VŘSR po sto letech

8. 11. 2017 / Boris Cvek

Nejsem příznivec revolucí, ale myslím, že někdy jsou nutné. Nebo aspoň přinejmenším strach z nich, který motivuje společenskou změnu. Nicméně ani slavná Francouzská revoluce z roku 1789, představující svržení panského režimu, o němž asi málokdo pochybuje, že jeho konec byl správnou věcí, neměla jednoduché dědictví. Teror, Napoleon, restaurace, Ludvík Filip Orleánský, Napoleon III. Předivo společnosti nelze roztrhat a poskládat znovu podle vlastního přání. Různě se brání a šmodrchá.


Pokud jde o tzv. Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která nebyla ani velkou, ani říjnovou, ani socialistickou a dokonce ani revolucí, už Masaryk si ve Světové revoluci, dávno před Stalinem, všiml, že ruský bolševismus je jen pokračování carismu:

„Ruský primitivism vůbec -- masa negramotných sedláků... nedostatek komunikace, úpadek vojska a byrokracie prohranou válkou, zhroucení carismu... to všechno umožnilo energickému samozvanci bolševický převrat v hlavních městech a vládu nepatrné, ale organisované menšině... Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání. Diktatura bolševická prýští z nekritického ducha, docela nevědeckého neomylnictví... Rusové a také bolševici jsou dětmi svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismu... Zejména jim vytýkám, že docela po carsku hýřili v ničení životů...“

Francie si od roku 1789 do roku 1889 prošla vývojem, který byl mnohem více spjat s tlakem zdola, než tomu bylo myslitelné v Sovětském svazu. Stalinismus naopak představoval výrazně vyšší míru teroru a totality, než tomu bylo před rokem 1917. A následné uvolnění vyústilo v brežněvovskou epochu stagnace. Demokratický potenciál, který Rusko ještě na začátku 20. století jistě mělo, byl spolehlivě umrtven. Všechny ty řeči o socialismu, pokroku, o vůdčím světle pro světový proletariát se ukázaly po pádu SSSR jako chabý nátěr na mafiánském upořádání společnosti, v níž nefunguje právo a instituce vůbec.

„Silný stát“ je v tomto pojetí stát, znásilněný mafií. Sto let po sovětské revoluci máme v Rusku ultrakonzervativní režim, v němž zcela ahistoricky roste moc pravoslavné církve a v němž dělníci jsou znovu otroky nespoutaného velkokapitalismu. A vyhlídky na nějaký pokrok jsou horší, než byly v roce 1900. Všichni můžeme být tak nějak rádi, že to nedopadlo ještě mnohem hůře.

0
Vytisknout
4086

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2017