Kácení model, díl III.:

Idol lidového politika

22. 11. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Prý potřebujeme "lidové politiky", tvrdí nám populisté. Takové, co "mluví s lidmi a naslouchají jim", ne ty co jednají někde v kuloárech o mocenských handlech. - Americký historik Henry Adams, jenž navrhoval vykládat lidské dějiny s pomocí druhého termodynamického zákona, nicméně popisoval moc jako "určitý typ tumoru, který končí zničením sympatií oběti".


Americký neurovědec Sukhvinder S. Obhi dokázal, že u držitelů moci se opravdu vyvíjejí i změny v reakci mozku na podněty ZDE (pdf). Lidé, kteří mají moc, tak postupně ztrácejí schopnost empatie s těmi, kdo moc nemají. Actonovo dictum, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, došlo potvrzení na úrovni fungování mozku.

"Lidovost" politiků samozřejmě není důsledkem nějaké empatie. Jde o strategii, kterou jim doporučili a kterou neustále pilují jejich píáristé a komunikační poradci. Jen tak je možné, aby politik, který svého času označil třetinu voličů za pitomce, byl volen převážně lidmi řadícími se někam do spodní třetiny v pomyslném národním "žebříčku IQ" - a byl považován za přímluvce "obyčejných lidí". Jen tak je možné, aby jiný, neschopný normálně dát dohromady celou gramaticky správnou větu, masíroval (prostřednictvím poskoků, kteří spravují jeho účty na sociálních sítích) publikum rozsáhlou kampaní předstírající, že se o ně neustále zajímá a trápí jej úplně stejné starosti jako "obyčejné lidi".

Další experimenty například prokázaly, že držitelé moci nedokážou dobře odhadovat z nonverbální komunikace, jak se lidé kolem nich cítí a jak na ně působí jejich vlastní chování. A není vůbec divu: Držitel moci má kolem sebe velmi často osoby, které ho tupě napodobují, včetně slovníku, intonace, výrazu tváře nebo oblékání. Tak dlouho ho obklopují samá zrcadla, až ztratí schopnost vidět kohokoliv jiného než sebe sama.

David Owen a Jonathan Davidson popsali "syndrom hybris" postihující držitele moci pro časopis Brain ZDE. Zahrnuje čtrnáct typických klinických příznaků, včetně pohrdání druhými, ztráty kontaktu s realitou, sníženou schopnost sebekontroly nebo projevů nekompetence.

"Lidový politik" je pouze zhoubným výtvorem lidové imaginace. Politici jsou nemocní mocí - a pokud mohou jednat bez omezování, jen na základě libovůle - například proto, že v zemi změní zavedený systém mocenského kartelu dvou hlavních politických stran ve vlastní mocenský monopol - dopouštějí se nejhoršího, bez ohledu na to, jak "lidově" se kdysi tvářili.

V den kdy Miloš Zeman navštívil Rusko vydala vojenská televize Zvězda "objevnou" zprávu o tom, že invaze do ČSSR v srpnu 1968 "zabránila barevné revoluci" a zajistila Čechům na dvacet let klid na práci ZDE. Kromě toho Moskva ve vysoce symbolickém gestu právě vrací do Prahy Obnovené zřízení zemské - ZDE - dokument, který po krátkém "výletu" českých stavů ke svobodě oktrojoval poraženým a podrobeným "navrátilcům" Ferdinand II. Na Zemanově lísání se k Putinovi to ovšem nezměnilo nic.

Tajemstvím sadomasochistických typů závislých na moci totiž zhusta bývá, že si svou dominanci v nějakém jiném kontextu potřebují radikálně vykompenzovat. Hitler například vyvolával hrůzu, když žebral u žen, aby po něm bezohledně šlapaly. Zeman, který nedokáže opustit moc ani tehdy, když tím nesmírně trpí především jeho vlastní fiktivní důstojnost, se zase potřebuje ponižovat a poklonkovat před Putinem nebo Si Ťin-pchingem, od nichž si nechá líbit cokoliv. O národních zájmech vůbec nemá cenu mluvit. Ostatně o ty se Zeman nestaral ani jako premiér. 

Empatii či "lidovost" ovšem ani podobná alotria žádným zázrakem nevykouzlí. Jen odhalují nezměrné propasti psychopatologie moci.

0
Vytisknout
11935

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2017