Katalánská otázka: Přehled pro české čtenáře

29. 11. 2017 / Antoni Ferrando



Barcelona a slunečné pláže v Katalánsku jsou u Čechů populární. Mnoho z nich ví, že je to autonomní region Španělska. V poslední době vyvolaly světovou pozornost mírové úsilí o nezávislost Katalánska a brutalita španělského státu. Pokusím se vysvětlit katalánskou otázkou pro českého čtenáře mimo to, co se člověk normálně dočte v českých médiích.


Pro začátek pár dat a to, co je jádrem problému


Při posledních normálních volbách v Katalánsku v roce 2015 byla volební účast 77 procent. 48 procent podpořilo strany usilující o nezávislost a 39 procent je odmítlo. Ostatní hlasovali pro postkomunistickou levici, která je v této věci vnitřně rozhádaná. V četných průzkumech veřejného mínění požadovalo 70 až 80 procent Katalánců referendum ohledně svého politického statutu.

1. října 2017 se konalo referendum, které španělský stát zakázal. Navzdory policejnímu útlaku se ho účastnilo 43 procent obyvatelstva a podpora katalánské nezávislosti dosáhla 38 procent. 2,2 milonů hlasů bylo odevzdáno, asi 0,7 milionů hlasů zkonfiskovala španělská policie, oprávněných voličů bylo 5 milionů. Zeptejte se španělského odpůrce katalánské nezávislosti, pravičáka či levičáka, a ti vám řeknou, že to "nestačilo". Avšak země činí důležitá rozhodnutí i na základě menšího počtu voličů. Například Británie hlasovala pro odchod z Evropské unie pouze 34 procenty voličů. Anebo v českém kontextu, v důsledku nízké volební účasti, vítězná strana v roce 2017 dostala jen 18 procent voličských hlasů. Poukažte na toto všechno a španělští unionisté vám řeknou, že případ Katalánska je "něco jiného", protože územní integrita je daleko vážnější věc. Pak si vezměte skotské referendum z roku 2014. Ve srovnání s celkovým počtem voličů bylo unionistů 47 procent a stoupenců nezávislosti 38 procent. Shodou okolností je to téměř stejné procento jako v katalánských regulérních volbách z roku 2015 (48 procent pro nezávislost a 39 procent proti). Pokud je 47 procent voličských hlasů dost na to, aby Skotsko zůstalo ve Velké Británii, bylo by to dost na to, aby ji opustilo, a 48 procent legitimizovalo katalánskou nezávislosti.

Jsem si dobře vědom, že referendum a regulérní volby nejsou totéž. Ale můj důraz je na procentech celkového počtu oprávněných voličů. Španělská nacionalistická propaganda, přesně podle pravidel manipulace, hovoří o přáních jakoby to byla přirozená fakta, ve snaze popřít, že 48 procent hlasů pro nezávislost v Katalánsku v roce 2015, s volební účastí 77 procent, byla obrovská podpora. Pořád hovoří o neexistující "mlčenlivé většině", používají onoho "memu", který zpopularizoval Richard Nixon, a od té doby se používá pořád ve snaze vyhnout se zastupitelské demokracii. Je nutno přiznat, že toto rozhodnutí popírat realitu za každou cenu je nejmocnějším zdrojem unionismu, zejména když jste stát s armádami policie, soudců a tak dále. Španělský stát odmítá dokonce i možnost referenda. To je založeno na jeho vlastním nacionalistickém narativu: "Existuje jen jednotný španělský národ." Vrcholu kriminálního newspeaku či nacionalistického šílenství bylo dosaženo v květnu 2017, kdy španělská viceprezidentka Sáenzová napsala na Twitteru: "[Katalánský prezident] Puidgemont chce zorganizovat referendum namísto toho, aby Kataláncům naslouchal". Katalánská strana se pokusila zorganizovat referendum, i nezávazné, v rámci ústavních pravidel: bezvýsledně. "My chceme hlasovat také," říkají někteří ve Španělsku. "Je to naše země." Cynismus tohoto výroku je zjevný: Španělsko má 47 milionů obyvatel, z nichž 7,5 milionu žije v Katalánsku. Katalánci budou ve Španělsku vždycky menšinou. Rozhodnutí katalánské vlády podpořit referendum o nezávislosti, které Madrid zakázal, lze vysvětlit jedině jako poslední pokus, tedy rozhodnutí jít za ústavu, přejít od "legálního" k "legitimnímu". Konec konců, katalánská vláda má podporu lidového hnutí s dlouhou historií nenásilných protestů.

