Úpadek stranictví

9. 11. 2017 / Jiří Hlavenka


Povšimněte si: ani jedna strana nepostavila svého vlastního prezidentského kandidáta. (Ano, učinily to dvě nulitní strany, které se tím aspoň na pár minut dostanou do televize a nic víc, bez šance na zvolení - to je ale potvrzení mého tvrzení, ne jeho vyvrácení).

Prezident je vlivnou osobou, určuje agendu i témata veřejné diskuse, má nemalé mocenské možnosti. Která strana by nechtěla mít prezidenta na své straně, která by se nechtěla chlubit - podívejte se, tenhle skvělý prezident je od nás! Přesto žádná nepostavila kandidáta. Jaká je to změna oproti předchozí volbě, též přímé, kde byli čtyři kandidáti velkých stran, dva za strany malé a jen tři byli přísně nestrančtí.


Nic nepotvrzuje úpadek "stranictví" tak jako tento jev. Strany vědí, že (politická) podpora kandidáta mu hlasy nepřidá, ale ubere - dost možná je to polibek smrti. Vědí to i kandidáti a proto se vyhýbají jakoukoli podporu od stran "vzít" a úzkostlivě se profilují jako nezávislí. "Chcete-li mít svého prezidenta, hlavně neříkejte, že ho podporujete!". Hrozné, ale pravdivé.

Proč tomu tak je? Jsou tři velké důvody, úzce související. Politická strana, mám-li hovořit o takzvaně tradičních stranách, je dnes "špatná značka", je stěží spojována s něčím zřetelným a výrazně pozitivním. Nalepíte-li na produkt (prezident nebo tričko) značku, dodá mu na hodnotě, je-li to dobrá značka a ubere, je-li to značka špatná. S jakými cennými, pozitivními hodnotami si ale spojujeme značky politických stran? Neříkám, že se tam nenajde vůbec nic, ale je to velmi slabé, nepřesvědčivé až nedůvěryhodné (tedy: sice něco říkáte, ale nevěříme vám).

Dejme si jako příklad sociální demokracii, ale mohli bychom vzít i jinou tradiční stranu. Mohu se - jako volič - spolehnout, že tato strana zastává pevně, jasně, zřetelně a za všech okolností "sociálnědemokratické hodnoty", tak jak jsou známé například ze západoevropských sociálních demokracií? Že nemlží a nekličkuje jako zajíc se snahou nepřijít o voličské hlasy (přičemž právě kvůli mlžení a kličkování o ně nakonec přijde)? Samozřejmě že nemohu. Jenomže výsledkem je strana bez tváře, a ta nemůže být dobrou značkou.

Bez tváře, ale taky bez tváří. Abstraktnímu konceptu Strany dají náplň až živé bytosti. I kvalitní program je impotentní text, dokud nezíská výraznou tvář, která jej sděluje. Jenomže jaké tváře si spojíme s tradičními stranami? Mám-li zůstat u socdem, zdá se mně, že nejtypičtějšími představiteli druhu jsou tejci, chvojci a dolínci. Lidé, u kterých bych si nevybavil stín nějakého světonázoru, ani kdybyste mě poslali na mučidla. A tento pool osobností má vybrat ze svého středu kandidáta na prezidenta, z kterého je právě kvůli jeho obrovské míře nezávislosti tak důležitá jeho osobní integrita, dlouhodobě prosazovaný a dobře formulovaný světonázor? (Abych nekřivdil, jedno jméno bych vydoloval: Lubomír Zaorálek. Jenom bychom museli dodat: "kdyby nebyl z dnešní ČSSD...". To je skoro kruté).

Nechci být vůči zaměnitelné plejádě politických jmen a tváří, zleva až doprava, nespravedlivý. Věřím, že jsou to schopní administrátoři - že "dělají svou práci", víceméně úřednickou, starají se o chod resortů, o jejich přiměřeně hladké fungování a semtam i něco malého posunou vpřed. I to je určitě potřeba a je to důležité, a je to taky kupa docela obtížné a nevděčné práce. Ale je to úředničina. Nevolíme úředníky, volíme politiky.


Co chybí doslova strašlivě, je vize, strategie, déledobější plán, směrování a "směrování" společnosti. Má ji nějaká politická strana? Když se potřetí vrátím k soc-dem, tak tam se dozvíme, že strana, která je zde už 28 let a většinu té doby u moci, "chce debatovat s veřejností a odborníky o dlouhodobé vizi ČR". Vyhlásili to v únoru 2017 - po osmadvaceti letech existence silné, mocné strany jdou ze sekretariátů na ulici a chtějí se ptát, cituji doslova "Zajímá nás, co si myslí občané" (!!).

Ne že bychom vůbec žádné vize nevykutali: třeba TOPka má svou vizi pěkně a přesvědčivě sepsanou, její součástí je třeba reforma vzdělávání, se kterou rád souhlasím. Ve své vizi státu čtu věty jako "Administrativní agendy jsou minimalizovány na ty opravdu nezbytné." nebo "Jsou odstraněny nepotřebné, přežité a zbytné regulační zákony.". Krása! Byli jste v r. 2009-2013 ve vládě s pěknými pěti ministerstvy, kolik zákonů jste odstranili, kolik agend jste minimalizovali, a kolik reformních návrhů vzdělávacího systému jste předložili?

Krize tradičního stranictví, kde momentálním vrcholem je ne-sebedůvěra postavit vlastního prezidentského kandidáta, pak vede k následujícím výsledkům voleb, když si šedesát procent poslaneckých lavic rozdělí vlastně protestní entity, a to dle následujícího klíče:


- 10% hlasů shrábne protest cílený na velmi prostinké a velmi naštvané voliče, tedy okamurovci
- 30% hlasů věnují lidé, jejichž protest je založen na obecné ztrátě důvěry zhruba v intencích toho, co je napsáno výše: nevíme co vlastně chcete a kam směřujete, nerozumíme tomu co říkáte, nevzbuzujete důvěru, vaši lídři působí bezbarvě a nepřesvědčivě, jsou to jenom mluvící hlavy. Tyto hlasy končí u ANO.
- 10% hlasů pak dostává "protest chytrého voliče": tedy Piráti.


A opět si povšimněte, že u obou prvních veleúspěšných subjektů nejde ze strany voličů o "důvěru straně", ale v jednoznačnou sázku na jediného člověka, který tuto realitu ani nepopírá - Andrej Babiš v předvolebním letáku říká "moje hnutí" (!). Vlastně jediné subjekty, které dostaly důvěru kvůli straně samotné (program, zásady, zřetelné směřování...) právě tak jako kvůli lídrovi, jsou Piráti a v trochu menší míře ODS. Ale to je málo.

Budovy tradičních stran jsou rozbořené, skoro zničené. Nové subjekty vyvolávají různé reakce, jak který: naději, obavy, odpor. Současně ale - aby to nebylo tak pochmurné - je v komunální politice, a to i mezi členy tradičních stran, víc než dost schopných a zajímavých lidí. Je z čeho brát - je z čeho nové budovy standardního, poctivého, přesvědčivého stranictví začít rychle stavět. Čím dřív se začne, tím větší je šance, že příští volební lístek nebude Jednotná kandidátka Národní fronty.

0
Vytisknout
1450

Diskuse

Obsah vydání | 14. 11. 2017