Současná Rwanda: Švýcarsko Afriky, nebo policejní diktatura?

5. 12. 2017 / Daniel Veselý

V listopadu jsem se zúčastnil expedice do Ugandy a Rwandy, kde jsem strávil téměř tři týdny. První část textu věnuji Rwandě - zemi, kde se před více než dvaceti lety odehrálo nevídané masové vraždění, jež zanechalo temnou skvrnu na svědomí mezinárodního společenství. Západní sdělovací prostředky a politikové současnou Rwandu, v jejímž čele stojí prezident Paul Kagame, unisono líčí jako ekonomický a sociální zázrak uprostřed africké mizérie. Avšak tato cynicky vykonstruovaná fabulace nemůže obstát před kritickou a zvídavou myslí, jakož i mnou nabytými poznatky.      

Dozvuky masového vraždění z roku 1994 jsou patrné hned na ugandsko-rwandské hranici, když na stěně celnice spatřuji plakát s pohřešovanými osobami. V dnešní Rwandě je dělení tamního obyvatelstva podle etnického klíče, tedy na většinové Hutuy a menšinové Tutsie, potažmo Twa, tabuizováno. Nyní jsou všichni obyvatelé tohoto afrického státu Rwanďany. Stávající režim v rámci politiky národního smíření míní navždy setřít etnické rozpory, jež hrály primární roli během genocidního běsnění, a staví na tom svou vratkou legitimitu.Tato symbolika je patrná přímo na celnici, kde nám pasy prohlíží Tutsij (má světlejší tvář a evropštější vzhled) a Hutu (má tmavší tvář a ryze africké rysy).   

Zárodky těchto tragických událostí lze spatřovat v belgické nadvládě, kdy kolonialisté počínaje rokem 1916 protežovali tutsijskou menšinu před hutuskou většinou, jíž byla odpírána základní práva. Do té doby žila obě etnika v symbióze, avšak Belgičané na základě eugenických a vyloženě rasistických představ vytvořili rwandskou elitu ze „světlejších“ Tutsiů. Poté, co Rwanda v roce 1962 získala nezávislost, se k moci dostali většinoví Hutuové. Vládu nad zemí v roce 1994 převzali menšinoví Tutsiové a ti stojí v čele Rwandy dodnes. Belgičtí kolonialisté, vycházejíce z klasického hesla divide et impera, tak zaseli semeno sváru, což je ale symptomatické pro řadu minulých a současných konfliktů třetího světa. 

Dnešní Rwanda až chorobně lpí na mytologii mající základ v masovém vraždění z roku 1994, a tento pocit mne celou dobu provázel památníkem genocidy ve rwandské metropoli v Kigali. Děsivé události jsou líčeny optikou vítěze, tedy Kagameho vlády a jeho Rwandské vlastenecké fronty (RPF), jejíž vojenské operace ukončily masové vybíjení 800 tisíc až 1,1 milionu osob, v drtivé míře Tutsiů. Expozice památníku v Kigali návštěvníkům sugeruje klasicky černobílý pohled na jedno z nejkrvavějších období moderních dějin, jakož i události, jež jej formují. Výjimkou je zmínka o hanebné úloze Mitterrandovy vlády v genocidním běsnění, leč neblahá role Spojených států nebo třeba Izraele, tedy spojenců Kagameho vlády, skončila v orwellovské jámě zapomnění. List New York Times před třemi lety informoval o tom, jak tehdejší americká ambasadorka při OSN Madeleine Albrightová na úsvitu vraždění trvala na stažení většiny mírových jednotek OSN z Rwandy, aby tak zabijákům usnadnila práci. Izraelské úřady dodnes odmítají zveřejnit citlivé dokumenty o údajných vojenských zásilkách do Rwandy v době, kdy zemí otřásalo vražedné šílenství, včetně munice, pušek a granátů.   

Samotné události před genocidou, během ní a po ní staví do úplně jiného světla dokument BBC Rwanda’s Untold Story, v němž odborník na Rwandu Filip Reyntjens, britská novinářka a filmařka Jane Corbinová, velitel belgického mírového kontingentu Luc Marchal či Kagameho političtí oponenti předkládají znepokojující a nadto nepříliš známá fakta: V roce 1990 provedla ugandská armáda společně s Kagameho RPF invazi do Rwandy s cílem svrhnout hutuskou vládu a obnovit ve Rwandě moc Tutsiů. Jak interventi, tak vláda rwandského hutuského prezidenta Habyarimany se dopouštěli otřesných násilností včetně politických vražd. Situace se povážlivě zhoršila, když tutsijští důstojníci v sousedním Burundi zavraždili hutuského prezidenta. Rwandští Hutuové nakonec dospěli k přesvědčení, že Tutsiové jednoduše po míru netouží. Genocidní fázi občanské války ve Rwandě zahájil atentát na prezidenta Habyarimanu a jeho burundský protějšek. Letadlo, v němž oba prezidenti cestovali, bylo podle dostupných důkazů sestřeleno na přímý pokyn Paula Kagameho. Nicméně podle oficiální verze prezidentské letadlo sestřelili hutuští extrémisté se záměrem zahájit etnické vraždění a Rwandu navždy zbavit Tutsiů.    

