Bodláky Václava Duška

Dejžto ti nakouří prezident gula. Nula krát cokoliv bude vždy nula...

20. 11. 2017 / Václav Dušek

Pozor, od Hradu dále, může se tam stát náhle neštěstí nenadálé. Vyjdete na procházku a potkáte velkého hrdinu doby nicotné, co vám hned jednu nakouří, natáhne, utemuje, natetuje, ubalí, vysmahne, pleskne, třeskne; příště vás rozebere na molekuly! A pravdu si strčte kamsi, na tu on vám, víte co? Nevíte? Pak vás lituju.

Lampasácké manýry vám zalezou pod kůži a vyzradí vaši poškozenou povahu. Rozeřvanost, nadutost, prázdnota, pohaslost myšlení, jurodivost, fanfarónství, suverén ze suterénu předvádí chabé státnické schopnosti. Morálka, říkáte, blázníte?! Historie se opakuje – pusťte si staré dokumenty, nepostačíte se divit, jak vsetínský gulovčík opisuje. Nic nového pod sluncem. V putyce bez cigarety láli pivaři svazáckému namyšlenci – a prý budou emigrovat, jestli vleze bídák na Hrad. Klid, hoši, ono to může být i horší, není kam emigrovat, leda k brazilským divokým indiánům, kteří však nejsou zvyklí diskutovat. V jednoduchosti je pravá síla, křehkost života divochy nedojímá. Mluv pravdu, hlásej pravdu a neopomeň svých přehmatů.

Hulvátství má zelenou. Vpřed!

Hradní rozprávky přibývají. Králové v hrobkách rotují – nu, vida, tady máme potomky nás slavných, udatných. Jelení příkop osiřel, postavy k podpírání nachystány ke shozu, ovšem to nebude pro mrtvoly kam padnout, drazí soukmenovci. K Hradu prý nechodil ani Josef Švejk, a proč také, když se starý Procházka vrtěl v Schönbrunnu. Rakousko jsme zbavili glorioly – my si umíme a budeme vládnout sami, starostliví kmotři, inu, konec příkazů, svět nám otevře náruč dokořán, nechá k sobě přijíti maličkých upřímných roztomilých dítek. Prezidentská standarda nad sídlem prezidenta vlaje, pokud rozcapení stohovnaři nekonají manifestaci všehopráva; hlupáci se radují, přitom jim pokáleli hlavu demogratický hňupi. Budeme velkorysí, budeme slepí i hlušší, přitom si prý nedovedeme vládnout, varují mediální fešáci, možná se rozpustíme, vypustíme, a zakořeníme v evropské dietní tundře.

V tichém rozjímání dojdete k myšlence, že volební hmaty mohou být, setsakra, nevratné přehmaty.

Chlap s gulami proklatě nízko chtěl komusi kdysi frajersky nakouřit – a měl štěstí, mohl tam být kdokoli, kdo politickému chlívákovi vyhověl, vyšel z davu, sundal jeho lampasáckou figurku k zemi, a ještě se po něm probaletil k potlesku přítomných diváků – a to veřejně tvrdí, prý není hrubý, vykládá pohádky zlatohubý Mireček, důstojnický obejda bez důstojnosti. 

Na druhou stranu nepotřebuje ochranku – Hrad může ušetřit. 

Na třetí stranu budeme mít prezidenta v Adamově rouše – školáci si užijí, hle, velikán s malým povadlým punťou. Strana čtvrtá potvrzuje, jak zlý Mirek Nakouřil sám sebe vykouřil nevhodnými styky a rádoby světáckými berlusconiádami. Kohouta plašícího dvorek falešným kokrháním nám netřeba, podobných hrabe na smetišti desítky. Libový frajer arogantně pravil, že to umí – asi ho to baví, no, prezidenství je zlatý důl. Vyšetření cétečkem může mnohé napovědět. U nás máme štěstí, že hlavy státu umyjeme s dokonalostí vlastní lidovým soudním tradicím. Navíc, spustíme si siderické kyvadlo a vidíme – bandita Z KGB, GUR, nenalezneš v tomto státě nenakaženého člobrdu, u nás máme krom Panny Orleánské, divoké i statečné devatenáctky, upálené Dobré Lotrinky, k mání naprosto všechno; historii lze upravit, prokrátit, domyslet – kdo se bude hrabat ve faktech? Leda kverulantská nula.

Nemáš-li gule, Hošku, můžeš dostat přes držku, i když, nakouří – li ti šťavnatou prezident, jaká slast. Doba připomíná carský manifest – kdo chce být prezidentem, pomluvte ho fest!