Co se ve Rwandě před dvaceti lety vlastně odehrálo?

7. 10. 2014 / Daniel Veselý

čas čtení 17 minut

Před dvaceti lety ve Rwandě proběhl jeden z nejhorších masakrů moderních dějin. Existuje oficiální verze této tragické a děsivé události a její zpochybňování je v této zemi tvrdě stíháno. BBC nicméně nyní odvysílala pozoruhodný dokument s názvem Rwanda's Untold Story, který průběh rwandské genocidy staví úplně na hlavu, přičemž se ze současného rwandského prezidenta Paula Kagameho za asistence jeho mocných západních přátel vyklube hlavní viník genocidy.

Rwandský prezident Paul Kagame je západními zeměmi, v první řadě Spojenými státy a Velkou Británií, vyzvedáván jako státník, který ukončil tři měsíce trvající jatka, během nichž bylo zavražděno až milion Rwanďanů. Podle oficiální verze měli většinoví Hutuové masakrovat menšinové Tutsie.

Mezi Kagameho poradci figuruje například nestíhaný válečný zločinec Tony Blair. Za jeho přítele se považuje Bill Clinton, který nese hlavní zodpovědnost za úmrtí statisíců Iráčanů, jež zabily americko-anglické sankce prosazené v OSN. Spojené státy a Velká Británie rovněž rwandského prezidenta a jeho Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF) dlouhodobě finančně a vojensky podporují.

Nicméně Rwanda je dnes na Západě vnímána jako ekonomický zázrak jdoucí ruku v ruce s pozitivními sociálními faktory uprostřed hořké africké mizérie. Tolik oficiální verze, jejíž "pochybovači" jsou v lepším případě označováni za popírače genocidy - v samotné Rwandě jsou pak odsuzováni k dlouholetým trestům odnětí svobody. Je ale nesporné, že v této africké zemi v roce 1994 k nevídaným masakrům došlo.

Kritické hlasy z exilu a politicky motivované vraždy

Přestože kritikové vyčítají tvůrcům "revizionistického" dokumentu o rwandské genocidě ZDE, že na podporu neoficiální verze tragédie vypovídá pouze dvanáct osob, nelze jej s lehkým svědomím odbýt. Mezi těmito lidmi je i pár bývalých vysokých činitelů Kagameho vlády a armády, kteří se stále musí ukrývat v exilu, protože podle jejich slov rwandská vláda usiluje o jejich život, zvláště pak po zavraždění bývalého šéfa rwandské zpravodajské služby Patricka Karegeya letos v lednu. Není vyloučeno, že se tak stalo na Kagameho příkaz. Tento muž v roce 2010 vypověděl, že Paul Kagame je diktátor, který se moci dobrovolně nevzdá, pokud k tomu nebude donucen vojenskou silou, a také ho obvinil z rozpoutání politicky motivovaných vražd ZDE. Karegeya se nedlouho před svou smrtí svěřil jednomu novináři z Associated Press, že ho jeho kritický postoj vůči rwandskému prezidentovi může stát život ZDE.

Bývalá Kagameho pravá ruka a velitel RPF, generál Kayumba Nyamwasa, který v dokumentu Rwanda's Untold Story svědčí proti svému bývalému šéfovi, přežil čtyři pokusy o atentát. Režisér snímku John Conroy líčí, za jak striktních bezpečnostních opatření Nyamwasu a další rwandské exulanty zpovídal ZDE.

Snímkem provádí britská novinářka a filmařka Jane Corbinová, která vytvořila více než sto dokumentárních filmů, zejména pro BBC. Jestliže chceme analyzovat děsuplný horor, jenž se odehrál na jaře roku 1994, musíme pochopit historii etnického konfliktu ve Rwandě.

Konflikt mezi Tutsii a Hutuy aneb rozděl a panuj

Belgičtí kolonialisté ve Rwandě upřednostňovali tutsijskou menšinu, která tvoří 15 procent z celkového počtu obyvatel, před hutuskou většinou, jíž byla odpírána základní práva. Poté, co Rwanda v roce 1962 získala nezávislost, se k moci dostali většinoví Hutuové. Následovalo vyhnání statisíců Tutsiů do okolních zemí -- Burundi, Tanzanie, Konga, ale hlavně do Ugandy. Podle tvrzení odborníka na africké právo a politiku, profesora Filipa Reyntjense, se vyhnaní Tutsiové mínili vrátit zpátky do vlasti, a to i s použitím vojenské síly. Tutsijští exulanti vytvořili vlastní armádu -- Rwandskou vlasteneckou frontu, kterou Uganda podporovala.