V dokumentu BBC vystupují také američtí výzkumníci Christian Davenport a Allan Stam, kteří ve Rwandě provedli terénní výzkum a dospěli k naprosto šokujícím závěrům. Akademici vycházeli z oficiálních statistik rwandské vlády z roku 1991, konkrétně z údajů o sčítání lidu, a konstatovali, že během tříměsíčních jatek přišlo o život 200 tisíc Tutsiů a 800 tisíc Hutuů, což je v příkrém rozporu s oficiální verzí. Badatelé argumentují, že masakry je nutno posuzovat v kontextu občanského konfliktu a v důsledku naprosté anarchie, kdy Hutuové vraždili Hutuy a Tutsie a RPF zabíjela Hutuy při odvetných akcích. Neběží tedy o klasický případ genocidy, jako v případě holocaustu či vyvražďování Arménů Turky. Nutno poznamenat, že s jejich závěry ohledně počtu zabitých Hutuů a Tutsiů nesouhlasí již zmíněný akademik Reyntjens. Podle jeho poznatků bylo zavražděno 600 tisíc Tutsiů a 500 tisíc Hutuů, přičemž Kagameho RPF usmrtila více než 100 tisíc osob - což se ale opět míjí s oficiálním narativem. Ať tak či onak, zabíjení se ve velkém dopouštěla obě etnika a spekulace o počtu obětí na základě etnicity zdaleka nekončí. Genocidní fázi rwandského civilního konfliktu ukončil triumfální vstup RPF do Kigali a historii, jak známo, píší vítězové.

Boje vyhnaly dva miliony rwandských Hutuů do sousedního Zaire (dnešní Demokratická republika Kongo, DRC) včetně hutuských zabijáků unikajících před spravedlností. Kagameho invaze do Zaire se zapojením ugandských jednotek a klíčovou vojenskou podporou Spojených států zahájila dekádu hororu a utrpení rwandských a konžských Hutuů; vojenská intervence vytvořila apokalypsu, jež co do počtu obětí několikanásobně převyšuje běsnění ve Rwandě: násilnosti, choroby a hlad připravily v průběhu jedné dekády o život 5,4 milionu lidských bytostí a konflikt v DRC není zdaleka u konce. Ne nadarmo Filip Reyntjens rwandského prezidenta označuje za „nejdůležitějšího válečného zločince ve vysoké politice“.

Režim v Kigali je vším možným, jen ne demokracií, jak by ji rádi viděli Kagameho mocní přátelé a spojenci, příkladně Tony Blair nebo Bill Clinton, neboť volby jsou absurdní fraškou, spravedlnost ani svoboda projevu neexistuje a opozice je zastrašována a dochází i k politickým vraždám. Není tudíž divu, že Kagameho kabinet kvůli kontroverznímu dokumentu zakázal vysílání BBC ve Rwandě. Křehká, avšak pracně udržovaná iluze o „Švýcarsku Afriky“ se rozplývá i v samotném svatostánku genocidy, když si jeden z místních zaměstnanců mezi řečí postěžoval, že rwandská média nasazují psí hlavu všem, kdo hovoří o Hutuech a Tutsiích a nikoliv o Rwanďanech, ale jedním dechem dodal, že se cítí být hrdým Rwanďanem.

Je pravda, že Rwanda je na první pohled „civilizovanější“ zemí než třeba sousední Uganda, neboť ulice sídelního města Kigali jsou až nezvykle čisté a podle všech informací bezpečné i po setmění. Na hranicích nám dokonce prohledávali batohy, jestli do země nevezeme igelitové pytle, což tamní zákony zakazují, neboť igelit ani plasty nemohou hyzdit tvář současné Rwandy. Dokonce ani doprava není tak chaotická jako v sousední Ugandě a řidiči motorek - což je úžasný dopravní prostředek, vám před jízdou nasadí přilbu. I když má Kigali do pompy a lesku západních metropolí ještě stále daleko, je přece jen uhlazenější a spořádanější než metropole Ugandy Kampala. Nicméně rwandský venkov, jak jsem se přesvědčil na vlastní oči, stále připomíná klasickou africkou beznaděj. Vesničané ve Rwandě, s nimiž jsem se potkal, jsou nesmírně chudí a musejí tvrdě pracovat na poli, aby uživili své rodiny. Často na polích pracují i děti, které by raději chodily do školy. Děti neustále žadoní o peníze a někteří lidé dokonce žebrají o jídlo a pití. Tento smutný obrázek ostře kontrastuje s entuziasmem v západních mediálních a politických kruzích nad ekonomickým a sociálním pokrokem ve Rwandě.   

