Současná Rwanda: Švýcarsko Afriky, nebo policejní diktatura?
5. 12. 2017
/
Daniel Veselý
čas čtení
14 minut
V listopadu
jsem se zúčastnil expedice do Ugandy a Rwandy, kde jsem strávil téměř tři
týdny. První část textu věnuji Rwandě - zemi, kde se před více než dvaceti lety
odehrálo nevídané masové vraždění, jež zanechalo temnou skvrnu na svědomí
mezinárodního společenství. Západní sdělovací prostředky a politikové současnou
Rwandu, v jejímž čele stojí prezident Paul Kagame, unisono líčí jako
ekonomický a sociální zázrak uprostřed africké mizérie. Avšak tato cynicky vykonstruovaná
fabulace nemůže obstát před kritickou a zvídavou myslí, jakož i mnou nabytými
poznatky.
Dozvuky
masového vraždění z roku 1994 jsou patrné hned na ugandsko-rwandské
hranici, když na stěně celnice spatřuji plakát s pohřešovanými osobami. V dnešní
Rwandě je dělení tamního obyvatelstva podle etnického klíče, tedy na většinové
Hutuy a menšinové Tutsie, potažmo Twa, tabuizováno. Nyní jsou všichni obyvatelé
tohoto afrického státu Rwanďany. Stávající režim v rámci politiky
národního smíření míní navždy setřít etnické rozpory, jež hrály primární roli během
genocidního běsnění, a staví na tom svou vratkou legitimitu.Tato symbolika je
patrná přímo na celnici, kde nám pasy prohlíží Tutsij (má světlejší tvář a
evropštější vzhled) a Hutu (má tmavší tvář a ryze africké rysy).
Zárodky
těchto tragických událostí lze spatřovat v belgické nadvládě, kdy kolonialisté
počínaje rokem 1916 protežovali tutsijskou menšinu před hutuskou většinou, jíž
byla odpírána základní práva. Do té doby žila obě etnika v symbióze, avšak
Belgičané na základě eugenických a vyloženě rasistických představ vytvořili
rwandskou elitu ze „světlejších“ Tutsiů. Poté, co Rwanda v roce 1962
získala nezávislost, se k moci dostali většinoví Hutuové. Vládu nad zemí
v roce 1994 převzali menšinoví Tutsiové a ti stojí v čele Rwandy
dodnes. Belgičtí kolonialisté, vycházejíce z klasického hesla divide et impera, tak zaseli semeno
sváru, což je ale symptomatické pro řadu minulých a současných konfliktů třetího
světa.
Dnešní Rwanda
až chorobně lpí na mytologii mající základ v masovém vraždění z roku
1994, a tento pocit mne celou dobu provázel památníkem genocidy ve rwandské metropoli
v Kigali. Děsivé události jsou líčeny optikou vítěze, tedy Kagameho vlády
a jeho Rwandské vlastenecké fronty (RPF), jejíž vojenské operace ukončily masové vybíjení 800 tisíc až 1,1 milionu osob, v drtivé míře
Tutsiů. Expozice památníku v Kigali návštěvníkům sugeruje klasicky
černobílý pohled na jedno z nejkrvavějších období moderních dějin, jakož i
události, jež jej formují. Výjimkou je zmínka o hanebné úloze Mitterrandovy
vlády v genocidním běsnění, leč neblahá role Spojených států nebo třeba Izraele,
tedy spojenců Kagameho vlády, skončila v orwellovské jámě zapomnění. List New York Times před třemi
lety informoval o tom, jak tehdejší americká ambasadorka při OSN Madeleine Albrightová na
úsvitu vraždění trvala na stažení většiny mírových jednotek OSN z Rwandy,
aby tak zabijákům usnadnila práci. Izraelské
úřady dodnes odmítají zveřejnit citlivé dokumenty o údajných vojenských zásilkách do
Rwandy v době, kdy zemí otřásalo vražedné šílenství, včetně munice, pušek a granátů.
