Kácení model, díl I.:

Totem samosprávy a bůžek přímé demokracie

20. 11. 2017 / Karel Dolejší

V roce 2013 mnohé šokovala samozřejmost, s jakou bývalí příznivci do té doby silně menšinových subjektů prosazujících přímou demokracii začali hromadně přecházet k prvnímu politickému projektu Tomia Okamury. Okamura se sice propagandisticky ohání referendy, sám však řídil a řídí podle nejtvrdšího vůdcovského principu.

Mnohým připadá tento fakt natolik absurdní, že ho nechtějí ani komentovat, natož aby hledali přijatelné vysvětlení. Jak vůbec někdo, kdo se přece "chtěl emancipovat od patologických autorit", může podpořit pravý opak toho, co údajně žádá? To přece musí být neskutečná anomálie, jíž se ani nemá cenu zabývat...

Jenomže není - a příkladů existuje celá řada. Osobně jsem se dostal na stopu problému poprvé, když jsem v roce 1995 sbíral data k bakalářské práci. Zkonstruoval jsem v dotazníku škály tak, aby vycházely z předpokladu, že příklon k participativnímu rozhodování a preference autoritářských přístupů se navzájem vylučují, takže bez problémů získám jednoznačně interpretovaný výsledek: Jsou obyvatelé Brna spíše pro přímou demokracii, nebo pro nějaký autoritářský systém?

Chyba lávky. Respondenti považovali za zcela samozřejmé, že v jednom kontextu upřednostní participativní proceduru, zatímco v jiném si přáli, aby za ně někdo rozhodl "bez diskuse a zbytečných keců". Klíč k tomuto rozpačitému výsledku jsem tehdy nenašel. Tedy pracovně jsem si věc "vysvětlil", samozřejmě: Po čtyřech dekádách vymývání mozků se voliči mají co dovzdělávat, než teprve pořádně pochopí, že některé věci prostě nejdou dohromady.

Jenže odkud vlastně víme, že se samospráva a přímá demokracie zásadně vylučují například s kultem vůdce? Od Bakunina, Marxe, z Ericha Fromma? Kde jsme získali normativní představu o náležité emancipaci lidského jedince, kterou prý mají přímá demokracie a samospráva zajistit? U Pica della Mirandolla, z Kanta, nebo třeba z mladého Marxe? Ale fakta?

Francouzské 2. císařství obcházelo parlamentarismus mj. pomocí plebiscitů potvrzujících uzurpátorovi jeho záměry. Vedle "demokratického centralismu", přesněji v úzké kohabitaci s diktaturou bolševické strany, existovaly sověty; a jen mýtus obklopující Kronštadtské povstání zpravidla brání pochopit, že v nějakých 90 % případů šly skutečným držitelům moci více či méně vstříc. Tito v Jugoslávii zavedl samosprávu, v níž dělníci radostně volili kandidáty vybrané za ně stranickou nomenklaturou. Kaddáfí v Libyi zřídil své lidové výbory, jako "překonání" západní liberální demokracie, která je pouze zastupitelská. Chávezovská Venezuela se oháněla "Pareconem", participativní ekonomikou, pro 21. století. Existence kibutzim nijak zvlášť nenarušila fungování Izraele jako velkého vojenského tábora, jemuž vládnou nedotknutelné vojenské kádry přestupující bez překážek do vysoké politiky. Baskický Mondragonský kooperativ nebo americké ESOPy fungují ekonomicky velmi dobře, ale jen ve svém přesně vymezeném vlastním prostoru. Přidejte si tedy Okamuru do kontextu. Ještě se tolik divíte?

