Co bylo v ČR nejdůležitějším kulturním počinem roku 2017

22. 12. 2017 / Jan Čulík

Odpověď Jana Čulíka pro anketu Literárních novin je zde doplněna internetovými odkazy.

Protože jsem přesvědčen, že nejvýznamnějším tématem české současnosti jsou vztahy Čechů s lidmi odjinud, pořád považuju za nejvýznamnější literární počin z poslední doby knížku Heleny Drašnarové, manželky spisovatele Jiřího Drašnara a dcery Jaroslava Dietla, Kde je moje máma. Po své emigraci koncem sedmdesátých let se Drašnarovi usadili v Los Angeles, kde Helena Drašnarová pracovala déle než dvacet let v mezinárodním prostředí restaurace na tamějším letišti. Kniha je důležitá nejen pro její vnímání normalizačního a post-normalizačního Československa/České republiky, ale i pro cenné svědectví o interakci s lidmi z nejrůznějších částí světa, včetně muslimů, kteří si s Drašnarovou ze sebe a z údajného “konfliktu civilizací” vzájemně systematicky dělali legraci. Drašnarová o knížce mluví zajímavě v tomto našem videorozhovoru ze série, kterou natáčíme pro kabelovou Regionální televizi.



Z literatury faktu mě velmi zaujala knížka Josefa Švédy Země zaslíbená, země zlořečená, která sleduje obraz Spojených států konstruovaných v dílech českých autorů od poslední třetiny devatenáctého století, od doby J.V. Sládka, až do současnosti, a dochází k názoru, že Češi si vždycky do toho, jak vnímali USA, promítali sami sebe a své problémy. I o této knížce hovořím před kamerou s jejím autorem zde.

A ještě jednou z oblasti literární vědy: Všem doporučuju ohromující bichli s názvem Cizí a blízcí, kterou s kolegy a se svými studenty připravil k vydání Jiří Holý, profesor české literatury na FF UK. Více než tisícistránková kniha velkého formátu se zabývá literárními vztahy mezi českou a židovskou komunitou od devatenáctého století. Neuvěřitelně cenná je už úvodní studie Jiřího Holého, která dokazuje, jak silný byl antisemitismus v díle českých klasiků Jana Nerudy, Viléma Mrštíka, Jindřicha Šimona Baara, Petra Bezruče, Josefa Holečka. Málokdo ví, že i vznik Republiky československé byl spojen s nenávistnými antisemitskými bouřemi. Iracionální antisemitismus ohromujícím způsobem zaznamenává výstava v Židovském muzeu v Plané v souvislosti s tzv. Hilsnerovou aférou. Ovládal českou společnost tak silně, jak ji dnes ovládá iracionální islamofobie. I s profesorem Holým jsme o tom hovořili v televizi.

Z televizní produkce jsem se zatajeným dechem sledoval seriál Terezy Brdečkové Bohéma o tom, jak velkou cenu museli národem milovaní čeští herci zaplatit za svůj status celebrity za německé okupace a za stalinismu, a i když vím, že se paní Brdečková stala za ten seriál terčem zuřivých nadávek, byl to nesmírně záslužný počin, zkoumající I dnes nesmírně aktuální otázku, zda občan má právo opustit základní etické a lidské hodnoty, když je režim zruší. Můj televizní rozhovor s Terezou Brdečkovou na toto téma je zde.

Většina současné české filmové produkce má podle mého názoru zásadní problém: autoři hraných českých filmů drtivou většinou nejsou schopni vykročit ze své společenské či ideologické bubliny a nenatáčejí filmy, které by se zabývaly tím, co lidi dnes skutečně pálí. Pořád se vracejí do minulosti, anebo uzavřeného světa milostných vztahů, jako by se současnosti báli. Výjimkou bývají snímky Bohdana Slámy a k těmto záslužným výjimkám patřil na letošních Karlových Varech i jeho film Bába z ledu, o kterém jsme v televizi společně hovořili zde.

Avšak letos jsme zaznamenali několik velmi výrazných dokumentárních filmů, které byly navzdory svým nedostatkům velkým přínosem veřejné diskusi, ať to byl snímek Víta Klusáka o “naivním neonacistovi” z Prostějova Svět podle Daliborka (s režisérem Klusákem jsem o tomto filmu hovořil pro televizi v Karlových Varech zde), nebo šokující film Víta Janečka a Zuzany Piussi Selský rozum o brutálních podnikatelských praktikách Andreje Babiše, drsně ničících české životní prostředí, který Česká televize zbaběle a bezostyšně odmítla odvysílat, či filmy Apoleny Rychlíkové sledující Sašu Uhlovou, která za velkých osobních obětí pronikla do těch nejděsnějších provozů v současné České republice, kde jsou drsně vykořisťováni ti nejubožejší a nejchudší jedinci. Lze však očekávat, že i tyto vynikající příspěvky k české veřejné debatě povedou k nápravě? Obávám se, že nikoliv: Saša Uhlová o tom v televizi se mnou hovoří tady.

Velmi podnětnou diskusi vyvolala na podzim francouzská historička Muriel Blaive, která se odvážila poukázat na to, že i stalinský režim se snažil fungovat tak, aby si proti sobě nepoštval většinu obyvatelstva. Je to zjištění, jehož si ohledně autoritářských režimů, jako byl nacismus či komunismus, jsou mezinárodní historikové vědomi už dávno – je pozoruhodné, v jaké mezinárodní izolaci funguje český veřejný diskurs vzhledem k tomu, jakou zuřivost to vyvolalo v některých českých médiích. S Muriel Blaive jsem o této otázce v televizi hovořil zde.

Jedna americká bohemistka mě požádala, abych pro kongres amerických slavistů, který se bude konat začátkem února ve Washingtonu, připravil příspěvek o tom, jak současná česká literatura reaguje na krizi globálního vývoje, tak to čtu. Většina beletristických prací je však pro mě zatím zklamáním, ať jde o Jiřího Hájíčka, Annu Bolavou, Petra Stančíka či další autory. Je tomu skoro jako v českém hraném filmu – ty beletristické práce se pohybují v podivné izolaci a v skoro úplném bezčasí. Jako by literatura přestala promlouvat ke společnosti. Vlastně je to asi pravda: Češi dnes už zjevně tolik nečtou knihy a nestojí fronty před knikupectvími (je signifikantní, že nejvýznamnější pražské knihkupectví bylo vyhnáno a na jeho místě byla otevřena v Praze snad 167 000. procovská vinárna – jak originální). Literaturu zdá se Čechům do značné míry nahradily sociální sítě a tzv. “antiestablishmentové servery”, na nichž čtenáři dnes s nadšením ukájejí svou frustraci nad uměle konstruovanou a komerčně motivovanou emocionální zuřivostí (třeba proti muslimům či proti neexistujícím uprchlíkům). Tu jim náhražkou za literaturu dnes bezostyšně servírují bezskrupulozní podnikatelé, kteří si uvědomili, že se pro ně emocionální manipulace prostřednictvím internetu stala senzačním mlýnkem na peníze. Je to konec literatury i racionální debaty? Internet je pro manipulátory vynikající nástroj. Snad nikdy nebyla česká národní identita – a možná i literatura a kultura (viz Gott a Ortel při Zlatém slavíku) - ohrožena nesmysly tak silně jako dnes.


Jan Čulík

Britské listy

University of Glasgow

0
Vytisknout
2209

Diskuse

Obsah vydání | 28. 12. 2017