Samotné
události před genocidou, během ní a po ní staví do úplně jiného světla dokument
BBC Rwanda’s Untold Story, v němž odborník na Rwandu Filip
Reyntjens, britská novinářka a filmařka Jane Corbinová, velitel belgického mírového
kontingentu Luc Marchal či Kagameho političtí oponenti předkládají
znepokojující a nadto nepříliš známá fakta: V roce 1990 provedla ugandská
armáda společně s Kagameho RPF invazi do Rwandy s cílem svrhnout
hutuskou vládu a obnovit ve Rwandě moc Tutsiů. Jak interventi, tak vláda rwandského hutuského prezidenta Habyarimany se dopouštěli otřesných násilností včetně politických
vražd. Situace se povážlivě zhoršila, když tutsijští důstojníci
v sousedním Burundi zavraždili hutuského prezidenta. Rwandští Hutuové
nakonec dospěli k přesvědčení, že Tutsiové jednoduše po míru netouží. Genocidní fázi občanské války ve Rwandě zahájil atentát na prezidenta
Habyarimanu a jeho burundský protějšek. Letadlo, v němž oba prezidenti
cestovali, bylo podle dostupných důkazů sestřeleno na přímý pokyn Paula
Kagameho. Nicméně podle oficiální verze prezidentské letadlo sestřelili hutuští
extrémisté se záměrem zahájit etnické vraždění a Rwandu navždy zbavit Tutsiů.
V dokumentu
BBC vystupují také američtí výzkumníci Christian Davenport a Allan Stam, kteří
ve Rwandě provedli terénní výzkum a dospěli k naprosto šokujícím závěrům. Akademici
vycházeli z oficiálních statistik rwandské vlády z roku 1991,
konkrétně z údajů o sčítání lidu, a konstatovali, že během tříměsíčních jatek
přišlo o život 200 tisíc Tutsiů a 800 tisíc Hutuů, což je v příkrém rozporu
s oficiální verzí. Badatelé argumentují, že masakry je nutno posuzovat v kontextu
občanského konfliktu a v důsledku
naprosté anarchie, kdy Hutuové vraždili Hutuy a Tutsie a RPF zabíjela
Hutuy při odvetných akcích. Neběží tedy o klasický případ genocidy, jako v případě
holocaustu či vyvražďování Arménů Turky. Nutno poznamenat, že s jejich závěry ohledně počtu zabitých Hutuů a Tutsiů nesouhlasí
již zmíněný akademik Reyntjens. Podle jeho poznatků bylo zavražděno 600 tisíc Tutsiů a 500 tisíc Hutuů, přičemž
Kagameho RPF usmrtila více než 100 tisíc osob - což se ale opět míjí
s oficiálním narativem. Ať tak či
onak, zabíjení se ve velkém dopouštěla obě etnika a spekulace o počtu obětí na základě etnicity zdaleka
nekončí. Genocidní fázi rwandského civilního konfliktu ukončil triumfální vstup
RPF do Kigali a historii, jak známo, píší vítězové.
Boje vyhnaly
dva miliony rwandských Hutuů do sousedního Zaire (dnešní Demokratická republika
Kongo, DRC) včetně hutuských zabijáků unikajících před spravedlností. Kagameho
invaze do Zaire se
zapojením ugandských jednotek a klíčovou vojenskou podporou Spojených států zahájila
dekádu hororu a utrpení rwandských a konžských Hutuů; vojenská intervence
vytvořila apokalypsu, jež co do počtu obětí několikanásobně převyšuje běsnění
ve Rwandě: násilnosti, choroby a hlad připravily v průběhu jedné dekády o
život 5,4 milionu lidských bytostí a konflikt v DRC není zdaleka u konce. Ne nadarmo Filip Reyntjens rwandského
prezidenta označuje za „nejdůležitějšího válečného zločince ve vysoké
politice“.
