Uganda je převážně křesťanskou zemí, kde bez problémů žije početná muslimská menšina a kde se lidé na uprchlíky nedívají skrze prsty
Afrika nás nepotřebuje, zato my její nerostné bohatství ano
14. 12. 2017
/
Daniel Veselý
čas čtení
12 minut
Hlavní město Ugandy
Kampala je na první pohled obřím chaotickým mraveništěm, kde neexistuje pevný
řád, a to je patrné zejména v ulicích. Místní doprava se pravděpodobně
neřídí žádnými pravidly, což může vadit oku spořádaného Evropana, leč ten, kdo
navštívil několik blízkovýchodních velkoměst, zaskočen být nemůže. Na druhou stranu se ugandská
metropole, v jejíž aglomeraci podle místních žije kolem tří miliónů lidí, jeví jako multikulturní město v pravém slova
smyslu, jelikož zde vedle sebe žijí křesťané, muslimové a hindové a desítky různých
etnik.
První část textu ZDE
Kampala je obdobně
jako jiné metropole globálního jihu místem řady ostrých kontrastů. Občas si
člověk ani neuvědomuje, že je v srdci Afriky, a připadá si jako na Západě,
a jindy, třeba když obědvá s místními v laciné vývařovně, je nemilosrdně
konfrontován s beznadějí místních slumů. Existují přirozeně propastné
rozdíly mezi městem a venkovem, přičemž průměrný plat v Ugandě činí zhruba 1800
Kč, avšak většina obyvatel nemá ani tento pakatel a spousta z nich nemá vůbec
žádné peníze a živoří ze dne na den.
V ugandské metropoli jsme navštívili národní ugandskou mešitu, jejíž výstavbu financoval
Muammar Kaddáfí. Pohled na město z minaretu mne opět utvrzuje
v domněnce, že Kampala je multikulturním městem, když na jedné světové
straně spatřuji hindskou svatyni a na druhé protestantský kostel. Podle
průvodce, který nás provázel po mešitě, v Ugandě žije 75 procent křesťanů, 20
procent muslimů a 2,5 procenta hindů (CIA Factbook uvádí 45,1 procent protestantů, 39,9 procent katolíků, tedy celkem 85 procent křesťanů, a 13,7 procent muslimů) a v zemi nedochází k žádným etnickým
konfliktům. S tímto poznatkem by se měli seznámit především ti,
kdo do omrzení omílají báchorky o nekompatibilitě různých kultur a náboženství, aniž by
vytáhli paty z českého zápecí.
Je pozoruhodné, že
jsem se až na jednu výjimku nesetkal s negativním názorem na muslimy a
uprchlíky. Ve čtyřicetimilionové Ugandě totiž v uprchlických táborech žije více
než jeden milion válečných uprchlíků z Jižního Súdánu a Demokratické republiky
Kongo (DRC). Představme si, kdyby v desetimilionové České republice bylo přes čtvrt
milionu běženců! A třebaže jsme procestovali značnou část této země, neviděli
jsme žádný klasický uprchlický tábor ani davy zbědovaných nešťastníků tísnících
se v ulicích velkých měst, jako je Kampala nebo Jinja. Když si uvědomíme,
že drtivá většina Uganďanů má na rozdíl od relativně zabezpečených Evropanů
bídný (nebo nemá žádný) příjem a přitom nehledí na uprchlíky jako na dobyvačné
vyžírky, měli bychom to brát jako námět k hlubokému sebezpytování.
Když jsme opustili
Rwandu a linkovým autobusem zamířili do Ugandy, seznámil jsem se s mladým uprchlíkem
z DRC. Skvělou angličtinou se mi svěřuje, že byl kvůli konfliktu
v jeho vlasti, kde se odehrává větší humanitární katastrofa než
v medializované Sýrii, nucen uprchnout a nemůže se vrátit domů, i když by moc
chtěl. Mladík z tragédie ve své zemi viní rwandského prezidenta Paula
Kagameho a nesouhlasí s oficiální verzí rwandské genocidy, tak jak ji
shodně prezentuje Kagameho vláda a mezinárodní společenství. Znovu si
uvědomuji, že je nutné, abychom s válečnými uprchlíky hovořili, neboť jen tak
je můžeme poznat jako zranitelné lidské bytosti.