A zde leží jádro problému: slepota španělské strany je desetitunová skála, která blokuje cestu k řešení. Na základě zdání demokratických projevů je rozhodnut španělský nacionalismus se silnými supremacistickými a násilnými rysy, pevně zakotvenými ve fašistické diktatuře, která skončila r. 1975, popřít politickou existenci katalánského národa. Používá při tom ústavy k potlačení, namísto ke zvládání, politického konfliktu.

Avšak počkejte. "Stoupenci katalánské nezávislosti jsou naivní", říkají někteří, protože žádný stát se nikdy nevzdá takovéhoto bohatého regionu. Dobře tedy, avšak pak se zeptejme sami sebe, zda je spravedlivé, aby legitimní politická debata a pokojně vyjadřované požadavky byly potlačeny právními zákazy, policejní brutalitou, politickou cenzurou a vězněním. Tedy, zda existuje něco jiného kromě státního teroru, co dokáže udržet Španělsko pohromadě. A jaké to má důsledky pro evropskou demokracii?

Ve snaze porozumět tomu, proč se španělský stát a Katalánsko chovají tak, jak se chovají, je nutno jít do minulosti a pocítit váhu naší historie.

Katalánské elity: Dlouhé hledání rovnováhy mezi samosprávou a integrací.

Katalánská otázka je případem národa bez státu, usilujícím o sebeurčení. Ano, Katalánsko získalo v ústavě z roku 1978 autonomii, a dnešní unionisté tvrdí: "Víc nedostanete". Na druhé straně, stoupenci katalánské nezávislosti říkají, že nyní, o čtyřicet let později, ústava umožňuje situaci, kdy španělský stát odebírá katalánské zdroje a neposkytuje žádné záruky. Španělský stát totiž má právo vetovat všechny katalánské zákony, a tak  efektivně autonomii ochromovat. Španělští nacionalisté budou opakovat jako mantru, že španělský stát je jedním z nejdecentralizovanějších na světě. Avšak v době, kdy toto píšu, více než dvacet zákonů schválených katalánským parlamentem je blokováno španělským státem. Pro stoupence katalánské nezávislosti zaručuje sebeurčení pouze nezávislost. Sama skutečnost, že existují stoupenci katalánské nezávislosti, dokazuje, že stará rovnováha z roku 1978 už nefunguje.

Hlavním důsledkem této "blokace" je, že Katalánci, kteří podporují setrvání Katalánska ve Španělsku, se stali menšinou v porovnání s těmi, kteří chtějí nezávislost. K tomuto posunu došlo z historického hlediska teprve nedávno, kolem roku 2010, avšak jaké to bylo předtím? Přesně opačně: od začátku moderní éry neusilovaly katalánské elity nikdy o nezávislost, ale usilovaly dlouhodobě o rovnováhu mezi samosprávou a integrací. Koexistovaly se španělskými elitami ve snaze ochránit vlastní třídní zájmy a mít možnost rozhodovat o správě státu.

K symbolickému okamžiku došlo v prosinci 1870, kdy byl premiérem Španělska Joan Prim. Byl to muž z katalánské buržoazie. Přišel o funkci rychle: byl zastřelen. Je přesvědčivým důkazem, protože se snažil "italským způsobem" udržet Španělsko vcelku: Katalánsko-Barcelona se měly stát španělským Milánem-Lombardií, ekonomickým motorem, a Madrid, jako Řím, měl být politickým hlavním městem. To se ale nestalo.

V roce Primovy vraždy probíhala v Katalánsku v plné síle průmyslová revoluce. Jen Baskové byli v obdobné situaci a ostatní Španělsko zůstávalo zemědělské. Navzdory Primově selhání se dál katalánské elity pokoušely o rovnováhu mezi samosprávou a integrací. Konec konců, celé Španělsko bylo trhem, který byl k dispozici, a španělský stát měl vojáky, kteří potlačovali rebelie dělníků, což bylo často nutné.