Později se na scéně objevil major Paul Kagame, který působil v ugandské armádě jako zpravodajec. Jeho dřímající potenciál zaujal Američany, a ti mu nabídli vojenský výcvik ve Státech. Na úsvitu 90. let se Kagamemu podařilo získat velitelský post v RPF, načež RPF pod jeho velením provedla invazi do Rwandy a na jejím území zahájila guerillovou válku proti vládě v Kigali. Invaze připravila milion Hutuů o jejich domovy. Hlavním cílem RPF se tedy stalo hlavní město Rwandy Kigali, což tehdejší rwandský prezident Juvénal Habyarimana vnímal s krajní nevolí.

V roce 1993 ale úřadující hutuský prezident Habyarimana podepsal mírovou smlouvu v Arushi. Ta měla zaručit klid zbraní mezi oběma znesvářenými etniky. Reyntjens tvrdí, že si Kagame a jeho Tutsiové moc dobře uvědomovali, že regulérní volební proces jim díky mnohem menšímu elektorátu vítězství nepřinese s tím, že se už koncem roku 1993 rozhodli moc uzmout násilím. Navzdory uzavřené dohodě pokračovalo vzájemné násilí dál. Do Rwandy byl proto poslán konvoj modrých přileb, aby jeho členové dohlíželi na dodržování vyjednaného příměří. Situace se ještě více vyhrotila, když tutsijští vojenští velitelé v sousedním Burundi usmrtili hutuského prezidenta a masakrovali burundské Hutuy, kteří před terorem prchali do Rwandy. Zatímco do Kigali přijížděli vojáci RPF či byli do města propašováni, hutuští extrémisté se zásobovali zbraněmi a jimi kontrolovaný rozhlas a noviny podněcovaly k násilí na Tutsiích. Z Rwandy se stal obří sud se střelným prachem, jenž hrozil, že co nevidět vybuchne.

Vražda prezidentů jako roznětka pro genocidu

Dne 6. dubna bylo protiletadlovou zbraní sestřeleno civilní letadlo, na jehož palubě cestoval rwandský prezident Habyarimana, dále šéf rwandských ozbrojených sil a nově zvolený burundský prezident. Všichni cestující na palubě letadla včetně členů francouzské posádky zahynuli. Mírová dohoda mezi Tutsii a Hutuy byla v troskách. Členové hutuských milic, nechvalně známých pod názvem Interahamwe, postavili barikády a zahájili brutální masakry, jimž padly za oběť tisíce Tutsiů.

Obecně se uvádí, že sestřelení vládního letadla bylo jiskrou, která zažehla tři měsíce trvající genocidu. Avšak pohledy na to, kdo jako první zmáčkl kohoutek, se dodnes různí. Podle oficiální verze sestřelili letoun, v němž byl hutuský prezident, hutuští extrémisté se záměrem zahájit etnické vraždění a navždy zbavit Rwandu Tutsiů. Nicméně v průběhu následujících let se objevovalo stále více důkazů vypovídajících o tom, že to nebyli Hutuové, kdo prezidentské letadlo sestřelil.

Bývalý člen ochranky prezidenta Kagameho, který se dnes ukrývá ve Francii, ve snímku vypovídá, že byl přítomen schůzce, na níž prezident Kagame osobně schválil atentát na vládní letoun. Pro Paula Kagameho se havárie letadla stala silným podnětem, jak obnovit vojenskou ofenzivu v zemi a nastálo se dostat k moci, jak v dokumentu uvádí velitel belgického kontingentu spadajícího pod OSN Luc Marshal.

Dva roky po krvavých událostech ve Rwandě začala OSN vyšetřovat okolnosti sestřelení prezidentského letadla. Bývalý agent FBI Jim Lyons, který vedl vyšetřovací tým OSN, vypovídá, že od začátku bylo jasné, že letadlo bylo sestřeleno na rozkaz Paula Kagameho, protože jednoduše neexistovaly žádné důkazy o tom, že by za tímto zločinem stála hutuská vláda. Tuto tezi v dokumentu potvrdil i Kagameho bývalý náčelník generálního štábu Theogene Rudasingwa, který prý zaslechl, jak Kagame dává příkaz k sestřelení letounu. Bývalý spolupracovník rwandského prezidenta nyní žije v exilu ve Spojených státech. Rudasingwa navíc svého bývalého nadřízeného obvinil ze zahájení genocidy. Rudasingwovo tvrzení zastává též generál Kayumba Nyamwasa -- bývalý šéf RPF žijící v jihoafrickém exilu. Ten byl sám obviněn z podílu na atentátu, který spustil rwandskou genocidu.