Režim v Kigali je vším
možným, jen ne demokracií, jak by ji rádi viděli Kagameho mocní přátelé a
spojenci, příkladně Tony Blair nebo Bill Clinton, neboť volby jsou absurdní
fraškou, spravedlnost ani svoboda projevu neexistuje a opozice je zastrašována
a dochází i k politickým vraždám. Není tudíž divu, že Kagameho kabinet kvůli
kontroverznímu dokumentu zakázal vysílání BBC ve Rwandě. Křehká, avšak pracně
udržovaná iluze o „Švýcarsku Afriky“ se rozplývá i v samotném svatostánku
genocidy, když si jeden z místních zaměstnanců mezi řečí postěžoval, že
rwandská média nasazují psí hlavu všem, kdo hovoří o Hutuech a Tutsiích a
nikoliv o Rwanďanech, ale jedním dechem dodal, že se cítí být hrdým Rwanďanem.
Je pravda,
že Rwanda je na první pohled „civilizovanější“ zemí než třeba sousední Uganda,
neboť ulice sídelního města Kigali jsou až nezvykle čisté a podle všech
informací bezpečné i po setmění. Na hranicích nám dokonce prohledávali batohy,
jestli do země nevezeme igelitové pytle, což tamní zákony zakazují, neboť
igelit ani plasty nemohou hyzdit tvář současné Rwandy. Dokonce ani doprava není
tak chaotická jako v sousední Ugandě a řidiči motorek - což je úžasný
dopravní prostředek, vám před jízdou nasadí přilbu. I když má Kigali do pompy a
lesku západních metropolí ještě stále daleko, je přece jen uhlazenější a spořádanější než metropole Ugandy Kampala. Nicméně rwandský venkov, jak jsem se přesvědčil na
vlastní oči, stále připomíná klasickou africkou beznaděj. Vesničané ve Rwandě,
s nimiž jsem se potkal, jsou nesmírně chudí a musejí tvrdě pracovat na
poli, aby uživili své rodiny. Často na polích pracují i děti, které by raději
chodily do školy. Děti neustále žadoní o peníze a někteří lidé dokonce žebrají
o jídlo a pití. Tento smutný obrázek ostře kontrastuje s entuziasmem
v západních mediálních a politických kruzích nad ekonomickým a sociálním
pokrokem ve Rwandě.
Ve Rwandě
jsme také absolvovali několikadenní trek okolo nádherného jezera Kivu, jež
tvoří přirozenou hranici s DRC a
jehož dno se v roce 1994 stalo hrobem neznámého počtu lidí. Dnes v oblasti
investují především Číňané, dále pak Němci a Japonci, kteří zde mezi
jednotlivými vesnicemi budují silnice. A rozhodně nezahálejí. Kupříkladu úsek
silnice v délce 16 kilometrů postavili za půl roku. Třebaže
s masivními čínskými investicemi v Africe souvisí celá řada
strukturálních problémů, příkladně korupce, ekologické havárie či vydržování
tyranů, jako byl zimbabweský prezident Robert Mugabe, přístup Spojených států
k černému kontinentu je spíše militaristický. V současnosti
v Africe působí 6000 příslušníků speciálních jednotek, Američané zde
v průměru uskuteční deset misí denně, při nichž dochází k vraždám civilistů, a existují zde desítky tajných základen dronů. Avšak
podle tanzanijského průvodce dlouhodobě působícího v Ugandě,
se kterým jsem zapředl velice zajímavý rozhovor, tyto základny až tak
tajné nejsou. Sám prý americké drony spatřil na vlastní oči. Existuje také pozoruhodná paralela mezi sílící americkou vojenskou přítomností v Africe a
rostoucí islamistickou hrozbou v podobě extrémistů z Boko Haram,
Aš-Šabáb apod., jak brilantně dokládá investigativní novinář Nick Turse.
