Kauza Kájínek: S násilníky se identifikují ti, jimž chybí sebevědomí

27. 11. 2017 / Jiří Hlavenka

Babiš-Okamura-komunisti. Mám být smutný, mám si zoufat nad touto hvězdnou trojicí s většinou ve sněmovně, nad voliči, kteří toto trio vytvořili, nad osudem demokracie v zemi?


Nejsem. Od listopadu 89 se stalo nejedenkrát, kdy populaci ovládli, doslova zhypnotizovali pištci, kteří byli v manipulátorství o třídu obratnější než jejich protivníci. V devadesátých letech šla půlka národa za Václavem Klausem s jeho kapitalistem bez přívlastků, zato s mnoha tunely. Vystřídal jej nastoupil Miloš Zeman, na flétnu zadul pár svých bonmotů o spálené zemi, o "akci čisté ruce", o "vázání průkazek do kůže členů ODS" a národ vstal a vydal se za dalším krysařem. Co vidíme dnes, není nic jiného než nová varianta na staré téma: přijde někdo nový, neokoukaný, má vervu, odhodlání a dobrou rétoriku, dostane hlasy. Lidstvo žilo odjakživa vírou a nadějí. Víra se kamsi vytratila; zůstává věčná naděje, že ten nový bude lepší než ten starý. Zamrzí to, ale nepřekvapí - a zkušenost, že lidé nakonec zjistí, že pištec fouká falešně mně brání vidět to beznadějně. Je-li společnost zdravá, dostane se z toho.


Ale je tu věc, ze které na mně kus beznaděje opravdu padá: politiky lze vyměnit, národ, kterým prostupuje hniloba, nikoli. Jde o fenomén Kajínka. Člověk, který byl prokazatelně a prokázaně nájemným vrahem a lupičem (k tomu druhému se zvesela přiznává) je dnes největší celebritou. Pojmenovávají se po něm bonbóny a v televizi běží pětidílný film, který není dokumentem, ale dle autorů "zpovědí" Kajínka, vícenásobného nájemného vraha. Na tento seriál se dívá 1.3 miliónu diváků. Kajínek pak dostává prostor v dalších médiích a stovky tisíc lidí to nadšeně čtou: "Kajínek prozrazuje tajemství největších českých vrahů", píše Blesk, nejčtenější český deník.

Není ve společnosti něco hodně shnilého? Televize tvoří šestihodinový film, ve kterém násobný vrah a zloděj vykládá, že páchat zločiny není žádná legrace, ale že to je tvrdá práce, jako každá jiná. Tištěný deník publikuje názory vraha na další vrahy. 


Kšeft je kšeft, ale jsou i jistá tabu. Pachatelé nejtěžších zločinů jsou úplně na dně patologické sedliny společnosti. Tu najdeme v každé zemi. Jsou hnusem, o kterém víme, ale který nikdy a nikde nedostává prostor k sebepropagaci. Neznamená to, že se o kriminálních činech nepublikuje: ale z pohledu třetí osoby, s kontextem, se zkoumáním "anatomie zla". Ne že zlu dáme prostor se vykecávat. Co přijde příště - rozhovor s člověkem, který znásilňoval? "A jak na to ta dívka reagovala, křičela hodně nebo jen tiše plakala? Povězte to našim divákům!". Zdá se, že padají i poslední zábrany. Za nimi je už jen propast.

A pak je tu nažhavené diváctvo - třetina lidí v ten večer sedících před televizí si naladila Já, Kajínek. I zde je to stejně shnilé. Třetina lidí si není schopna říct - probůh, vždyť to je nejhorší sorta, nájemný vrah. Přece se nebudu koukat, jak tam ten člověk hodinu vykládá svůj životopis. Není schopna tuto televizi odmítnout a jednou provždy si ji zařadit mezi odpad, který se vymaže ze seznamu. Naopak, vítězí emoce: "je sympatický, usměvavý", "to nemůže být zlý člověk", "byl přece omilostněn". Vrátila milost taky život těm, které zavraždil? Vždyť tohle je čirá odpornost.

Jiní lidé zformulovali daleko lépe než to dokážujá, takže na závěr tři citáty:

"S násilníkmi sa často identifikujú ľudia, ktorým chýba zdravé sebavedomie. Cítia sa ukrivdení a odstrčení. Zločin fascinuje tých, ktorí by radi prekročili hranice prístupných noriem, len na to nemajú odvahu. Glorifikácia kriminálnikov vedie k zníženiu citlivosti na zločin. Násilie nás fascinuje a vzrušuje. Sme síce spútaní výchovou a sociálnymi normami, no kriminálnici v reálnom živote konajú za nás. Čím je zločinec mediálne známejší, tým je počet jeho obdivovateliek vačší. Pre isté ženy može byť vražda prejavom neobyčajnej mužnosti, sily a dominancie" (Gabriela Pavlovčíková)

,,Za lásku sa skoro hanbíme, akoby to bol prejav slabosti. Kto je dobrý, láskavý a prajný voči iným, je podozrivý. Hľadáme za tým skryté motivácie, zisk, výhody. Naopak, keď sa niekto ukáže ako silný, stáva sa hrdinom. Médiami sa bleskurýchle šíria názory a hodnoty, aj tie pokrivené. Oslavovaním zločincov potláčame fakt, že urobili niečo zlé, ubližovali, ničili životy, rodiny. Fascinácia zlom tu vždy bola, dnes však nadobúda obludné rozmery. Spoločnosť akoby hlúpla.” (Jana Šípošová, obojí na csfd.cz).

"Jsme v hluboké krizi, ale neumíme ji ještě dobře pojmenovat. Stupeň agrese stoupá. Válka už dlouho nebyla a mladí muži by si chtěli... zastřílet". (Agnieszka Holland pro dvtv.cz).

Skoro ve všem jsem v životě optimista. Ale kde tady vydolovat jiskřičku optimismu, to opravdu nevím.

1
Vytisknout
5915

Diskuse

Obsah vydání | 5. 12. 2017