Kácení model, díl VI.

2017: Vytrvalé strašidlo antikomunismu

27. 11. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 10 minut
"Uč se, hochu, budeš pánem, budeš jezdit tatraplánem!," nabádala lidová průpovídka z "beztřídních" 50. let. Pouliční gangy dělnické mládeže v husákovském Československu ovšem mnohem raději soupeřily o to, koho budou muset ostatní pod hrozbou fyzického násilí oslovovat "pane továrníku". Ti, kdo se programově vymezovali vůči společenským hierarchiím, tyto hry odmítali a žádali pro sebe mnohem méně - třeba volnou sobotu místo povinného subotniku - "ale páni z plánování, ti zapomněli na ni", ačkoliv oficiálně "už není pánů, ani žebráků".

Když to lidu ještě v lebkách tolik nečvachtalo hnědou břečkou, přinejmenším věděl, co si myslet o podbízivých řečech, které ho v rozporu s reálnými mocenskými a majetkovými vztahy oslavovaly coby kolektivního vládce.


Před šedesáti lety, v roce 1957, vydal bývalý jugoslávský komunista Milovan Djilas proslulou knihu "The New Class: An Analysis of the Communist System" (Nová třída: Analýza komunistického systému). Stručně řečeno, Djilas se dopustil svatokrádeže, když ukázal, že formálně "všelidové" vlastnictví v komunistických režimech je ve skutečnosti kolektivním vlastnictvím stranické nomenklatury. Ta přece disponovala pravomocí libovolně nakládat s "lidovým" majetkem a využívat ho ke svým záměrům podle vlastní úvahy. Lid, který byl podle oficiální ideologie jediným vlastníkem, naproti tomu o "svém" majetku naprosto nerozhodoval. Přijímal rozkazy těch, kdo jezdili tatraplány ZDE, a byl rád za každou volnou sobotu, kdy nemusel "dělat na sebe", jak s nechtěnou dvojznačností hlásal proslulý budovatelský text Františka Halase.

Djilas ukázal, že tzv. "znárodnění" jako preferovaná metoda zrušení institutu soukromého vlastnictví ani náhodou nemusí být cestou k oslavované "emancipaci mas". Kombinovaný politický a ekonomický monopol vzniklý touto cestou může dokonce vést - a zpravidla také vede - k ještě výrazně větším mocenským asymetriím než banální praxe kapitalismu. V demokratickém kapitalismu můžete založit nebo volit stranu, která pracuje na zavedení čehosi jiného, než je status quo, a také s ní reálně kandidovat ve svobodných a férových volbách. V systému s kombinovaným politickým a ekonomickým monopolem, kde je dominantní politik přímo nebo přinejmenším přes klienta současně také vaším zaměstnavatelem, smíte v případě nespokojenosti šoupat nohama pod stolem, nebo si sbalit fidlátka a odkráčet na Úřad práce. "Vyjednávat" můžete asi stejně, jako stávkující obyvatelé Plzně během nepokojů po měnové reformě - vykoledujete si kromě bezprostřední mocenské zvůle třeba také omezení investic do svého města na několik příštích dekád.

***

Když v polovině 90. let proběhl médii první mezinárodní srovnávací výzkum postkomunistických transformací ve Střední a Východní Evropě z pohledu reprodukce elit, tehdejší Klausova ODS zahrnula sociology odsudky a proklínáním. A měla k tomu opravdu vážný důvod, protože výzkumníci jí zdevastovali ideologický narativ. Data ukázala, že příslušníci bývalých komunistických elit, kteří z minulosti disponují nejlepšími kontakty, jsou také zpravidla nejčastějšími vítězi "antikomunistické" společenské transformace ZDE.

Profesor Možný v knize "Proč tak snadno?" vysvětlil logiku tohoto procesu pomocí teze o transformaci sociálního kapitálu v ekonomický.

Jinak nahlíženo, Možný popsal, jak Djilasova nová třída vyměnila jednu formu vlastnictví výrobních prostředků, jež navzdory ideologické omáčce už tehdy měla pod vlastní kontrolou - ustálenou formu typickou pro starý režim - za jinou, kterou v danou chvíli považovala pro sebe za výhodnější.

Tak se i český kapitalismus ukázal být pokračováním komunismu jinými prostředky.

***

Na okraji klíčových majetkových přesunů ovšem během transformace proběhla také řada "zásadních" ideologických střetů. Zatímco velká většina nomenklatury na útěku před právníky radostně přecházela ke kapitalismu (ta část technickohospodářských nomenklaturních kádrů, která se za tímto účelem sdružila v ODS, přitom demonstrativně vyměnila Lenina za Hayeka), objevil se mimoběžný a nevěcný spor o komunismus trvající v absurdních podobách až do této chvíle ZDE - tedy do okamžiku, kde se premiérem stane exkomunista a vysoce pravděpodobný donašeč StB, s podporou fašistické strany, jejíž šéf označil komunismus za "nejdemokratičtější systém, který svět poznal" ZDE a nereformovaných "českomoravských" komunistů ZDE. Nicméně nabádavá varování před antikomunismem neutichají.

***

Pokud se metodologicky držíte Djilase a zaměříte se na reálné ekonomické a mocenské vztahy místo na ideologii, nebudete polistopadový spor o antikomunismus ani na vteřinu považovat za něco určujícího.

V případě, že antikomunismu přece jen věnujete nějaký čas, musíte záhy rozlišit mezi různými antikomunismy plnícími odlišné funkce a odpovídající rozdílným zájmům a záměrům těch, kdo jimi operovali.