V jedné
z malebných vesniček mne oslovil mladý Tutsij, který jako ostatně všichni
zdejší lidé se zájmem sledoval plahočící se bělochy s těžkými batohy na
zádech. Ačkoli se den již nachýlil a do hostelu zbývalo několik dlouhých
kilometrů po prašné cestě, využil jsem příležitosti a po krátkém nezávazném
hovoru jsem se jej zeptal, jak je možné, že ve Rwandě mohlo dojít k tak
nevídanému krveprolití, které překonalo i systematické vyhlazování Židů, co se
„tempa“ týče, když všude potkávám jen samé usměvavé, otevřené a pokorné lidi.
Podle jeho mínění masové vraždění zahájila extrémistická frakce uvnitř
Habyarimanovy vlády, jež se zasazovala o šíření etnické nenávisti hlavně ve
školách. Hutuské děti a dospělí byli extrémisty ujišťováni, že se jim bude
dařit lépe, když budou Tutsiové odsunuti do Etiopie.Tato strategie
s ohledem na dekády trvající útlak Hutuů vinou belgických kolonialistů
v kombinaci s vojenskou intervencí RPF očividně zafungovala. I když mladík víceméně souhlasil s oficiálním
pohledem na průběh genocidní fáze civilního konfliktu (ostatně sám byl Tutsij),
neopomenul zdůraznit, že Paula Kagameho mohou lidé kritizovat pouze ze
zahraničí.
Po
dramatické plavbě na jezeře Kivu, kde nás zastihla bouře a asi kilometr od
pobřeží vratkému plavidlu došel benzín, jsme zdárně dorazili do městečka
Gisenyi, kde se nachází hraniční přechod do DRC. Neodolal jsem a šel jsem
se alespoň podívat na hranici, kde naprosto nic nenaznačovalo tomu, že se ve
východní části DRC odehrál nejtragičtější válečný konflikt od konce 2.světové
války. Bezpečnostní situace zůstává i nadále nestabilní, protože četné milice,
z nichž některé se těší podpoře Kagameho vlády, brutálně útočí na
civilisty. Hranici jsem nakonec nepřekročil, jelikož vstupní vízum do DRC stálo 30 dolarů a cestou
zpátky bych musel zaplatit dalších 100 dolarů. Avšak podle místních leží
uprchlické tábory asi 100 kilometrů od hranic a oblast okolo hranic je
relativně bezpečná.
Celkem mne překvapilo,
že lidé, s nimiž jsem se ve Rwandě potkal, se nebáli hovořit
s cizincem bílé barvy pleti, když přišla řeč na politické problémy jejich
země. Patrně nejsdílnější byl v tomto ohledu recepční v hostelu
v Gisenyi. Podle jeho slov jsou čisté ulice a relativní bezpečnost pouhým
pozlátkem pro západní turisty, aby ve své domovině šířili zvěst o „Švýcarsku
Afriky“, přestože tu vládne bezohledný diktátor, před nímž jeho kritikové
musejí prchat do exilu. Celá společnost je prošpikovaná špiony a ti mají za
úkol korigovat jakékoliv odchylky od oficiální báchorky o demokratizující se
Rwandě a udávat své spoluobčany. Je třeba nahlédnout pod povrch této blyštivé
šalby, abychom poznali, jak se ve skutečnosti věci mají, kladl mi na srdce
recepční.
Nelze
přirozeně vinit pouze Kagameho a jeho tutsijskou vládu, ale i jejich politické spojence na
Západě, taktéž sdělovací prostředky a západní kulturu, jež se podílejí na
vytváření tohoto grandiózního klamu. Filmy jako Hotel Rwanda, Střelba na psy
nebo Podat ruku ďáblovi posvěcují
oficiální narativ o rwandské genocidě, na němž režim v Kigali staví svou
pochybnou legitimitu. Současná Rwanda je totiž obyčejnou africkou diktaturou,
již tak rádi kritizujeme všude jinde - vzpomeňme třeba na Kaddáfího Libyi. Je proto naprosto cynické, když jakkoliv
omlouváme a podporujeme režim nepotrestaného válečného zločince, jemuž na rukou
ulpěla krev milionů lidských bytostí.
Pokračování příště
14790
Diskuse