Samotný Paul Kagame nicméně toto závažné obvinění odmítá a poukazuje na verdikt francouzské vyšetřovací komise z roku 2012, který z něj vinu smývá. Avšak kontroverze přetrvávají, neboť i Francie má na děsivých událostech ve Rwandě jistý podíl ZDE. Rwandský prezident odmítl v dokumentu vystoupit.

Kdo přinesl větší oběť?

Rwanda hořela sto dní, zatímco ji plenila genocida nevídaných proporcí. RPF postupovala po zdecimované zemi. Zvěrstev se dopouštěli jak hutuští extrémisté, tak Kagameho armáda, která nakonec vyvražďování Tutsiů ukončila. Oficiální verze uvádí, že většinu z onoho milionu obětí představovali Tutsiové, jež masově vraždili Hutuové.

V roce 1998 dva američtí akademikové z univerzity v Michiganu Christian Davenport a Allan Stam provedli ve Rwandě zevrubný terénní výzkum týkající se průběhu genocidy a dospěli k docela pozoruhodným závěrům. Zjistili, že obyčejní Rwanďané opakují oficiální verzi tragických událostí, což vnímali s velkou obezřetností a nedůvěrou. Američtí vědci nakonec ve spolupráci s místními výzkumníky a na základě oficiálních statistik rwandské vlády zpochybnili oficiální tezi o tom, že Kagameho RPF ukončila masové vybíjení Rwanďanů. Výzkumníci z univerzity v Michiganu vytvořili detailní mapy, které jasně ukazují, že zabíjení Tutsiů hutuskými extrémisty začalo a skončilo ještě dřív, než na místo dorazila RPF, a to v jedné oblasti za druhou. Většina Tutsiů byla v té době již po smrti nebo utekla za hranice. Davenport a Stam od rwandské vlády dokonce získali informace, které výše uvedený postoj jednoznačně potvrzují. Závěr výzkumu je tedy následující -- Paul Kagame a jeho vojska zvěrstva ve Rwandě neukončili, naopak provedli do země invazi a nakonec ji dobyli.

Co se tedy ve Rwandě skutečně odehrálo, vycházíme-li z Davenportova a Stamova stanoviska? Očitá svědkyně masakrů hutuského původu před kamerou líčí, že zatímco desítky tisíc Hutuů utíkaly z domovů, hutuské milice Interahamwe hromadně vraždily Tutsie. Nicméně postupující RPF nerozlišovala mezi vinnými a nevinnými Hutuy a zabíjela je bez rozmyslu. Také bývalá Kagameho pravá ruka, generál Nyamwasa, který byl obviněn ze spáchání válečných zločinů -- jak už bylo uvedeno -- připouští, že RPF zabíjela hutuské civilisty. Avšak podle jeho mínění šlo o odvetné akce, nikoliv o předem připravené vojenské aktivity -- nicméně tyto zločiny byly neobhajitelné, jak tvrdí generál.

Dokonce i činitelé OSN si byli vědomi faktu, že RPF usmrcuje nevinné hutuské civilisty. Speciální komise OSN vypracovala průzkum mezi hutuskými uprchlíky a došla ke zjištění, že 30 000 hutuských civilistů -- měsíčně 5 000 až 10 000 -- bylo systematicky povražděno vojáky z RPF, a to pouze na třetině rwandského území. Avšak činitelé z OSN považovali tuto zprávu za příliš citlivou na to, aby byla publikována. Bývalý Kagameho pobočník Rudasingwa konstatuje, že vlády Spojených států a Velké Británie vyvinuly na OSN nátlak, aby tato zpráva nespatřila světlo světa. Také samotná OSN bývá často hořce kritizována za to, že nebyla schopna masakru epických rozměrů ve Rwandě zabránit, třeba kvůli tomu, že se ze země stáhly belgické jednotky spadající pod kontrolu OSN. Ale to je téma na samostatný text.

Oficiální údaje na pranýři

Je všeobecně známo, že během genocidy přišlo o život asi milion osob a vláda sídlící v Kigali uvádí, že více než 80 procent obětí tříměsíčního masového běsnění tvoří Tutsiové. Profesor Allan Stam, který s kolegy prováděl terénní výzkum ve Rwandě, ale říká něco jiného. Násilností se na jaře roku 1994 dopouštěly všechny strany konfliktu, šlo o regulérní válku, přičemž statisíce lidí zemřely naprosto zbytečně. Stam dále konstatuje, že pokud v průběhu osudného jara roku 1994 zemřel milion lidí, je vyloučeno, aby většinu z nich tvořili Tutsiové. Američtí badatelé na základě vládních statistik vypočítali, že před vypuknutím masakrů žilo ve Rwandě půl milionu Tutsiů s tím, že 300 000 z nich masové běsnění přežilo. Výzkumníci tedy dospěli k vysoce kontroverznímu závěru: Jestliže zahynul zhruba milion lidí, tak většina z nich, tedy 800 000, museli být Hutuové.

