Kácení model, díl XII.:

Závody ve zbrojení: Strašení, že se stane, co se již děje

11. 12. 2017 / Karel Dolejší

Dosluhující německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel (SPD) rád a opakovaně varuje, že by prý, kdyby snad pršelo, smrákalo se a šly mlhy, v Evropě třeba mohlo dojít k novým závodům ve zbrojení. - Ve skutečnosti ale otázka vůbec nestojí tak, zda k závodům dojde, nebo nikoliv. Rusko již zbrojí na všech frontách, jak jen mu to napjatá ekonomická situace umožňuje, a postupně převádí všechny instituce do válečného režimu. Ve hře je pouze rozhodnutí, zda se Evropa těchto závodů, v nichž jde o ni samotnou, zúčastní, nebo je ponechá na Rusech a Američanech - s rizikem, že USA také mohou poměrně záhy z vnitropolitických důvodů Evropu opustit.

Spojené státy po několika výstrahách publikovaných v posledních letech podrobně informovaly, že Ruská federace přestala dodržovat Smlouvu o raketách středního a kratšího doletu v Evropě z roku 1987, kterou porušuje vývojem pozemní střely s plochou dráhou letu v příslušné kategorii prostředků smlouvou zakázaných ZDE, konkrétně typu označovaného v kódu GRAU jako 9M729 ZDE (odpalovací zařízení - viz titulní fotografie).

To kromě jiného znamená, že Rusko bude mít záhy v Evropě k dispozici jaderné prostředky středního doletu, jakými NATO od roku 1987 nedisponuje. Na čtyřech, dnes již možná jen třech leteckých základnách NATO (není jasné, jaký je aktuální stav v tureckém Incirliku) se nachází pouze desítky zastaralých amerických gravitačních taktických jaderných bomb B61 ZDE.

Vzhledem ke svému věku, ke způsobu nasazení a také k faktu, že Rusko v současnosti disponuje nejmodernějším systémem protivzdušné obrany na světě, nemůže být taktická jaderná zbraň B61 dopravovaná letecky adekvátním prostředkem odstrašení vůči moderním zbraním středního doletu, které Moskva vyvíjí. Američané proto již několik let intenzívně diskutují o tom, jak budou na ruské střely reagovat. Pokud mohu soudit z materiálů publikovaných v otevřených zdrojích, už před nějakým časem získal převahu názor, že je lépe postupovat jinými cestami, než jakou představovala symetrická odpověď na nové sovětské rakety v 80. letech.

Stručná historická vložka pro nepamětníky: Počínaje březnem 1976 začal tehdejší SSSR rozmisťovat celkem 654 kusů raket středního doletu RT-21M Pionýr/SS-20 Saber ZDE. Zbraň s doletem 5 500 km byla schopna zničit všechny strategické základny NATO v Evropě bez předběžného elektronického varování spojeného s útokem strategickými mezikontinentálními střelami. V reakci padlo 12. prosince 1979 rozhodnutí NATO o rozmístění 572 relativně srovnatelných amerických prostředků Pershing 2 s doletem 1 770 km ZDE a BGM-109G Gryphon s doletem 2 500 kmZDE na evropském území. Cílem tohoto rozmístění deklarovaným hned na počátku bylo obnovením jaderné rovnováhy donutit Sověty k dalším odzbrojovacím jednáním (tzv. Double-Track Decision). To se také nakonec podařilo - a v roce 1987 vznikla smlouva, která znamenala likvidaci celé kategorie pozemních jaderných střel středního doletu ZDE.

Vůči snaze Američanů zajistit obranu Evropy proti Sovětům, kteří se od konce 2. světové války těšili soustavné převaze v konvenčních silách a posléze získali i jaderný náskok, se ovšem mezitím postavila mírová hnutí v Británii, Německu a Itálii - o nichž již dnes víme, že ačkoliv vznikala bez pokynu Kremlu, byla následně masivně penetrována sovětskými agenty a sofistikovaně manipulována ZDE (pdf).

Evropské vlády měly s aktivisty značné politické problémy - a ve snaze obhájit rozmístění amerických střel před veřejností se občas uchylovaly i k metodám černé propagandy, jaké jinak známe spíše z "naší" strany bývalé železné opony.

