Velká katalánská lež

8. 11. 2017 / Karel Dolejší

Zkuste si na chvíli představit, že žijete v Praze - a jste znechuceni fungováním v rámci jednoho státního celku s lidmi z Ostravy či Zlína. Tyto oblasti jsou výrazně chudší než hlavní město a prostřednictvím státního rozpočtu na ně tedy "doplácíte". - Takže zčásti oprášíte, zčásti vynaleznete starou kmenovou identitu, která vám kromě jiného umožní ekonomické sobectví prosazovat v kulturním kódu. Skutečný český kmen do 6. století vlastně osídlil zhruba jen území dnešního Středočeského kraje. Jižně od něj zabrali rozsáhlá území Doudlebové, severovýchodně pak Charváti, zatímco různé další oblasti dnešních Čech obsadila ještě nejméně desítka dalších menších kmenů. Ale Moravu, jak známo, si přivlastnili ještě jiní, Moravané a Slezané. A vy, samozřejmě, prohlásíte, že s těmi už přece nemáte nic společného, nebudete na ně platit a odmítáte uznávat jakoukoliv kolektivní identitu, která vás s nimi v minulosti spojila.

Model účelově oprášené parciální kmenové identity, která umožňuje spinovat antisolidární sobecký sentiment jako problém "práva národa na sebeurčení" a "emancipační hnutí", lze aplikovat bez problémů prakticky kdekoliv. Stačí mít libovolný relativně bohatší region v rámci širšího útvaru. Vždy se najde, zapátráte-li, nějaká ta kmenová, často předstátní identita, jíž se v boji proti chudším příbuzným lze zaštítit. A pokud ji přece jen nenaleznete již hotovou, zfalšuje se snadno. "Padánii", oblast na severu Itálie údajně se staletou demokratickou tradicí, snad podle vzoru Musilovy Kakánie vynalezl v roce 1975 provinční guvernér Guido Fanti.

Problém "Padánců" ovšem nespočívá jen ve faktu, že kromě Verdiho oper, které si přivlastňují, nemají věrohodnou tradici sahající dostatečně hluboko nazpět. Projekt prosazuje Liga severu, která se počítá k ultrapravici - a to znamená, že až donedávna byla v širším evropském kontextu politicky izolovaná. To že se chtějí "Padánci" hlavně zbavit Sicílie neuniklo v zahraničí pozornosti.

Mnohem lepší PR naproti tomu udělali Katalánci. Jejich koalice s ultralevicí, která sama dávno nemá politicky nosné ideje - zčásti fňuká nad zprofanovanou tradicí bolševické diktatury v Rusku, jíž se pod průhlednými záminkami drží jako lejno košile a odmítá ji jednoznačně odmítnout, zčásti teskní po návratu před rok 1979, kdy nastoupil thatcherismus - fangličkování, hurávlastenectví a povídánky o emancipaci od "frankismu" v naší nové republice, to vše se prodává západní veřejnosti mnohem lépe než stejný kmenový folklór v nahnědlé verzi.

Levice teoreticky vyznává internacionalismus a solidaritu. Když tedy podporuje nacionalisty a kmenově definované sobectví, měla by mít obrovský argumentační problém. Protože však strom jejích idejí a nápadů je holý a vyzáblý jak japonský topol uprostřed prosince, apel třídního boje u "mas" se blíží nule, nicméně nenávist ke statu quo vyrůstající z resentimentů zůstává v sektářském prostředí nadále beze změny, problém se nakonec ukazuje být mnohem menší, než by se na první pohled mohlo zdát. Boj proti "poměrům" bez jakéhokoliv ohledu na to, co odporného a ještě horšího bude nakonec proti nim prosazeno, má přednost téměř vždy. Zatím je většinou ještě vyloučena otevřená aliance s neonacisty, nicméně i na tomto drobném problému integrace antiliberálních sil se už v Moskvě usilovně pracuje.

Evropská sekaná semletá z rozhádaných pidistátečků, jejichž zaslepené sobecké elity se starají o mikroproblémy pašalíku a širší rozměr toho co provádějí je ani dost málo nezajímá, by ovšem nefungovala ve vakuu. Na východ od ní obnovují tvrdě centralistické ruské impérium. Na západě leží Spojené státy, jejichž dlouhá společná cesta s Evropou dost možná definitivně končí - a s ní i éra víceméně přátelských, i když zdaleka ne idylických vztahů. Ve vznikajícím novém centru wallersteinovského světosystému se na vrchol dere Čína, kterou evropské pidinacionalismy nezajímají a nerespektuje je ani tak málo, jako vlastní Ujgury. Směrem jihovýchodním naleznete Blízký východ směřující k historické konfrontaci šíitských a sunnitských mocností, která masový příliv imigrantů do Evropy těžko nějak oslabí, nehledě na pošetilé oslavy vojenské porážky IS. A na jihu leží Afrika, která zřejmě jako zdroj migrantů Blízký východ brzy výrazně překoná. A ovšem, je tu globální klimatická změna, která i Evropu bude zasahovat stále citelněji...

Neexistuje takřka jediný klíčový problém evropské budoucnosti, který by pidistáty jako Katalánsko, Padánie či Skotsko dokázaly samostatně uspokojivě řešit. I velké tradiční evropské národní státy se tváří v tvář soudobým výzvám dávno ukázaly jako příliš malé a slabé. Pokud tyto problémy nejsou rovnou globální, přinejmenším mají kontinentální charakter - a každopádně značně přesahují možnosti států s 5 nebo 10 miliony obyvatel. - Je tu ale přece EU, tvrdí se alibisticky. Ano, zatím; podívejte se, jak nám funguje s 28 členy. A zjistěte si, jak moc (ne)funguje s bratru 190 členskými státy OSN. Nakolik funkční by asi mohla být evropská organizace řekněme s 80 členy, jejichž vládnoucí elity tvoří všelijaké odrůdy lokálních nacionalistů tančících kolem kmenových totemů?

Taková Evropa by se snadno stala obětí nezvládaných krizí ve svém okolí - a kořistí mnohem silnějších hráčů, než by kdy mohla být sama.

Ať věc převracíte jak chcete, podporou sobectví katalánských nacionalistů nakonec přibližujete evropský projekt neslavnému konci. Pomáháte na svět idiotismu nesmiřitelných a nekonečných sporů mezi horňáky a dolňáky, klany MacDonald a MacKenzie, Basky a Kantábrijci.

Samozřejmě, pod prapory plnými velikých hesel slavné minulosti - pokroku, národního sebeurčení a emancipace.

Ještě snad neproběhla žádná tragédie moderních evropských dějin, aby se při ní aktéři nenavlékali do historických kostýmů z jiné epochy.

Ale nebyly to nikdy kostýmy, co rozhodovalo...

0
Vytisknout
6138

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2017