Přestože má
v Ugandě největší moc prezident Yori Museveni, o němž ještě bude řeč,
vládne zde, ač čistě symbolicky, pět králů. V areálu královského paláce v
Kampale (Mengo Palace), kam jsme zavítali, se nachází mučírna bývalého
ugandského diktátora Idiho Amina, jehož brutální vláda zemi sužovala v 70.
letech minulého století. Amin, jenž se dlouhé roky těšil podpoře Velké Británie,
nechal v depresivní podzemní kobce umučit 29 000 osob, jak se dozvídáme
od místního průvodce. Idi Amin se do dějin zapsal jako mimořádně krvavý despota, a
to i na africké poměry, neboť má na svědomí 300 000 až půl milionu lidských životů.
Tento tyran si svou horlivou loajalitou získal přízeň Britů už v 50. letech,
kdy se jako mladý důstojník britské koloniální armády podílel na potlačování
revolty Mau Mau v Keni, a proto na něj Londýn, Tel
Aviv a Washington v roce 1971 vsadily, aby zabránil nebezpečnému flirtu Ugandy
se Sovětským svazem. A přestože se řezník z Kampaly od svých západních
patronů později odvrátil, aby nalezl podporu u Kaddáfího Libye, SSSR a NDR,
masakry jeho skutečných a domnělých odpůrců intenzivně probíhaly hlavně
v prvních letech jeho vlády.
Po prohlídce Aminovy
mučírny zpovídám našeho průvodce. Zajímá mne jeho názor na současnou politickou
situaci v Ugandě. Odpovídá, že obyčejní lidé mohou za kritiku prezidenta
Museveniho skončit za mřížemi. Jsem taktéž zvědavý, jak tento muž hodnotí jeho
vojenské angažmá v DRC, protože prezident Museveni významně podpořil ničivou
rwandskou invazi do této země. Uganďan bez obalu říká, že jeho prezident je
obyčejný válečný zločinec. V Ugandě jsem se vícekrát mohl přesvědčit, že se
lidé na rozdíl od Rwanďanů příliš nezdráhají, když přijde řeč na jejich vládu, třebaže
se autokrat Museveni s politickou opozicí vůbec nemazlí.
To však v žádném případě nevadí arbitrům lidských práv ve Washingtonu,
vždyť ugandský prezident je v Bílém domě vnímán jako klíčový africký
spojenec v boji proti islámskému terorismu v Somálsku a Středoafrické
republice. Pentagon v uplynulých letech financoval
výcvik ugandské armády a nádavkem jí poslal vojenské vybavení za stovky miliónů dolarů.
Současný ugandský
prezident má ale vážného rivala, jak jsem se dozvěděl od spousty Uganďanů,
s nimiž jsem hovořil. Je jím mladý politik, byznysmen a hudebník Bobi
Wine, jenž nesmlouvavě kritizuje politické nešvary a ekonomickou nerovnost
v Ugandě a který byl letos zatčen během manifestace na svou podporu. Mnoho
Uganďanů věří, že kdyby se Wine stal prezidentem, věci by se mohly změnit
k lepšímu. Kupříkladu skupinka mladíků v jednom ugandském městečku,
z nichž se vyklubali nadšení Wineho stoupenci, mi říká, že problémy Afriky
způsobují místní političtí činitelé - v první řadě prezidenti, a obecně
obviňují stávající politický systém. Tito mladíci jsou si ale příliš dobře
vědomi faktu, že dokud budou mít afričtí politikové, jako jsou Kagame a Museveni,
klíčovou podporu Západu, kýžené strukturální změny nejsou na pořadu dne. Přitom
zdůrazňují, že nemají nic proti muslimům nebo bělochům, protože to jsou jen
obyčejní lidé jako oni sami. Ale jelikož toho vím až moc o parazitické symbióze
západních kolonialistů a černého kontinentu, natvrdo jim opáčím, že kdybych byl
v jejich kůži, patrně bych bělochy z duše nenáviděl. S tím ale mladíci
zásadně nesouhlasí.
Poté, co jsme
opustili rušnou Kampalu, vydali jsme se na cestu po ugandských národních parcích.