Poté, co Davenport a Stam svá zjištění zveřejnili, byli rwandskou vládou označeni za popírače genocidy a museli zemi opustit. Přitom oba vědci genocidu nepopírají; pouze vycházejíce ze statistik rwandské vlády staví oficiální verzi, již neradno ve slušné společnosti vyvracet, na hlavu.

Poté, co Tutsiové převzali ve zdecimované Rwandě moc, zabíjení bohužel zdaleka neskončilo. Rok po genocidě se v uprchlickém táboře na severu země nacházelo sto tisíc Hutuů. RPF při honu na hutuské extrémisty obklíčila tábor a začala nešťastné uprchlíky masakrovat za stoického "dohledu" mírové mise OSN. Pozorovatelé z OSN uvedli, že Kagameho armáda zmasakrovala až 5000 uprchlíků.

Slepá spravedlnost

Přestože se na základě uvedených informací na jaře roku 1994 dopouštěli zločinů především tutsijští vojáci z RPF, ve rwandských věznicích se nachází asi tisíc Hutuů obviněných ze spáchání genocidy. Pod zámkem neskončil ani jeden Tutsij. OSN záhy zřídila Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), aby pomohla spravedlnosti. V roce 1998 se hlavní žalobkyní ICTR stala italská soudkyně Carla de Ponte. Žalobkyně se zaměřila i na válečné zločiny spáchané RPF, což se rwandskému prezidentovi samozřejmě nezamlouvalo a dělal všechno možné, aby vyšetřování mařil. Tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan Carlu de Ponte informoval o tom, že jde o vysokou politiku, kde žádné zásady neplatí, a žalobkyně byla zbavena úřadu. ICTR uznal 63 osob vinných ze spáchání genocidy a válečných zločinů, a "překvapivě" měli všichni odsouzení hutuský původ. Ti, kdo válku vyhráli, se těší naprosté imunitě, nehledě na to, že spáchali ukrutné zločiny -- poražení musí pykat i za ně.

Horor pokračuje v Kongu

Dva roky po rwandské genocidě provedl Paul Kagame s podporou svých mocných západních přátel invazi do Demokratické republiky Kongo (DRC), kde se v té době v uprchlických táborech nacházely asi dva miliony Rwanďanů, většinou Hutuů, kteří se báli vrátit zpět do vlasti. Mezi civilisty se ale ukrývali i členové zabijáckých milic, kteří se během rwandské genocidy dopustili celé řady zvěrstev. Kagameho RPF a konžské tutsijské milice při pátrání po hutuských extrémistech v DRC rozpoutali hotové peklo. Podle očitých svědků byli uprchlíci systematicky masakrováni, aby bylo eliminováno co nejvíce Hutuů.

Kagameho invaze do DRC zahájila dekádu trvající konflikt, během něhož byly zmasakrovány statisíce rwandských a konžských Hutuů, statisíce žen bylo znásilněno -- a to s vědomím mezinárodního společenství. Západní novináři přinášeli otřesné zprávy o nevídaných zločinech.

OSN byla paralyzována, přestože byla potvrzena existence 600 masových hrobů a popravišť a publikována zpráva o systematickém vraždění hutuských civilistů, které, pokud bude oficiálně potvrzeno, lze charakterizovat jako genocidu. Ve Rwandě byl usmrcen milion lidí. Dekáda války a masového teroru započatá Kagameho invazí do DRC připravila o život nejméně dalších pět milionů lidí.

Doživotní imunita

Londýn a Washington však rwandského prezidenta vnímají jako spolehlivého partnera, diplomaticky jej kryjí a podporují ho finančně a vojensky. Vidí v něm ukázkového afrického státníka, který zbědovanou Rwandu postavil na nohy a dal jí pevný řád. Lidskoprávní organizace a rwandská opozice ale Kagameho režim hodnotí jako represivní; existují důkazy, že prezidentské volby v roce 2003 byly zmanipulovány, dochází k perzekuci opozice, je omezována svoboda slova, shromáždění atd. Někteří Kagameho političtí protivníci byli zavražděni nebo byli donuceni opustit zemi a v exilu žijí v neustálém strachu o svůj život.

Patrně nejzávažnějším faktem je skutečnost, že Paul Kagame disponuje obrovskou mocí s naprosto děsivými následky a přitom nemůže být pohnán před spravedlnost; dokáže zastrašit OSN, vede zničující válku v sousední zemi, a to jen proto, že má mocné západní přátele.

0
Vytisknout
17750

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2017