Je třeba stále rozlišovat "španělské" a "katalánské" elity. Ty nikdy plně nesplynuly: Prim byl, před 150 let, posledním Kataláncem, který zastával funkci španělského premiéra. To samo o sobě vypovídá mnohé. Krátce řečeno, španělský stát, konfederace několika království, pochází z 15. století. Avšak v moderní době, od 19. století, se mu nepodařilo vytvořit společný narativ pro celé obyvatelstvo a k tomu i relevantní hmotnou podporu,  jako by byla efektivní síť komunikací, funkční byrokracie pro vybírání daní, školství, armádu, a tak dále.

Během poslední čtvrtiny 19. století bylo už zjevných mnoho rysů dnešního politického a ekonomického života ve Španělsku: král, dvě dominantní strany, které se střídaly u moci, silná síť klientelismu a podnikatelské a politické elity v symbióze.

Beztrestost pro válečné zločiny a starobylý pocit práva na majetek a moc: Svět madridských elit

Přesuňme se do roku 1975. Fašistický diktátor Francisco Franco zemřel v posteli na stáří. Jeho režim, založený po občanské válce (1936-39) měl být nahrazen demokracií západního stylu. Lidem byla nabídnuta celonárodní smlouva odpuštění a zapomnění, aby se už neřešilo trauma války a poválečného období. Ve skutečnosti to byl příhodný pakt mezi stále velmi silnými frankistickými elitami a legitimní, ale slabou demokratickou opozicí. Frankistické elity byly ochotny povolit stranickopolitický systém a pravidelné volby, ale  také si udržely výsady v soudnictví, v policii, vrcholné státní funkce a klientelistické sítě: těm se podařilo zmocnit se nových funkcí ve veřejné státní správě. Národní komunity uvnitř státu, mezi nimi i Katalánsko, dostaly autonomii a byly zahrnuty do systému decentralizovaných regionů.

Historické paralely jsou vždycky sporné, ale  to, co se odehrálo ve Španělsku po Francově smrti, je podobné tomu, co se odehrálo v Československu po roce 1989, kdy se Lubomír Štrougal podílel na vypracování nové ústavy a stal se hejtmanem svého rodného kraje, Jižní Čechy. Jak bylo něco takového možné? No, hlavně v důsledku strachu uvnitř demokratické opozice: Manuel Frana, jeden ze spoluautorů dnešní španělské ústavy, byl ministrem za předchozí diktatury a byl osobou, která podepisovala rozsudky smrti.

Kromě toho, existovala ještě stále živoucí paměť během tohoto období masových vražd ze začátku diktatury. Není zrovna příliš známo, že místem s největším počtem neprozkoumaných hromadných hrobů vedle Kambodže je ... Španělsko. Přesně tatáž španělská vláda, kteráý dnes odsuzuje pokusy Katalánska jako protizákonné, opakovaně ignoruje požadavek OSN, aby  ty hromadné hroby prozkoumala. Tu práci pomalu provádějí jen izolované a špatně financované aktivistické organizace.

Dalším zdrojem strachu byla hospodářská krize. Po Francově smrti došlo k vyjednávání o přechodu od diktatury k demokracii uprostřed šířících se pověstí o vojenském puči a mezi epizodami ultrapravicového terorismu. Levicový terorismus baskických nacionalistů napětí ještě posílil. Hromadná nezaměstnanost byla a je chronická. Španělští pracovníci byli hromadně exportování do Německa jako gastarbeiteři. V sedmdesátých letech vládly hospodářská recese, stávky a sociální nepokoje. 3. března 1976, jen čtyři měsíce po diktátorově smrti, zastřelila policie v Baskicku pět dělníků. Takže uprostřed tohoto všeho přijalo r. 1978 obyvatelstvo Katalánska autonomii, s širokým souhlasem elit, střední třídy i dělníků.

