Na okraji útesu

12. 12. 2017 / Tomáš Hunčovský


Výsledky říjnových voleb do Poslanecké sněmovny spustily lavinu varovných komentářů, které systematicky upozorňují na ohrožení liberální demokracie v České republice. Povolební vyjednávání mezi stranami na klidu rozhodně nepřidávají a v reakci na ně vznikl před několika dny dokonce tzv. Demokratický blok. Demokracie se stala nejskloňovanějším slovem debat a nejrůznější politici, komentátoři i novináři předhánějí jeden druhého ve výčtu apokalyptických scénářů, na jejichž konci zůstane demokracie v troskách. Co když je to ovšem naopak? Co když tyto volby ukázaly, že s demokracií je v naší zemi ve skutečnosti všechno v pořádku?

Do Poslanecké sněmovny se v letošním roce dostalo rekordních devět stran, které si mezi sebe rozdělily přes 5 mil. platných hlasů. Nic nemůže být demokracii víc vlastní než tato pestrost, jež reprezentuje různorodost názorů ve společnosti. Liberální demokracie totiž jako jediný politický systém respektuje, že v každé společnosti existují lidé, kteří mají různá životní přesvědčení a různé názory, a všichni tak dostávají rovnou příležitost změnit chod státu prostřednictvím zastupitelů, jež si vybírají během voleb. Přestože demokracie není dokonalá a nikdy nebude, stále je to nejlepší možná forma vlády, která může existovat, a to právě z tohoto prostého důvodu: umožňuje pluralitu názorů, aniž by byl kdokoli za svůj názor perzekvován.

Tento systém umožňuje zasahovat do veřejného prostoru osobám napříč celým ideovým spektrem včetně radikálů. Ano, v liberální demokracii je legální mít extrémní názory, protože nelze někoho trestat pouze za to, co si myslí. Trestné je však na základě těchto názorů protiprávně jednat. Z tohoto úhlu pohledu tedy volby v České republice nedopadly pro demokracii vůbec špatně. Lid si pouze uvědomil potenciál své síly a ty, kteří mu dosud diktovali, co má dělat, demokraticky odsunul na vedlejší kolej. Většina postižených se s tím však dokáže jen stěží vyrovnat. Posedlost bojem za demokracii těmto osobám zatemňuje zrak a odvrací jejich pozornost od skutečného nebezpečí, které se dere na povrch za jejich zády.

Západní demokracie dosud držel při životě zejména stabilní právní stát, který představoval pojistku před chaosem, do nějž budou uvrženy země, jež začnou právem pohrdat. V okamžiku, kdy narůstá nedůvěra v soudnictví a zákony jsou beztrestně porušovány, ztrácí systém pravidel postupně svou autoritu a země se dřív nebo později ocitne ve stavu bezpráví. Podobná situace už v rozlehlých částech Evropy přinejmenším jednou nastala, a sice ve chvíli, kdy se chýlila ke konci druhá světová válka. Jak uvádí Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent, výhružky, šikana a teror byly tehdy na denním pořádku, přičemž neexistovala žádná instituce, u níž by se člověk mohl domoct spravedlnosti.

V současnosti existuje tato praxe v digitálním světě, kde se obdobné excesy staly natolik běžným jevem, že je nelze prakticky žádným způsobem regulovat. V roce 1944 a 1945 se po Evropě potulovaly skupiny ozbrojených mužů, kteří si brali, co chtěli, a vyhrožovali každému, kdo se jim postavil do cesty. Dnes se tyto osoby pohybují v digitálním prostoru, kde terorizují, zastrašují a vyhrožují každému, kdo nesdílí jejich přesvědčení a pohled na svět. Situace zašla dokonce tak daleko, že už se neostýchají útočit ani na šestileté děti. Nemusí mít ovšem obavy, protože demokraticky zvolená poslankyně za SPD, která nyní disponuje zákonodárnou mocí, pak prohlásí, že takovéto jednání „vlastně chápe“.

Digitální svět je dalším příkladem toho, jak snadno lze zneužít myšlenky, od nichž se původně čekalo, že lidstvu přinesou pokrok a dobro. Propojení lidí prostřednictvím internetu mělo urychlit vzájemnou spolupráci mezi státy a globalizovat svět, ve skutečnosti však vede k likvidaci jejich vztahů a vzniku defenzivních nacionalismů. Kyberšikana, manipulace voleb prostřednictvím hackerských útoků a propagace teroristických skupin jsou pouze třešničkou na dortu. Den za dnem je veřejný prostor stále více ochromován a projevy, které byly ještě před několika lety nemyslitelné, se dnes prostřednictvím internetu podílejí na formování obecného diskurzu.

