Istanbulská úmluva: Obchází Evropou přízrak genderismu?

20. 11. 2017 / Jaroslav Bílek, Iva Sojková

 


V květnu 2016 Česká republika jako poslední ze zemí V4 podepsala Istanbulskou úmluvu. Jedná se o Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, jejímž cílem je chránit ženy před veškerými formami násilí a dosáhnout prevence, stíhání a potlačení násilí vůči ženám a domácího násilí. Úmluva dále usiluje o zrovnoprávnění žen posílením jejich pravomocí, navržením rámce a strategie pro ochranu a pomoc obětem násilí vůči ženám a domácího násilí. Istanbulská úmluva rovněž podporuje mezinárodní spolupráci v potírání násilí a organizace, které se problematice věnují.


Úmluvu je možné označit za průlomovou hned v několika oblastech. Například považuje násilí vůči ženám za porušení práv a formu diskriminace, což v důsledku povede k tomu, že státy, které nebudou na takové násilí adekvátně reagovat, se budou muset zodpovídat. Zásadním momentem celého dokumentu je definice, kterou tato mezinárodní smlouva využívá k vymezení pohlaví. Pohlaví je totiž podle Istanbulské úmluvy společensky konstruovanou kategorii určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. Úmluva rovněž přichází se souborem definic trestných činů, které státy budou poprvé povinny zabudovat do svých právních systémů.

Protože považujeme problematiku násilí vůči ženám a domácí násilí za zásadní společenský problém a od podpisu Istanbulské úmluvy uplynul ve všech zemích V4 již minimálně rok (v Polsku dokonce 5 let), rozhodli jsme se v dnešním článku podívat na to, jak daleko jsou země Visegrádské čtyřky v jejím naplňování a které výhrady proti ní ze strany těchto zemí zazněly. Pro větší přehlednost jsou výsledky v přiložené tabulce. Z té poměrně jasně vyplývá, že míra plnění se v jednotlivých státech poměrně liší a překvapivě nejde ruku v ruce s přístupem jednotlivých států k EU nebo kvalitě tamní demokracie.

Nejhoršími výsledky se může pochlubit Maďarsko, které bezezbytku plní jen 4 z 19 deklarovaných cílů celé úmluvy. Na dalších výsledcích tohoto státu je vedle slabé ochoty spolupracovat s nevládními organizacemi, vidět nízký zájem o modernizaci institucí řešící problematiku domácího násilí a rozšíření osvětové činnosti ve školách. S ohledem na to, že je Istanbulská úmluva snahou o implementaci zahraničních standardů, je postoj Maďarska částečně vysvětlitelný jeho současným odporem proti zahraničnímu vlivu, který dobře demonstruje přístup tohoto státu k nevládním organizacím nebo Central European University.

Ačkoliv je domácí násilí a násilí na ženách problémem, který se Maďarsku ani v nejmenším nevyhýbá, byla reakce zdejších vlád až do nedávna spíše vlažná. Postoj se začal zlepšovat jen pomalu díky mravenčí práci tamních nevládních organizací a zájmu médií. Zásadní vliv na změnu vládního kurzu pak měla medializace jednoho velmi smutného případu z roku 2013, kdy poslanec vládní strany zmlátil vlastní ženu a ve snaze se z celé věci vyvinit svalil vinu na jejího slepého psa. Vládní strana byla po této kauze nucena novelizovat trestní zákoník a přestala toto téma bagatelizovat. Stále však má velký problém s tím, jak tato úmluva definuje pohlaví. Vládou placený think- thank Centre for Fundamental Rights ji proto neváhal označit za Trojského koně genderové ideologie.

Druhý stát V4, který balancuje na hraně mezi demokracií a autoritářstvím a zároveň je notoricky znám pro svůj přístup k potratové politice, je paradoxně z hlediska naplňování kritérií Istanbulské úmluvy premiantem. Zde je nutné přiznat, že je to především zásluha předchozí vlády, která byla více evropsky orientovaná a zvládla úmluvu nejen podepsat, ale i ratifikovat v parlamentu. Současná polská vláda je potom k celé věci výrazně kritičtější, což je patrné především na nedůvěře k nevládním organizacím, jenz je pro vlády v hybridních režimech příznačná.