Zlatých 25 let: od roku 1978 do roku 2004

Španělská ústava z roku 1978, jak tvrdí oficiální linie, přinesla pro zemi nejdelší období míru a prosperity. Dosud nikdy se lidé neměli tak dobře. Ale je to pravda? No, dobrá propaganda začíná s určitou mírou pravdy. Ale, jak čtenáři Britských listů vědí, věci jsou vždycky složitější. Za fašistické diktatury  pacifikoval kozumerismus  šedesátých a sedmdesátých let a policejní násilí, tedy správná směsice cukru a biče, potomky těch, kteří bojovali a prohráli v občanské válce, někteří z nichž byli pohřbeni v masových hrobech. Nová dělnická třida byla podvedena tím, že se jí říkalo, že nyní se už stala střední třídou. To v důsledku silného hospodářského růstu fungovalo, zejména v kontrastu s velmi nízkým počátečním bodem v zemi zničené válkou, zoufalou chudobou a hladem ve čtyřicátých letech.

Po Francově smrti se země musela plně integrovat do světové ekonomiky a začala vypadat slušně jako standardní západní demokracie. Pamatujme na široký kontext sedmdesátých let: studená válka, levicové vítězství v Portugalsku po pádu tamější diktatury... Musely se provádět sociální a politické změny a fungovalo to dobře. Dva Katalánci, jeden sociální demokrat a jeden propodnikatelský liberál, byli mezi sedmi otci zakladateli, kteří napsali španělskou ústavu. Bylo dosaženo určité rovnovány, tedy pro podstatnou část obyvatelstva měla začít nová éra míru a prosperity. Země vystupovala z temnoty a nastoupila na cestu k modernizaci.

V roce 1982 zvítězila ve volbách socialistická strana. To bylo prezentováno jako historický bod obratu: levicová strana demokraticky zvolená pouhých sedm let po diktátorově smrti. Socialisté zemi zmodernizovali a vybudovali sociální stát, ale také znormalizovali politickou korupci. V roce 1986 Španělsko vstoupilo do Evropské unie. Země byla zaplavena evropskými penězi. V roce 1994 ve volbách zvítězila konzervativní strana, což byl návrat k starým frankistickým elitám, ale formou jejich nové generace. Tou dobo se šířila anekdota: diktátor znovu ožil, aby zkontroloval, jak se Španělům vede bez něho, a poté, co byl seznámen s příjmeními ministrů, vrátil se do světa mrtvých spokojen, protože to všechno byla jména rodinných dynastií, které byly prominentní za jeho vlády.

Je důležité si uvědomovat, že když přišla demokracie, frankistické elity si stále udržely důležité páky moci. V roce 1982 o moc  přišly, ale znovu ji získaly v roce 1994, téměř dvacet let po diktátorově smrti. Typickým případem je nynější španělský velvyslanec v Praze: jeho otec byl ministrem v několika Francových vládách a také v raných demokratických vládách, a zastával dokonce i funkci premiéra. Strýc jeho otce byl také ministrem ve dvacátých letech a pravicovým politikem ve třicátých letech, a smutně se proslavil, protože jeho zavraždění bylo počátkem občanské války v roce 1936.

Toto držení moci na nejvyšší státní úrovni lze vysledovat skrze řadu rodinných dynastií zpět po dobu několika generací. Tito lidé jsou určitým biotypem: mají tendenci uzavírat manželské svazky jedině sami mezi sebou. Utvářejí silnou síť osobních vztahů zejména v určitých čtvrtích v Madridu. Příchod demokracie vedl k obnově elit tím, že rozšířil jejich počet. Byl nyní prostor pro všechny, protože moderní zdanění výrazně posílilo státní rozpočet.

Madrid, Barcelona a letiště jako charakteristické příznaky

Co se dělo v Katalánsku během těch zlatých pětadvaceti let? Madridské elity měly vždycky v Barceloně své lidi. To, co platilo v devatenáctém století, od industrializace v době Joana Prima,  stále ještě platilo po skoro celé dvacáté století: Španělsko bylo trhem a státem, v němž katalánská buržoazie mohla prosperovat. Konec konců, generál Franco v roce 1939 vyhrál válku a vrátil továrny katalánské buržoazii, které jí předtím odebrali anarchisté a komunisté.