Připusťme si alespoň na chvíli, že představa "Buď - anebo" ve vztahu k participativním prvkům a autoritářství je jednoduše omyl. Že se jedná o snahu dichotomizovat a postavit proti sobě škálu různorodých postojů, které u lidí z masa a kostí dost možná nikdy nejsou tak racionálně čisté, jako když je propagátoři přímé demokracie a samosprávy představují v abstraktní podobě weberovských ideálních typů. Pokud vzniku participativních projektů autoritářské struktury přímo historicky nepředcházejí a netvoří si je záměrně k obrazu svému, podřizují si alespoň (jako v sovětském Rusku) tyto struktury velmi záhy - a nedopustí, aby zásadním způsobem narušovaly výkon nekontrolované moci skutečného centra. Pod pláštíkem participace dozrávají autoritářské struktury absolutnější a méně omezené než jindy, už proto, že jsme se nejdříve zaklínali "jednotou" tak dlouho, že sebeméně vystoupit z řady si už troufne jen pár nejodvážnějších.

Takové projekty jsou ovšem karikaturou reálné emancipace, v praxi často přímo jejím pravým opakem. Z hlediska emancipace ve smyslu osamostatnění a osvobození své osoby jimi občan fakticky nezískává nic. Zavedení přímé volby prezidenta v ČR symbolicky vyvrcholilo 17. listopadu 2015 na Albertově, kde Miloš Zeman zfanatizovanému davu poslouchajícímu jej na slovo pateticky sdělil, že "My všichni... se snažíme myslet samostatně," aniž si někdo z účastníků uvědomil nekonečnou absurditu takového tvrzení a zaťukal si na čelo.

Mnozí příznivci přímých voleb, přímých demokracií a samospráv si vlastně nepřejí o ničem rozhodovat. Jsou velice spokojeni, pokud za ně důležité věci bez obalu rozhodne někdo jiný. Nicméně hodlají se zapojit a podpořit svůj idol. Stát se součástí davu, v němž prý žije jakási "lidová vůle", údajně přirozeně jednotná, jíž zlovolně a nepřátelsky překážejí zastánci všelijakých menšinových postojů a názorů. V davu je přeci vše jasné, jeho měřítka a preference jsou "normální", vše ostatní zvrhlé a špatné.

Představa, že když těmto lidem dáte do rukou zákon o přímé volbě prezidenta, o všeobecném referendu atd., budou se "sami vychovávat v procesu své vlastní činnosti", je veliký omyl. Předně je otázka, zda se dospělí lidé vůbec ještě dají jakkoliv vychovávat. Za druhé, ani to nejlepší a nejpromyšlenější institucionální opatření nemůže uspět tam, kde nebylo dosaženo příslušné civilizační úrovně, která by teprve umožnila jeho bezproblémové fungování. A když píšu o civilizační úrovni, mám zde prostě na mysli úroveň individuace těch, kdo by měli řídit své životy. Mnozí postižení ani netuší, že by jim ve zmíněné oblasti mohlo něco chybět...

Podobně jako marxovský postulát o klíčovém významu soukromého vlastnictví, také teze o "autoritářství coby zdroji patologií moderny" představuje neudržitelný fyzikalismus v sociální teorii. Tím myslím představu Archimédova bodu z klasické řecké fyziky - představu jediného místa klíčového významu, z nějž lze "napravit svět". Jenže žádný takový bod v komplexní postprůmyslové společnosti, v níž žijeme, patrně neexistuje. Můžete sice takovou společnost prostřednictvím médií a reklamy zmanipulovat ve prospěch Trumpa, Babiše nebo Okamury a tím ji přivést vepsí, ale napravit ji ze stejného místa nelze.

Jakékoliv programy nápravy se musí zbavit ideologických redukcionismů a zkratek typu "Znárodněme" nebo "Zaveďme referendum", pokud vůbec chtějí dosáhnout něčeho víc než jen výměny jedné vypočítavé vládnoucí garnitury za ještě bezohlednější, cyničtější a zlodějštější. Pokud se má něco měnit pozitivně, nebude to "z jednoho místa" a rozhodně také ne "hned".

V první řadě je teď nutno zcela opustit idol samosprávy a přímé demokracie jako zázračných samospásných nápravných opatření.

0
Vytisknout
4504

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2017