Velkým odpůrcem celé úmluvy je polská katolická církev. Té vedle domnělého zpochybňování tradiční role rodiny vadí především článek 12, podle kterého je násilí vůči ženám kulturně a historicky podmíněné. Tradiční role rodiny je podle tamní církve zpochybněna tím, že dokument nepovažuje pohlaví jedince za biologicky determinované. Budoucí vývoj v Polsku je v této věci poměrně nejasný, což je vidět jak na diskuzi o možném zpřísnění potratového zákona, tak na názoru řady vrcholných polských politiků na tuto úmluvu a celou problematiku. Například polský prezident Andrzej Duda se v únoru letošního roku v rozhovoru s jedním pravicovým novinářem nechal slyšet, že úmluva by se vůbec neměla uplatňovat.

Slovensko si v naplňování Istanbulské úmluvy vede taktéž poměrně dobře, i když z něj v poslední době zaznívají na její adresu četné kritiky. Ty jsou způsobeny nejednotností tamní vlády, tedy především přítomností SNS. Hlavním argumentem představitelů Slovenské národní strany je, že úmluva navyšuje práva LGBT komunity, avšak neřeší násilí na ženách. Podle slovenských konzervativních politiků úmluva svým pojetím pohlaví ve skutečnosti otvírá cestu k legalizaci sňatků lidí stejného pohlaví, což je v rozporu se současnou podobou slovenské ústavy, která manželství definuje jako svazek muže a ženy.

Česká republika podepsala úmluvu až jako poslední země V4, avšak v jejím plnění si vede celkem obstojně. Oproti Maďarsku a Polsku totiž nevykazuje žádné zásadní nedostatky. Zde je však třeba mít na paměti dvě skutečnosti. Tou první je, že příčinou tohoto stavu není existencí této úmluvy, ale obecně postojem vlád České republiky k problematice domácího násilí a násilí na ženách. Zadruhé si pak je nutné povšimnout, že řadu parametrů úmluvy plní Česká republika jen částečně, nebo se k nim zatím pouze zavázala. Současná vláda poté až na představitele KDU-ČSL vnímá úmluvu pozitivně. Odmítavý postoj lidovců je možné demonstrovat na přístupu jejich předsedy Pavla Bělobrádka, který se nechal opakovaně slyšet, že žádné třetí pohlaví neexistuje.

V Evropském parlamentu se čeští poslanci v přístupu k Istanbulské úmluvě taktéž odlišují na základě stranické legitimace. Nejpozitivněji a zároveň velmi konstruktivně se k celé úmluvě staví poslanci ČSSD a KSČM. Kupříkladu Miroslav Poche (ČSSD) vnímá Istanbulskou úmluvu velmi kladně, ale mrzí ho, že není rozšířena o problematiku násilí na síti, tedy především situaci, kdy jsou proti ženám využity jejich vlastní fotografie nebo intimní videa. Poslanci KSČM (Jiří Mašťálka a Kateřina Konečná) poté celý dokument také hodnotí kladně, ale uvítali by jeho rozšíření o problematiku násilí vůči dětem, mužům a seniorům.

Negativně se pak k celé věci staví opět KDU-ČSL. Z jejich představitelů svůj názor nejjasněji formulovali Jana Šojdrová a Tomáš Zdechovský. První jmenovaná se domnívá, že by se celý problém měl řešit primárně na národní úrovni a EU v tomto procesu má nebo může být pouze nápomocná. Podle Šojdrové navíc vše souvisí s nedostatečnou saturací kariérních možností žen a existující platovou nerovností mezi jednotlivými pohlavími. Podle Zdechovského je úmluva velmi kontroverzní, protože v praxi především podporuje genderovou indoktrinaci. Navíc není podle jeho názoru nutná, protože současné právní podchycení celého problému je v České republice dostatečné. Spíše se v této věci domnívá, že by se pozornost EU a veřejnosti měla obrátit k zemím, jejichž úroveň právní ochrany žen je velmi špatná, přičemž za příklad dává současné Turecko.

Autor a autorka pracují v organizaci KohoVolit.eu. Text je výstupem projektu, který podpořil International Visegrad Fund





0
Vytisknout
2942

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2017