Kácení model, díl IX.:

Rudá a hnědá jako odstíny šedi?

6. 12. 2017 / Karel Dolejší

Esesák Oskar Gröning byl koncem listopadu za podíl na nacistických zločinech odsouzen do vězení v 96 letech ZDE. Můžete se legitimně ptát, zda dává smysl trestat lidi za sebevětší zločiny ještě v takovémto věku. Co se vám ovšem stěží podaří je dokázat, že v zemi, kde mučitelé politických vězňů dožívají s tučnými důchody ZDE, snad někdy probíhal proces sebeméně srovnatelný s německou denacifikací.

Přísné odsouzení Gröninga, který sám nevraždil ani nemučil, "jen" evidoval majetek vražděných, vůbec nezapadá do obrázku, jenž před námi účelově maluje jedna strana malého českého sporu o ÚSTR. Podle ní je údajně Německo vedeno snahou "neodcizit" zkušenost s totalitním režimem široké veřejnosti tím, že režim označíme za jednoznačné a nezpochybnitelné zlo, které by se tím prý vymklo imaginaci běžného voliče ZDE.

Na kontě těch, kdo odmítají hovořit o totalitních režimech a nahrazují termín nic neříkající "komplexitou" ZDE, však rozhodně není méně překrucování než u těch, proti jejichž utilitárnímu antikomunismu tak zuřivě bojují.

Paradox komunismu - a tím myslím režim komunistické strany, žádný jiný komunismus v praxi nikde neexistoval - spočívá v tom, že ač byl režim podobně zločinný jako nacismus a celkem si připsal výrazně větší počet obětí na životech (nacismus zavraždil zhruba 12 milionů civilistů, stalinismus v SSSR má na kontě 6 milionů záměrně zavražděných a 5 milionů obětí záměrně vyvolaných hladomorů ZDE, zatímco počet obětí čínského "velkého skoku vpřed" je odhadován v rozmezí 23 - 55 milionů ZDE a jen samotný kambodžský "experiment" stál nejméně 1,4 milionu životů ZDE), ve většině zemí, kde působil, nedošlo k jeho porážce srovnatelné s osudem nacismu. A jedině proto také nikde neproběhla dekomunizace srovnatelná s denacifikací.

Argumentace "každodenností" a "neodcizováním zkušenosti s režimem" přitom nedává žádný smysl - rozhodně ne v relativizujícím a morálně nihilistickém kontextu, v jakém ji nacházíme u českých antiantikomunistů. Tito lidé opakují naprosté banality odkazující ke konstantním prvkům prakticky každého režimu na světě - usilování o to vyhnout se konfliktu s většinou populace, snaha dosáhnout konformity poddaných - a snaží se dokázat, že zločinnost komunistického režimu se prý jen proto stává čímsi pochybným a relativním.

Jenže zkusme si představit, že by historik zkoumající dobu protektorátní zaměřil pozornost na "každodennost" těch, o jejichž spolupráci usiloval Heydrichův program. Program, jehož cílem bylo získat loajalitu Čechů a jejich poslušnou práci pro průmysl Třetí říše (v neposlední řadě pro zbrojařský průmysl) až do konce války zajištěním relativně slušné životní úrovně pro české dělnictvo. A protože tento program byl až do atentátu na Heydricha velmi úspěšný a ani poté nelze hovořit o úplném selhání, historik by uzavřel, že "žádné zlo se v archivech nenašlo, jen padesát odstínů hnědi" a "režim s Untermenschi neustále vyjednával". - Nepochybně byste kroutili hlavou - vždyť nehledě na korupční část programu selektivně zaměřeného na jednu část společnosti probíhala paralelně i část likvidační, zaměřená na českou inteligenci. A po vítězném dovršení války měli Češi tak jako tak skončit někde v koloniích, na Madagaskaru nebo v Patagonii.

