Vrána vráně oči nevyklove

23. 11. 2017 / Václav Dušek

 Věnečky z mučenek možno klást u partajních mramorových hrobek do omrzení, pozůstalí ani neobjednali muziku, musí šetřit; panika zachvátila tradiční partaje, voličské hlasy jim vyrazily dech, ovšem po chvíli se hoši a dívky oklepali a začali pět písně žáků darebáků. Pohledy se různí, řečníci a tlachalové jsou přímo hrůzní. Ke všemu se vrací staří vypelichaní lišáci, kteří ostrouhali, ale nezmizeli. Radí, radí, radí, i straší, mají za sebou nejeden slušný kotrmelec, střelbu na slepo i na ostro, kličkování v nudných debatách, ukrývání v norách, čachry s národními majetkem, s vyplašenými lidmi, s ohroženou republikou; prskavky, dělbuchy, rachejtle, pentle, věnce, jaképak štráchy s historickými fakty.

Vyvalily se vlny zdola, zachvátily nejednoho trolla; vzkaz od moudrého – vyhynulo mnoho živých druhů, proč ne lidi? Svět je v nekontrolovatelném pohybu – zanikají a zaniknou prý jazyky, národní státy se potácejí v začarovaném kruhu bezvýznamnosti, otěže pevně svírají mocní cholerici, a chceš-li z kola ven, máme připraveny páky, jak tě naučit poslušnosti. Zavřeme tě, až zčernáš, mizero! Demokratický deštík bičuje Barcelonu, kde se bojuje i za budoucí rozhodování v ostatních koutech evropského výběhu. Míra rozpustilosti i zpustlosti nezná mezí. Kdo se bude vzpouzet, dostane okovy. Tak trochu nenápadně odmítla naše vláda pokus katalánských brachů opustit krále králů. Kdysi se u Madridu bojovalo za Prahu. A nyní… kdepak, my máme zahraniční politiku na dvě věci – na nic a… Jednou tak a podruhé onak, kličkovaná nám prozatím vychází. Mráz kopřivu nespálí.

Není sám, proslulý prostopášník. Vypelichaný lišák ze záhřebských nehlubokých lesů mlsal v Praze majetky, zakousl briskně knižní velkoobchod, původně zubař zjistil bezzubost práva a nabídl zubní náhrady těm, kteří mohli rozdávat peníze k nákupu zlevněného a vypleněného majetku zločinným režimem. Na pražském Újezdě, v restaurantu U Švejka, plánovali fešáci, jak vybrabčit státu oporu vzdělanosti. Rotyka zachvátila státní úřady, z desatera vypadla zásadní připomínka – nepokradeš, nu, církevní kruhy z lásky ke všem svatým neváhaly a nabíraly plnými hrstmi, prý i tam, kde jaksi nebyla podpora v zákonu. Zubní doktor byl už zapomenut, ale novinářský vřískal ho připomenul tím, kterak prý tento mužik neohrožených činu, ostrého pera i upřímného slova, nafackoval nyní natahovanému doktoru na soudním skřipci za úplatky, umně skrytých v krabici od vína. Takže v zájmu pravdy, žádné fackováni ani boxování neproběhlo. Mladý redaktor se zmýlil, ale mladí redaktoři se rádi mýlí, ani za to nemohou, chybí jim výchova k ověření si faktů – koho to ale zajímá, že? Doktor, majitel nemovitosti, se zákeřně dostal za záda nic netušícího doktora a uštědřil mu záhlavec, chcete – li lepanec, byl tak soustředěný, že vyplazil jazyk, málem si ho ukousl, podoben byl prvňáčkovi v první školní bitce. Zneuctěný doktor se postavil výtečníkovi čelem, a hle, odvaha z majitele velkoskladu vyprchala – škoda, že souboj nepokračoval za lidové písně písní, išiel macek do Malacek; zubař nemusel mlátit čočovičku, měl vymláceno. Tedy, až se narodí autor haškovského geniálního nadání, počteme si o rejdech, kupčení, noblesních bankéřích, a budeme slzet, že jsme se starali o duchovní hodnoty nevalné mezinárodní ceny a nechali rozkulačit státní majetek.

Ve víru porevolučním zmizeli, krom jiného, zaprodaní novináři, krásné novinářky, vojáci s jedinou přísahou, policisté vypomáhající urputnému dinosauřímu režimu, přichycení ideologičtí chytráci, intelektuální mazaní banditi, umělecké skvosty, které přebíraly ceny státní i s menším významem a v revolučním vzmachu je štítivě vraceli – byli k převzetí ocenění přinucení, tak tohle vám ovšem uvěří, umělecká šlechto, snad jen vyhlášený ťulpas. Vyznamenal se zvláště umělecký diblík v divadle určeném k revolučním projevům, kde se zmocnil mikrofonu a pravil: Ano, stál jsem na jiné straně barikády, ale srdcem jsem byl s vámi… a další pomýlenec děkoval studentům, že ho osvobodili, protože on to sám nedokázal. Lži bývají i směšné. Odcházím, s pánem bohem, neublížil jsem, neublížil jsem, nikomu z vás… Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, přejeme hodně štěstí bez pochlebování.

0
Vytisknout
990

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2017