Američtí vojenští plánovači na zkušenosti z 80. let nezapomněli. Počítají tedy velice vážně s variantou, podle níž se na rozmisťování ruských pozemních střel středního doletu nebude reagovat vývojem a nasazením podobné americké zbraně na území evropských spojenců. Namísto toho by USA použily prostředky středního doletu rozmístěné "kolem Evropy" ve vzduchu a na moři. A tím by obešly nutnost získat souhlas Evropanů s rozmístěním jaderných zbraní na jejich území.

Pokud Ruská federace nezanechá vývoje prostředku 9M729, lze těžko očekávat něco jiného než nějakou formu americké odpovědi, která by zabránila Moskvě získat podstatnou jadernou výhodu, jež by devalvovala plány odražení potenciálního ruského konvenčního útoku na východním křídle NATO.

Jinak řečeno, pokud Evropané prohlásí, že se na strategii odstrašení reagující na nové ruské jaderné zbraně podílet nebudou, je velice pravděpodobné, že ji Američané provedou sami - a evropští spojenci ji v takovém případě nebudou moci prakticky vůbec ovlivnit.

Alternativy? Je jich řada, alespoň teoreticky vzato. Evropa by mohla vypracovat mechanismus společného využití strategických jaderných odstrašujících prostředků Velké Británie a Francie k obraně kontinentu. Bohužel, rizika spojená s potenciální politickou nestabilitou v obou zemích nemusejí být nakonec výrazně nižší než ta, jaká již pozorujeme na druhém břehu Atlantiku. Amatérská prohlášení Jeremyho Corbyna a dalších labouristů jsou víceméně ekvivalentem kapitulace před ruským jaderným vyhrožováním, zatímco ve Francii sledujeme výrazně proruské tendence u Le Penové na krajní pravici i u Jeana-Luca Mélenchona na krajní levici. Kromě toho obě země tradičně používají svůj jaderný deterent nejraději ke zdůraznění vlastní váhy na mezinárodní scéně. Francouzi však přece jen dávají najevo větší ochotu "schovat pod jaderný deštník" další země, než jakou pozorujeme u Britů.

Za druhé, jistě by technicky bylo možné vyvinout a vyrobit "čistě evropské" prostředky jaderného odstrašení, nezávislé jak na USA, tak na francouzské a britské vnitřní politice. Vzhledem k převládajícím názorům v Německu jde však o variantu extrémně nepravděpodobnou - třeba že někteří čelní němečtí politici seznámení s rozsahem problému by rozhodně dali přednost právě této variantě.

Za třetí, Evropané mohou vyjít vstříc Američanům a zapojit se do jejich plánů. Za Trumpovy a možná ani za příští administrativy by to ovšem nemuselo znamenat kdo ví jaký praktický vliv. Možná je nicméně přesto lepší získat aspoň tolik vlivu na strategická rozhodnutí, kolik ho vůbec získat lze. Pokud by se ukázalo, že jednání jsou zcela bezvýchodná, zrušit je lze vždy.

Za čtvrté, Evropa může dál předstírat, že se od napadení Ukrajiny na kontinentě vůbec nic nezměnilo, žijeme v hlubokém míru, nikdo na nás zpravodajsky a propagandisticky neútočí, nezbrojí, neprovádí demonstrace síly v cizím vzdušném prostoru či pobřežních vodách a nevyhrožuje jadernými zbraněmi. Pak kontinent s největší pravděpodobností nakonec čeká převládnutí ruského vlivu - a zdaleka to nemusí být jen případ postkomunistických států, které Moskva považuje za dočasně odvandrovavší kolonie.

Dříve nebo později bude třeba rozhodnout, jakou cestou se vydat.

A je třeba mít na paměti, že neustálé odkládání rozhodnutí nebo předstírání, že to co se již před našima očima reálně děje představuje jen jakousi děsivou vzdálenou hrozbu, které se vyhneme usilovným strkáním hlavy do písku, je v praxi rozhodnutím přinejlepším pro marginalizaci Evropy - a přinejhorším pro její proměnu v ruskou sféru vlivu.

0
Vytisknout
5048

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2017