V žánru alternativní historie vznikla řada počinů pracujících s fikcí, že nacismus válku nakonec tak či onak přežil (např. ZDE ZDE). Není tedy žádný problém představit si, jak by mohl zhruba vypadat, kdyby k realizaci svých cílů dostal více času než 12 let. Dříve či později by podobně jako stalinismus vyvraždil velkou většinu skutečných či domnělých protivníků - a vůči ostatním by nasadil přívětivější tvář. Mastný kouř krematorií koncentráků by se rozplynul - a hovořilo by se o pracovních místech, pořádku, životním prostoru. Stal by se režim přechodem do nové fáze ve své podstatě méně zločinným než dříve - jen proto, že mu do značné míry došli vnitřní nepřátelé, na nichž vybíjel institucionalizovaný sadismus?

Nikde na světě není možné trvale udržovat režim teroru - na to jsou provozní i indukované náklady příliš vysoké. I ten nejzločinnější režim nakonec hledá s poddanými modus vivendi, protože vládnout tímto způsobem je pro něj zdaleka nejpohodlnější. Jen proto ale nebudeme mluvit o tom, že by v něm žádné zlo neexistovalo. "Důkazy" neexistence zla ve formě poukazu na masovou kolaboraci poddaných ukazují na něco zcela jiného - a sice na zlo, které konečně zvítězilo na celé čáře. Připsalo si triumf představený v závěru Orwellova románu 1984. Největší vítězství totiž nepřináší fyzické ničení protivníků režimu, které svědčí o tom, že nějaký odpor stále ještě existuje a je ho třeba překonávat. Absolutní výhrou zla je likvidace veškerého odporu - zlomení protivníků a jejich přinucení k poslušné spolupráci při vědomí, že veškerý odpor by byl beznadějný a marný. Že vše co zvládnou je jen nadávat u piva. - A že na kapitulaci přece není nic špatného.

Probíhající rehabilitaci minulého režimu a zánik politické svobody v ČR nemohou antiantikomunisté svést na antikomunisty, ze kterých si sami záměrně udělali smrtelné nepřátele. Konstrukce, podle níž prý mělo být vítězství nad komunismem v listopadu 1989 příliš důkladné, je děravá jako cedník. Když se Gorbačovovo vedení KSSS rozhodlo nechat padnout zastaralé satelitní režimy, které již řadu let jako vojenští spojenci ztrácely na významu a navíc masivně poškozovaly mezinárodní PR Kremlu - jehož cílem bylo vylepšit si obraz natolik, aby se zbavil sankcí typu COCOM a dosáhl na špičkové západní technologie, které sám vyvinout nedovedl - mělo na mysli sice poněkud jiné změny, ale nakonec odsouhlasilo i ty, k nimž došlo do značné míry proti jeho vůli a záměrům. Komunismus na periferii sovětského impéria zanikal vyjednaným předáním moci - nikoliv revolucemi, převratem či vojenskou porážkou.

Německo se dodnes obtížně vyrovnává s dvanáctiletým obdobím vlády zločinného režimu, který skončil zdrcující prohrou a naprostou ztrátou politické reputace.

Česká republika se pokoušela zbavit dědictví režimu, který trval čtyři dekády, vojensky poražen nebyl a vyhnul se definitivní ztrátě politické reputace.

Kdyby to se zbavováním se dědictví nesvobody ČR myslela vskutku vážně, těžko se mohla obejít s mírnějšími prostředky, než jakými se Německo dodnes snaží důsledně oddělit od nacismu.

Bylo to volání po smířlivosti a bezstarostné postmoderní zábavě, nikoliv vybájená přílišná příkrost, co způsobilo převládnutí spasitelského kultu vůdce s minulostí komunistického nomenklaturního kádru.

V neposlední řadě proto, že pokud už antiantikomunisté někdy sami pronesli výroky napadající minulý režim, šlo zpravidla o úlitbu postojům až do nedávné doby převládajícím ve veřejném prostoru. Skutečnou intencí napadání antikomunismu nicméně vždy byla nějaká forma rehabilitace minulosti a minulé přizpůsobivosti, jejichž srovnávání s nacismem tito lidé v soukromí odmítají a pobuřuje je.

Spoluvládnutí ANO, SPD a KSČ(M) neznamená následek antikomunismu, jak teď slyšíme některé alibisticky vykřikovat. Autoritářství s vydatnou příměsí rudé i hnědé představuje naopak největší úspěch, na jaký antiantikomunisté v úsilí zamlžit realitu účelovým slovním gulášem mohli pomyslet.

0
Vytisknout
3120

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2017