Ve Rwandě jsme také absolvovali několikadenní trek okolo nádherného jezera Kivu, jež tvoří přirozenou hranici s DRC a jehož dno se v roce 1994 stalo hrobem neznámého počtu lidí. Dnes v oblasti investují především Číňané, dále pak Němci a Japonci, kteří zde mezi jednotlivými vesnicemi budují silnice. A rozhodně nezahálejí. Kupříkladu úsek silnice v délce 16 kilometrů postavili za půl roku. Třebaže s masivními čínskými investicemi v Africe souvisí celá řada strukturálních problémů, příkladně korupce, ekologické havárie či vydržování tyranů, jako byl zimbabweský prezident Robert Mugabe, přístup Spojených států k černému kontinentu je spíše militaristický. V současnosti v Africe působí 6000 příslušníků speciálních jednotek, Američané zde v průměru uskuteční deset misí denně, při nichž dochází k vraždám civilistů, a existují zde desítky tajných základen dronů. Avšak podle tanzanijského průvodce dlouhodobě působícího v Ugandě, se kterým jsem zapředl velice zajímavý rozhovor, tyto základny až tak tajné nejsou. Sám prý americké drony spatřil na vlastní oči. Existuje také pozoruhodná paralela mezi sílící americkou vojenskou přítomností v Africe a rostoucí islamistickou hrozbou v podobě extrémistů z Boko Haram, Aš-Šabáb apod., jak brilantně dokládá investigativní novinář Nick Turse.    

V jedné z malebných vesniček mne oslovil mladý Tutsij, který jako ostatně všichni zdejší lidé se zájmem sledoval plahočící se bělochy s těžkými batohy na zádech. Ačkoli se den již nachýlil a do hostelu zbývalo několik dlouhých kilometrů po prašné cestě, využil jsem příležitosti a po krátkém nezávazném hovoru jsem se jej zeptal, jak je možné, že ve Rwandě mohlo dojít k tak nevídanému krveprolití, které překonalo i systematické vyhlazování Židů, co se „tempa“ týče, když všude potkávám jen samé usměvavé, otevřené a pokorné lidi. Podle jeho mínění masové vraždění zahájila extrémistická frakce uvnitř Habyarimanovy vlády, jež se zasazovala o šíření etnické nenávisti hlavně ve školách. Hutuské děti a dospělí byli extrémisty ujišťováni, že se jim bude dařit lépe, když budou Tutsiové odsunuti do Etiopie.Tato strategie s ohledem na dekády trvající útlak Hutuů vinou belgických kolonialistů v kombinaci s vojenskou intervencí RPF očividně zafungovala. I když mladík víceméně souhlasil s oficiálním pohledem na průběh genocidní fáze civilního konfliktu (ostatně sám byl Tutsij), neopomenul zdůraznit, že Paula Kagameho mohou lidé kritizovat pouze ze zahraničí.    

Po dramatické plavbě na jezeře Kivu, kde nás zastihla bouře a asi kilometr od pobřeží vratkému plavidlu došel benzín, jsme zdárně dorazili do městečka Gisenyi, kde se nachází hraniční přechod do DRC. Neodolal jsem a šel jsem se alespoň podívat na hranici, kde naprosto nic nenaznačovalo tomu, že se ve východní části DRC odehrál nejtragičtější válečný konflikt od konce 2.světové války. Bezpečnostní situace zůstává i nadále nestabilní, protože četné milice, z nichž některé se těší podpoře Kagameho vlády, brutálně útočí na civilisty. Hranici jsem nakonec nepřekročil, jelikož vstupní vízum do DRC stálo 30 dolarů a cestou zpátky bych musel zaplatit dalších 100 dolarů. Avšak podle místních leží uprchlické tábory asi 100 kilometrů od hranic a oblast okolo hranic je relativně bezpečná.            

Celkem mne překvapilo, že lidé, s nimiž jsem se ve Rwandě potkal, se nebáli hovořit s cizincem bílé barvy pleti, když přišla řeč na politické problémy jejich země. Patrně nejsdílnější byl v tomto ohledu recepční v hostelu v Gisenyi. Podle jeho slov jsou čisté ulice a relativní bezpečnost pouhým pozlátkem pro západní turisty, aby ve své domovině šířili zvěst o „Švýcarsku Afriky“, přestože tu vládne bezohledný diktátor, před nímž jeho kritikové musejí prchat do exilu. Celá společnost je prošpikovaná špiony a ti mají za úkol korigovat jakékoliv odchylky od oficiální báchorky o demokratizující se Rwandě a udávat své spoluobčany. Je třeba nahlédnout pod povrch této blyštivé šalby, abychom poznali, jak se ve skutečnosti věci mají, kladl mi na srdce recepční.

Nelze přirozeně vinit pouze Kagameho a jeho tutsijskou vládu, ale i jejich politické spojence na Západě, taktéž sdělovací prostředky a západní kulturu, jež se podílejí na vytváření tohoto grandiózního klamu. Filmy jako Hotel Rwanda, Střelba na psy nebo Podat ruku ďáblovi posvěcují oficiální narativ o rwandské genocidě, na němž režim v Kigali staví svou pochybnou legitimitu. Současná Rwanda je totiž obyčejnou africkou diktaturou, již tak rádi kritizujeme všude jinde - vzpomeňme třeba na Kaddáfího Libyi. Je proto naprosto cynické, když jakkoliv omlouváme a podporujeme režim nepotrestaného válečného zločince, jemuž na rukou ulpěla krev milionů lidských bytostí.     

Pokračování příště

         

 

0
Vytisknout
4650

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2017