Nejedná se ovšem o žádnou novinku. Dějiny jsou přeplněny obdobnými obraty, kdy se počáteční vize vychýlila z kursu, následkem čehož společnost sjela z předem vytyčené cesty. Francouzská revoluce, jež byla revolucí liberalismu, se utopila v krvi jakobínské diktatury. Bolševická revoluce, která slibovala vytvoření nového světa, kde bude navždy odstraněna nespravedlnost, zasela do společnosti třídní nenávist a zanechala po sobě miliony obětí. Důsledky Arabského jara, jež mělo zemím na severu Afriky a Blízkém východě přinést svobodu, máme před očima dnes. Digitální revoluce tak v tomto kontextu pouze pokračuje v trendu nastoleném již před stovkami let.

Už osvícenští myslitelé si byli velmi dobře vědomi toho, že člověk není dokonalý, proto vytvořili systém zákonů a pravidel, jejichž prostřednictvím se měla společnost řídit a kontrolovat. Životy lidí napříště nepodléhaly neomezené moci osob, které byly k vládnutí pověřeny „z vůle Boží“, nýbrž zákonům, jež vznikaly na základě racionálních debat. Ne náhodou dospěli osvícenci k těmto závěrům ve století, jemuž říkáme věk rozumu. Nezávislé rozdělení moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní mělo oslabit vliv absolutistických vládců a položilo základy pro vznik moderních států tak, jak je známe dnes.

Už od prvních státních útvarů lidé od svého vládce očekávali, že bude především spravedlivým soudcem a že jim zajistí bezpečnost. Pokud dotyčný některou z těchto oblastí zanedbával, mohl právem očekávat, že se proti němu začnou bouřit. Z hlediska lidské přirozenosti je charakteristické, že tyto požadavky rezonují i ve 21. století. Povšimněte si, co bylo hnacím motorem těchto voleb. Šlo zejména o otázky bezpečnosti a korupce. Strany, které měly mediálně silného lídra a systematicky se soustředily na tyto dvě oblasti, uspěly.

Tato silná poptávka po ochraně a spravedlnosti je naprosto zásadní pro pochopení rychle se měnícího světa. Korupční skandály posledních pětadvaceti let a nekonečné protahování jednotlivých kauz posilují nedůvěru v soudy, čímž je podlamován jeden z hlavních pilířů právního státu: soudní moc. Lidé v sobě mají hluboce zakořeněnu touhu po spravedlnosti, a proto vyžadují, aby bylo každé porušení pravidel po zásluze potrestáno. Jakmile však mají pocit, že k tomu nedochází, že existuje absence spravedlnosti, začnou být neklidní a jsou ochotni následovat kohokoli, kdo jim slíbí, že věci uvede do pořádku.

Zákonodárná moc je naproti tomu ochromována digitálním světem. Zákony, novely či vyhlášky sice stále vznikají a nabývají platnosti, v digitálním prostředí jsou však hromadně ignorovány, čímž se vytrácí jejich efekt. Na internetu se tak běžně setkáte s výhružkami smrtí, nenávistnými projevy či šikanou, které mohou vést až k psychickému zhroucení či smrti postižených osob. Vzhledem k jejich množství je pro bezpečnostní sbory obtížné se všemi detailně zabývat, následkem čehož se stávají normou, a z digitálního prostředí pak začínají prosakovat i do reálného života. Německo pochopilo míru tohoto nebezpečí a začalo jako jeden z prvních států tyto nenávistné projevy potlačovat. Ti, kdo tento postup označují jako cenzuru a likvidaci svobody, jsou na omylu, protože ve skutečnosti jde právě o ochranu svobody, kterou tyto fanatické a protiprávní výkřiky ničí. Už William Golding v knize Pán much geniálně popsal, jak se svoboda a demokracie hladce zhroutí, když se k moci dostanou osoby, které šíří nenávist a násilí.

Nejdále zatím pokročili v likvidaci právního státu v Polsku, kde byl proveden politický útok představitelů výkonné moci na nezávislost soudů a médií. Důsledkem toho je, že v zemi, která se v srpnu a září 1944 hrdinně postavila proti nacismu, nyní pochodují průvody, jež za tiché podpory vlády provolávají nacistická hesla. Pokud bude destrukce právního státu v Polsku nadále pokračovat, skončí tato země nakonec v rukou autokratů, kteří definitivně zlikvidují opozici a budou vládnout neomezenou mocí. To by byl návrat kamsi do středověku.

Státy, které se nechtějí vydat stejnou cestou, musí zajistit, aby se obnovila důvěra lidí v instituce a aby digitální svět prošel vlastním osvícenstvím. V 18. století bojovali osvícenci proti fanatismu, předsudkům a pověrám, tedy přesně proti tomu, čím je dnes digitální svět zahlcen. Hlavní zbraň, kterou tehdy použili, byl rozum. Lze se jejich úsilím inspirovat i ve 21. století? Bezpochyby ano. V čele těchto států však nesmí stát arogantní politici, kteří zaměňují veřejné blaho za osobní prospěch. Boj za demokracii je v takovém případě sice chvályhodný, je však třeba mít na vědomí, že na okraji útesu se pohybuje právní stát, jenž je často demolován osobami, které do sedel vyzdvihla právě demokracie.

0
Vytisknout
3427

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2017