Stručně řečeno, historie pokračovala. Po roce 1978 byly katalánské elity integrovány do nového španělského státu. Během většiny této doby vládli v katalánské vládě středopravicoví nacionalisté a ti hlasovali ve prospěch vládnoucí strany v Madridu, socialistické nebo konzervativní, výměnou za ústupky. Za to dostávali volnou ruku v katalánském regionu řídit tamější regionální veřejnou politickou strategii a budovat si tam své klientelistické sítě. Toto byla rovnováha, která fungovala a pak se rozložila. Za okamžik uvidíme proč.

Určité sémě změny bylo zasazeno v roce 1986. Členství v Evropské unii otevřelo ekonomiku. Španělsko už nebylo chráněným trhem a katalánské podniky musely více prodávat do zahraničí, anebo zemřít. Mnoho z nich opravdu také zkrachovalo, ale dnes se spotřebitelství dělí zhruba na třetinu pro vnitřní katalánský trh, na třetinu pro Španělsko a poslední třetinu zahraničí, a ta poslední třetina má vzrůstající tendenci.  Takže mladá generace katalánských podnikatelů už není tolik závislá na španělském státě nebo na španělském trhu. To je důležité, protože to vysvětluje, proč v poslední době korporace podporují katalánskou nezávislost.

Všechno to je lépe vidět z širšího hlediska směrem ke globalizaci. Španělský stát a madridské elity chtějí ve Španělsku hegemonii, hospodářskou moc a bohatství pro konkrétní jednotlivce. Je to všechno o tom, kdo má mít výhody z globální konkurence. Celá země má být spravována jako panství, jako pouhá základna místní moci. Podívejme se na jeden konkrétní příklad: letiště. Španělsko má jen trochu více obyvatel, než je polovina obyvatel Německa, a jen jednu třetinu německé ekonomiky, ale má více letišť, 52 je jich ve Španělsku a v Německu 39. Jak je tento nesmysl možný? Zaprvé, v důsledku levného a lehce dosažitelného eura. Ta letiště byla postavena jako státní projekty soukromými stavebními firmami. Nyní už ale frenetická situace z devadesátých let pominula a jen asi pět nebo šest letišť, která dávají smysl, generuje zisky. Ostatní letiště, drtivá většina z nich, zaznamenává ztráty a dluhy, některá ani nemají letadla. Byla postavena v situaci, kdy se zcela ignorovala hospodářská realita. Celá síť, řízená centrálně z Madridu, byla koncipována jako systém, který měl posílat interkontinentální cestující do Madridu. Pro barcelonské letiště to bylo a je hospodářskou brzdou rozvoje. Španělský regulační orgán chtěl, aby Madrid byl jediným mezinárodním centrem ve Španělsku, a tak použil veškeré své regulační moci, aby donutil letecké společnosti létat z provincií jen do Madridu. Zisky barcelonského letiště jsou podle zákona převáděny na podporu menších, zadlužených španělských letišť.

Podnikatelské obleky a trička: Celá společnost je hloupá!

Celý příběh letišť lze převyprávět stejně pro vysokorychlostní vlaky a silnice, které vedou odnikud nikam, a pro nákladné veřejné budovy v téměř každém španělském provinčním městě, budovy, které stojí prázdné, nedokončené nebo málo využívané, s rostoucími udržovacími náklady. Mezitím, zprávy o korupci konzervativní vládnoucí Lidové strany (Partido Popular) a socialistů, kteří vždycky vládli v Andalusii, se šíří stále více a s nimi se prohlubuje i zuřivost obyvatelstva. Je to dnes známá procedura a je to pořád stejné. Soukromí podnikatelé dávají úplatky politikům, aby od nich získali kontrakty, peníze plynou do ústředí politické strany a nakonec do kapes soukromých osob, a v důsledku toho je nutno zvýšit daně. Soudci poukazují na to, že největší míra korupce je ve vládnoucí Lidové straně. Nejde jen o pár náhodných jednotlivců, ale zkorumpovaná je  celá ta strana. Je symbolické, že ústředí strany v Madridu bylo zrenovováno za použití protizákonných peněz. To se  veřejně ví a stejně symbolické je, že se proti tomu nedá nic dělat, neboť vládne beztrestnost, ale  pozornost všech se soustřeďuje jen na  Katalánce, kterým se to nelíbí.

