Kácení model, díl XI.:

Suterénní suverén, aneb Do které zadnice dřív?

8. 12. 2017 / Karel Dolejší

Česko se podporou Trumpova nesmyslného stěhování velvyslanectví do Jeruzaléma, které má důvody výhradně sobecké a soukromé ZDE, ocitlo v historicky unikátní pozici, v jaké snad dosud nikdy nebylo. Předhání se totiž v rektálním alpinismu samo se sebou.

Neprodleným rozhodnutím stěhovat velvyslanectví se ČR zařadila po bok filipínského masového vraha Duterteho, který ovšem obvykle americké plány nepodporuje ZDE. Proti stěhování se naopak vyslovila americká ministerstva zahraničí i obrany ZDE. To ale není nejdůležitější aspekt celé věci. To na čem z české perspektivy sejde nejvíce nalézáme v rovině strategické a PR.

V dobách existence mocenských bloků dávala určitý smysl politika balancování mezi dvěma patrony. V případě bývalé Varšavské smlouvy nalezneme coby ukázkovou kauzu Ceausescovo Rumunsko, které se nacionalistickou ideologií nárokující si údajné pokrevní spojení s románským světem vyčlenilo a po srpnu 1968 zůstávalo v řadě ohledů sovětským spojencem spíše už jen na papíře. Získalo si pověst do jisté míry "nezávislého" státu, kterému např. Francie prodala určité vojenské technologie, a v oblasti vývoje nových zbraňových systémů mohlo navázat spolupráci s Jugoslávií nebo Čínou. Na druhé straně Sověti Bukurešti nevěřili a přestali jí prodávat modernější zbraně.

Cílem balancování pochopitelně nebylo předvést celému světu, jak až velkými přeborníky jste v rektálním alpinismu vůči novým patronům. Naopak, šlo v něm o proces v angličtině shrnovaný frází "extracting concessions", tj. získávání ústupků. Tím že se Bukurešť vzepřela Moskvě si do jisté míry zlepšila PR na Západě (vzhledem k charakteru tamního režimu samozřejmě neoprávněně) a mohla nakoupit a vyrábět jugoslávské horské houfnice, čínské 130 mm kanóny, francouzské vrtulníky Alouette a Puma. Získala také přístup k západním úvěrům.

V případě dnešní české zahraniční politiky již nepokrytě dirigované z Hradu sledujeme ovšem něco jiného. Jezdíme se do Pekingu učit, jak "stabilizovat společnost" - dělají to tam například donedávna nemyslitelným systémem všeobecného špiclování občanů, který by si na Západě žádná vláda pod libovolnou záminkou nedovolila ani navrhnout ZDE, podporujeme ruský velmocenský revizionismus v Evropě, který jde jednoznačně proti zájmům menších zemí, tedy i ČR, a lísáme se k Trumpovi - kterého po nesmyslném a kontraproduktivním rozhodnutí ohledně velvyslanectví v Izraeli opouštějí všichni klíčoví spojenci a který přivedl svou zemi do fatální mezinárodní izolace.

Taková politika se sice líbí frustrátům zhlížejícím se ve svém weltmanovi z Nového Veselí, ale z mezinárodního hlediska představuje hlavní "přínos" pověst země, která se ze všech sil snaží vlézt hned do tří zadnic současně - a nemůže se přitom rozhodnout, do které se napasuje dříve a hlouběji. Evokuje to pracovnu bývalého kubánského diktátora Batisty, který v nezvladatelné touze dosáhnout mezinárodní velikosti a uznání výhradně pro vlastní osobu vedle sebe naskládal busty Roosevelta i Stalina. Proklamovaný hospodářský přínos usilovného ponižování se našich představitelů je přitom zanedbatelný. - Jediný, do koho se v ČR neustále buší, je sousední Německo, kam směřuje 40 % českého exportu, a Evropská unie, kam jej jde 80 % - a odkud čerpáme ohromné prostředky ze strukturálních fondů.

Někdy je logické a pro vzájemné vztahy nutné nevyhrocovat kritiku druhého. Dává to ovšem smysl zejména tam, kde jste s někým v natolik úzkých vztazích, že se bez kompromisu neobejdete.

Dnešní Česko ale není žádným zastáncem funkčního kompromisu a vyváženosti kritiky na mezinárodní scéně, jak se snaží příznivci Hradu přesvědčit tápající veřejnost. Ze všeho nejvíce připomíná pivního skauta, který se doma do krve hádá s manželkou, práskne dveřmi, demonstrativně odchází do hospody - a je nadšen, když zde může idolům z řad notorických štamgastů, po jejichž obdivu touží, platit útratu z vlastní kapsy.

0
Vytisknout
5275

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2017