Znovu se dostáváme do bezprostřední blízkosti Demokratické republiky Kongo a já
s překvapením zjišťuji, že hranice je de facto propustná. Kupříkladu
v národním parku Queen Elisabeth tvoří přirozenou hranici řeka a
v cestě do DRC mi stojí jen několik hrochů. Ale i zde - v království
hrochů, lvů a hyen, o sobě tragický konflikt ve východní části DRC dává vědět,
protože náš tábor hlídá ozbrojený voják. Ptám se ho, před kým nás vlastně
chrání, a dozvídám se, že před konžskými milicemi. Zjišťuji, zda nám hrozí
nebezpečí také od nechvalně proslulé milice M23 a voják jen souhlasně
přikyvuje. Je to naprosto surrealistická situace, jelikož se tito „rebelové“
těší podpoře Kagameho a donedávna i Museveniho vlády a v DRC se dopustili
otřesných zločinů.
Patrně nejzásadnější svědectví, které jsem během své pouti po Rwandě a Ugandě získal, mi
sdělil tanzanský průvodce po Ugandě, který v zemi pracuje osm let. I on tvrdí, že se zde lidé na uprchlíky a
muslimy nedívají skrze prsty, byť připouští, že někteří Afričané se kvůli
beznadějné situaci v jejich domovině snaží v Ugandě získat uprchlický
status. Muž říká, že v Ugandě na rozdíl třeba od Středoafrické republiky
žádné problémy s muslimy nejsou. Jenže muslimská menšina v dnešní
Středoafrické republice čelí nebývalé
perzekuci ze strany teroristických křesťanských milic anti-balaka, leč tato skutečnost nezapadá do tuzemského kánonu o
krvežíznivých muslimských porobitelích. Průvodce mi vypráví, jak se křesťané v
Ugandě modlí v kostele, zatímco jejich muslimští přátelé na ně čekají venku.
Podobný příběh o soužití zdejších křesťanů a muslimů jsem si vyslechl od vedoucí ugandské mise Arcidiecézní charity
Praha Bernadety Pavlíkové, jež v Ugandě pracuje už jeden rok. Podle jejího
vyprávění třeba muslimská matka bez problému adoptovala křesťanského sirotka a
šla s ním ke křtu.
Tanzánec také vyvrací
zkazky o tom, jak je v Ugandě nebezpečno, a Pavlíková nezávisle na něm toto
svědectví potvrzuje. Sám jsem měl tentýž pocit, přestože jsem zde pobyl příliš krátce na to, abych mohl
vynášet kategorické soudy. Nicméně třeba v Praze nebo v západních
metropolích se tak bezpečně necítím. Je však nabíledni, že ne všichni Zápaďané,
kteří v Ugandě pobývali a pobývají, mají tak pozitivní zkušenosti. Jde ale
především o to, jak k místním přistupujete; zdali s respektem a
pochopením, či naopak s despektem a pohrdáním.
Tanzanský průvodce
velice kriticky vnímá přítomnost západních neziskových organizací, neboť se prý
k Afričanům chovají jako Severoameričané k indiánům. Argumentuje, že
neziskovky místním distribuují pokrmy, na které nejsou zvyklí, a ti pak často
onemocní třeba chřipkou. Tanzánec konstatuje, že Afričané si odpradávna své
problémy řešili sami u „kulatého stolu“. Problémy byly vždy lokálního
charakteru, jelikož Afričané nikdy neexpandovali na jiné kontinenty a nepodrobovali
si tamní národy, avšak západní kolonialisté místní konflikty
internacionalizovali. Říká, že například činnost modrých přileb v DRC je
kontraproduktivní a Konžané tam jednotky OSN nechtějí.
Napadá mne, že
Afričané nás vlastně vůbec nepotřebují, zato my jejich nerostné bohatství ano.
Není ani třeba vyvolávat děsivé duchy koloniální minulosti, vždyť názorným
příkladem západní exploatace je DRC a zásadní podíl viny nadnárodních korporací a jejich
zákazníků na největší lidské tragédii dnešních dnů je proto neoddiskutovatelný.
Zárodky zkázy nejbohatšího
a zároveň nejchudšího kontinentu lze vystopovat již v 2. polovině 19. století, kdy si
evropští kolonialisté čelící žluté zimnici, lepře a odporu místních obyvatel
dělili africkou kořist, a zahájili tak „rvačku o Afriku“. Berlínská konference, již v letech 1884 až 1885
pořádal německý kancléř Otto von Bismarck, je tragickým mezníkem afrických
dějin, kdy byla zahájena epocha nelítostného drancování černého kontinentu, jež
za nedostatečného mediálního zájmu pokračuje do dnešních dnů.
12379
Diskuse