Ruská „říše zla“

28. 12. 2017 / Václav Hořejší


Čím dál víc mě znepokojuje hysterická kampaň kolem nejprve „informační“, posléze „hybridní“, a nyní již dokonce „světové“ války, jejímiž jsme prý svědky resp. účastníky.

S kým válčíme? Prý s Ruskem, které nás (= svobodný svět) zaplavuje lživými zprávami, pomocí kterých ovlivňuje výsledky voleb v nejrůznějších demokratických zemích včetně USA, vyvolává odpor proti EU, paniku a strach z imigrantů a teroristů, a připravuje si tak půdu pro naše podmanění.


Ta nynější hysterická protiruská kampaň, která z Ruska dělá jakousi "říši zla", srovnatelnou snad se stalinismem, mě hluboce znepokojuje. To je přece úplný nesmysl! (Podotýkám, podobný názor má třeba levicový německý novinář Jakob Augstein nebo význačný britský novinář).

Je přece očividné, že dnešní Rusko je něco úplně jiného, než někdejší SSSR. Těžko se lze vyhnout dojmu, že někteří politici a zvláště komentátoři (jedním z nejaktivnějších je v BL dlouhodobě Karel Dolejší) jako by byli úplně natěšeni na nějaké silové řešení, které by vedlo k pokoření nebo snad zničení Ruska a la Irák.

Trvám na tom, že ačkoli v dnešním Rusku vládne značně autoritativní a i pro mě dosti problematický režim, je to určitě mnohem svobodnější země než bývalý SSSR – lidé mohou svobodně cestovat, legálně existuje opozice (slabá, ale asi hlavně vlastní vinou) i řada nezávislých médií, konají se pouliční protestní demonstrace (nechci ovšem popírat, že ruský režim je zřejmě mnohem méně tolerantní k některým opozičním projevům, než je tomu u nás nebo v jiných zemích EU).

Jsem přesvědčen, že Vladimír Putin a jeho režim má zcela dobrovolnou podporu většiny Rusů a že výsledky voleb proto ani nepotřebuje falšovat. Mimochodem - před nedávnem se i v některých našich médiích objevily zprávy, že v řadě moskevských obvodů zvítězila v místních volbách opozice.

Jsem přesvědčen, že bychom (= „Západ“) měli dělat vše pro to, aby se naše vztahy s Ruskem co nejvíce zlepšily. V první řadě bych zrušil ty sankce, které ničemu dobrému neslouží a jsou spíše kontraproduktivní; ostatně – kde byly nějaké sankce za to, co jiní napáchali v Iráku, Sýrii, Libyi, Srbsku, Palestině či Jemenu? Je přece mnohokrát ověřeno, že různé sankce, které by měly vynutit změnu politiky či dokonce režimu, prostě nefungují a v problematických sankcionovaných zemích jen posilují tamní režimy. Jsem přesvědčen, že právě co nejužší a nejširší vztahy s Ruskem dlouhodobě podpoří jeho vnitřní změny žádoucím směrem ke standardní demokracii; ostatně právě všestranné uvolnění vztahů mezi Západem a zeměmi sovětského bloku ve druhé polovině 80. let bylo určitě podstatným faktorem v tom, co se stalo v roce 1989 a krátce poté.

Vést z nějakých podivných důvodů jakousi studenou válku s Ruskem (a přitom mít spojenecké a přátelské vztahy s Tureckem, Saúdskou Arábií a podobnými děsnými režimy), je nesmyslné, nebezpečné a kontraproduktivní. Někdejší SSSR byl pro západní demokracie skutečně hrozivým protivníkem zejména proto, že se opíral o propracovanou ideologii se světovládnými ambicemi. Tu samozřejmě dnešní Rusko už dávno nemá; je to jen jedna z „normálních“ kapitalistických zemí s obvyklými více či méně oprávněnými regionálními (už ne globálními!) zájmy.

Nemyslím, že nynější Rusko se snaží o nějakou územní expanzi a souhlasím v tom např. s Miroslavem Pohlreichem. To, že Rusko podporuje několik malých útvarů odtržených od bývalých sovětských republik (Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, dvě východoukrajinské „lidové republiky“) je v podstatě na úrovni západní podpory Kosova resp. turecké podpory „Severokyperské turecké republiky“. Nepotvrdily se mnohokrát opakované předpovědi ukrajinských politiků a různých „expertů“, že Rusko provede na východě Ukrajiny ofenzívu a podmaní si přinejmenším celou východní část země.

Zajímavé je, že velkými kritiky Ruska za podporu těchto separatistů jsou u nás ti, kteří podporují např. tibetský nebo nejnověji katalánský separatismus.

Ruská anexe Krymu je speciální případ – jsem přesvědčen, že by k ní nedošlo, nebýt předchozího nedemokratického převratu v Kyjevě. I v tomto případě

Jsem přesvědčen, že je v nejvlastnějším zájmu Západu, aby se v nynější složité geopolitické situaci snažil o spojenectví s Ruskem. Nechci malovat čerta na zeď, ale politický islamismus se skutečně může brzy stát pro svět podobnou hrozbou, jako kdysi stalinistický komunismus. I v tomto případě se jedná „chytlavou“ ideologii se světovládnými ambicemi, při jejímž zadržování by se Západ měl pragmaticky spojit s Ruskem i Čínou.

Obávám se ovšem, že nadále budou vítězit přístupy, které potěší spíše onen pověstný vojensko-průmyslového komplex…

0
Vytisknout
4109

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2017