Máme tu důležitý antikomunismus "transformovaných" nomenklaturních elit. Ten plnil především roli mimikry, a jak se ukazuje, pouze dočasně. Utilitární členové KSČ z kariérních důvodů se jím distancovali od komunismu zejména proto, aby se odlišili od těch komunistů, kteří pouta s rodnou stranou odmítali přetnout.

Jiný typ antikomunismu s jinými účely a ambicemi se vyhranil zejména v prostředí bývalých studentských lídrů z roku 1989 a některých disidentů. Tady, na rozdíl od mimikristů, nalézáme skutečný ideologický zápal - a dokonce zhusta i přesvědčení, že se takto demonstruje morální kvalifikace, již by společnost měla rozhodně odměnit teplým místečkem pro zasloužilé revolucionáře, kteří se dostatečně rychle nerozkoukali během velké a malé privatizace. A takových je ve zmíněné skupině naprostá většina. Jednotlivé pokusy nastartovat z těchto pozic politické kariéry končily rutinními debakly, zatím poslední si myslím vyzkoušel Martin Mejstřík.

Instrumentální politický antikomunismus, který se s právě popsanou odrůdou často těsně snoubí, vykazuje zpravidla snahu vyloučit z veřejné debaty na věčné časy veškerou levici - protože se od komunismu podle něj dostatečně solidně nedistancovala. Asi nejhorší na něm ovšem je, že má v mnoha ohledech bohužel pravdu, třebaže celkový záměr to vůbec nelegitimizuje...

Konečně existuje i spontánní antikomunismus těch, kdo udělali s minulým režimem v rodině nebo na vlastní kůži zkušenosti, kvůli nimž na něj ani dost málo nevzpomínají v dobrém - a odmítají libovolné snahy o jeho rehabilitaci. Například pro jeho naprostou prolhanost a podvodnost. 

***

Kritici, kteří připisují nejrůznější patologie polistopadového vývoje antikomunismu, postupují ovšem stejně instrumentálně jako mnozí antikomunisté. Pokud se hlásí k marxismu, dostávají se navíc do vážných problémů s tvrzením o primátu ideologie nad vlastnickými a výrobními vztahy. V jednom docela zásadním ohledu je však jejich pozice v zásadě neúnosná - když odmítají souvislost mezi předlistopadovým systémem skupinového vlastnictví stranické oligarchie a současným kapitalismem, předstírají daleko větší míru diskontinuity mezi oběma režimy, než jakou můžeme na datech reálně vykázat.

Polistopadový model se důsledně rozešel s komunismem v jedné jediné věci: Profiloval se jako liberální demokracie, která nepřipouští vznik kombinovaného ekonomického a politického monopolu, jaký fungoval během poválečných 40 let. Co se týče ekonomických změn, navzdory "revoluční" rétorice velká míra reprodukce komunistických elit dokumentuje zřetelnou převahu kontinuity nad diskontinuitou.

Specifická skupina těch, kdo dodnes "bojují s antikomunismem" jako inkvizice s ďáblem, ale ve skutečnosti touží po nějaké formě rehabilitace tradice minulého režimu nebo současné KSČ(M). Často jde o příznivce "znárodňování", tj. opatření, o jehož povaze a konkrétních výsledcích se pochopitelně mlčí - a Djilas je tím úplně posledním autorem, o němž by se v této souvislosti mluvilo.

***

Komunismus by nás především mohl naučit, že reálná vlastnická práva nemusí být ani zdaleka vždy výslovně popsána právním řádem, a že studium ideologie neskutečně zavádí, pokud taková fixace brání věcnému popisu společenských vztahů.

Iluze o tom, že rostoucí ekonomické i civilizační zaostávání české společnosti bychom mohli opět zkusit napravit nějakým tím ideologicky motivovaným přerozdělením majetku - tj. např. zestátněním se vrátit tam, odkud jsme v roce 1989 vyšli - patří mezi zdaleka nejspolehlivější cesty do pekel. Je tomu zcela naopak - politická formule neustálého přerozdělování majetku (od roku 1918 každých cca 20, 30 let...) českou společnost dlouhodobě demoralizuje a ničí.

Distance od ekonomického a mocenského monopolu jako hlavní poučení z masových vražd desítek milionů lidí ve jménu světlých zítřků naopak zpravidla v antiantikomunismu vůbec není tematizována, nebo pouze okrajově, ve stylu "chyby se staly, ale". Kromě jiného to souvisí s vidinou rozsáhlých radikálních změn, které antiantikomunisté touží shora zavést - a k jejichž zajištění by se obrovská koncentrace moci vlastně velmi hodila...

***

Zda sdružený politický a mocenský monopol vznikl v politice a poté expandoval do ekonomiky, nebo jestli proces proběhl v opačném gardu, to patří k historickým detailům, které bezesporu zanechávají určitý charakteristický "pupek" tam, kde formovaly dávno samostatně žijící tělo.

Pupeční jizva na břiše savců má však daleko k tomu, abyste podle ní mohli spolehlivě určit charakter nositele. Pupek získává zrovna tak člověk jako třeba ptakopysk.

Polistopadový český kapitalismus je v řadě ohledů mnohem více pokračováním normalizačního "reálného socialismu" než jeho popřením. Pokud Babiš uspěje v úsilí dosáhnout z pozice ničeho se neštítícího monopolisty také na nekontrolovanou politickou moc a zničí zbytky liberální demokracie, půjde opačnou cestou než komunisté v únoru 1948, kteří z politické sféry zabavili ekonomiku.

Kombinovaný politický a ekonomický monopol však znamená cíl a konečný účel v obou zmiňovaných případech.

A o jakýsi údajně nebezpečný antikomunismus politicky okrajových kruhů jde přitom asi stejně, jako o vymítání duchů Iwa Ghede v haitském voodoo.

0
Vytisknout
14135

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2017