury nebo generačního sebepojetí sehrály v prezidentských volbách tentokrát mnohem větší roli než "sociální otázka".

Politická kultura, zdá se, nebyla dosud v plném rozsahu nevratně poškozena. Velkorysost, s jakou Horáček a Hilšer, v menší míře Fischer a Topolánek podpořili Drahoše coby logickou volbu v druhém kole, to je jev inspirovaný smyslem pro obecný zájem, jaký bychom ve vždy příliš osobním politickém repertoáru zemanovského tábora hledali marně. Žlučovitost, neustálé hledání obětních beránků a resentiment vztahující se k osobním křivdám patnáct nebo více let starým se významné části veřejnosti začaly zajídat. To že má politik formát a noblesu není úplně bez významu. Třeba ČR nakonec zůstane zemí, kde se přece jen dá žít, nejen ze dne na den přežívat. Kde kromě smečkového vědomí s tvrdými hranicemi mezi "vlastním" a "cizáckým", s nekritizovatelným vůdcem; smečkového vědomí, jež tu tak mnozí ztotožňují s "levicovostí" (co je nad ně, je prý "elitářské" a cizí), zůstane zachováno i něco z hodnot, které kdysi právě levice prosazovala - a dnes se sirotků budou muset v jiném kontextu účinně ujmout liberálové.

Očerňující antikampaně tentokrát nebyly příliš úspěšné. Zcela jasné je to u žánru "nevolte Zemana, protože," pokud kandidát i přesto získal necelých 39 % hlasů. Jenže ataků bylo více a zdaleka nejen z jediné strany směřovaly také na Drahoše. Jeho náskok před ostatními nezemanovskými kandidáty to nicméně nezlikvidovalo, naopak se potvrdila hypotéza, že možná nejdůležitější kandidátovou vlastností je schopnost nedělat si zbytečné nepřátele a "nevadit". Tuto vlastnost Drahoš prokázal v míře zdaleka největší a otvírá mu důležitý prostor k získání nových voličů pro druhé kolo. Samozřejmě v naprostém protikladu k doporučením radílků vyčítajících nedostatečnou ideologickou profilaci.

Může se ještě ukázat, že Babiš jednoznačnou sázkou na Zemana udělal osudovou chybu. Pokud jeho kandidát na Hrad nedokáže získat další voliče a neuspěje, Babišova snaha předělat politický systém nebude moci automaticky spoléhat na povolnost prezidenta a v řadě bodů tak narazí.

Nelze vyloučit, že nehledě na horoucí přání mnohých, včetně "celého" 1,5 % voličů z řad levicových radikálů, se letos nepodaří zničit liberální demokracii v České republice.

0
Vytisknout
9148

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2018