A tak se dostáváme k poslední kapitole tohoto příběhu. Začíná v roce 2008 se světovou finanční krizí. Peníze došly: veškeré evropské financování bylo přesunuto do České republiky a do takzvané "nové" Evropy. Ostatní dokonaly škrty ve státním rozpočtu. Ztráta veřejných služeb, chronická nezaměstnanost, snižování reálných platů, nové vlny mladých a vzdělaných migrantů, to všechno se spojilo v roce 2011 a vzniklo nové politické hnutí, takzvaní "Indignados" a pozdějí nová levicová strana Podemos.

V Katalánsku toto klima politického napětí, nespokojenosti s establishmentem, s elitami a s politiky jen přispělo k už existujícímu celonárodnímu napětí. Případ Katalánska lze také vysvětlit jako místní variaci širšího hnutí, k němuž dochází i jinde a které establishment urážlivě označuje za "populistické", Ve skutečnosti je to vzbouření středních vrstev, které odmítají být zlikvidovány sítí zkorumpovaných oligarchů a "kleptokratů", kteří řídí globalizaci.

Vraťme se nyni k některým předchozím bodům, jako je míra efektivní politické autonomie v Katalánsku. Mladá generace katalánských podnikatelů je ochromována politickými rozhodnutími z Madridu a absencí výsadního přístupu na španělský trh, protože dnešní ekonomika je otevřená. Pokud k tomu dodáme sociálně orientované otázky, které mobilizují politickou levici, vzniká mnohovrstevnatý, mnohostranný konflikt, kdy je hnutí za nezávislost nejvýraznějším narativem, který to všechno sjednocuje. Katalánské hnutí za nezávislost je nyní tak silně relevantní proto, že za ním stojí celá společnost, od podnikatelských obleků až  po trička.

Mezitím v Madridu... španělská levice a pravice vidí jen to, co chce vidět. Levicový kaviár v Madridu, bohatí komunisté a socialisté z establishmentu svět stále vidí skrze stalinskou duševní ortopedii a odmítají hnutí za nezávislost jako ošklivou iniciativu sobeckého regionu. Je jim jedno, že nejsilnějšími stoupenci katalánské nezávislosti jsou v Katalánsku radikální levičáci. To, co neodpovídá jejich ideologickým předsudkům, je odmítnuto. Nemluvě o tom, že celý španělský sociální stát je ohrožen, nikoliv regionem, který se chce odtrhnout, ale v důsledku široké korupce a daňových úlev pro bohaté. Ale samozřejmě je lehčí šířit politiku nenávisti proti katalánskému hnutí za nezávislost. Ta skóruje v ostatním Španělsku, kde je Partido Popular hegemonistická, zatímco v Katalánsku má podporu menší než 10 procent a nemá žádný koaliční potenciál.

Co je tedy vlastně nezávislost? (Závěr)


Katalánská nezávislost by se mohla přece jen uskutečnit ve světě, kde nezávislost už není tím, co bývala, protože ekonomiky a společnosti jsou otevřené na tolika úrovních. Jako "argument" proti katalánské nezávislosti se používá hrozba vyloučení z Evropské unie, ale ve skutečnosti je to jen prohlášení úmyslu, vydané španělským státem ve snaze vetovat a blokovat zahraniční politiku budoucího katalánského státu. Avšak jaké pobídky má Brusel k ochromování fungující země na jihu Evropy? A nemylme se: Katalánsko je absolutně funkční jako nezávislá ekonomika. Poukázal na to nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a další významní ekonomové. Katalánsko má větší ekonomiku než Česká republika, asi 200 miliard euro ve srovnání se 150 miliardami v ČR, a to s podstatně menším počtem obyvatelstva, 7,5 milionů Katalánců oproti 10,5 milionu Čechů. V každém případě prochází Evropská unie obdobím nejistoty a sebereflexe. Brexit a EFTA ukazují, že existuje život i mimo EU a budoucí katalánský stát by nalezl určitou míru spolupráce a dohody se sousedními státy i ostatním světem.

Pokud laskavý český čtenář dočetl až sem, doufám, že bez ohledu na to, co se stane, si udrží zájem o katalánské hnutí nezávislosti a navštíví Barcelonu a další katalánská města, katalánské pobřeží a jeho přírodní krásy.










0
Vytisknout
4172

Diskuse

Obsah vydání | 5. 12. 2017