Měli bychom zacházet s offshoreovým bohatstvím tak jako s financemi teroristů

12. 4. 2016

V historii společnosti zkolabovaly, protože bohatí neplatili daně. Nesmíme dopustit, aby po zveřejnění Panama Papers nedošlo k nápravě, argumentuje Paul Mason.

Italskému městu Perugia se vyhnula renesance, protože tamější bohatí přestali platit daně. Elita v Perugii se stala uzavřenou vrstvou mafiánů, kteří vydělávali na žoldácké práci v zahraničí, žárlivě střežila rodinné dědictví, potlačovala sociální mobilitu. Něco vám to možná připomíná, píše Paul Mason.

Panama Papers nejsou jen politický skandál, ukazují hlubší nemoc. Globalizovaný kapitalismus se stal organizovanou a legalizovanou formou korupce, v němž práce manažera, vynálezce a podnikatele je až na druhém místě, po lidech, pro něž "jejich bohatství pracuje" - pokud možno v jurisdikci, kde je nikdo nevidí.

Britská pravice se rozčiluje, že by neměl být David Cameron za to, že se vyhýbal placení daní, kritizován, protože "to dělají všichni".

Velká část britského finančního průmyslu se věnuje podvádění a vyhýbání se předpisům a daňovým zákonům. Podle odhadů se tak neplatiči vyhýbají placení až 188 miliard dolarů daní.

Proč proti tomu nikdo nezasáhne? Protože, stejně jako v městské správě v Perugii v polovině patnáctého století, vlády jsou plné lidí, které z toho mají prospěch.

A proč se proti tomu nevzbouří občané? Proti offshorovým investicím jsou bezmocní.

Pro rozvinuté demokracie na tomto světě jsou Panama Papers vážným varováním. Pokud se bohatství rovná moci, pak zdvojnásobení poměru bohatství vůči příjmům v rozvinutých ekonomikách od konce sedmdesátých let (viz Piketty a Zucman, 2014), zřejmě povede k vzniku nové dědičné elity, jejíž neomezené moci už nikdo nebude schopen zabránit.

Minulý týden varoval Costas Efimeros, editor jednoho řeckého investigativního serveru, že odhalení v rámci Panama Papers budou možná "poslední šancí" pro investigativní novinářskou práci. Pokud totiž tato odhalení nevyvolají zuřivost a nikdo nebude potrestán, "pak bude mít odhalování skandálů přesně opačný dopad: poraženectví, pocit slabosti, fatalistické přijetí vlády mocných".

Politikové musejí vytvořit vyšetřovací týmy, jejichž cílem musí být trestně stíhat neplatiče daní a vybírat od nich daně.

Zadruhé, politikové to musejí říct veřejně. Britský premiér musí veřejně konstatovat: "Už to skončilo. Neexistují žádné přijatelné formy vyhýbání se placení daní a od nynějška budeme zacházet s offshoreovým bohatstvím stejně, jako zacházíme s teroristickými financemi."

Zatřetí, tyto akce musejí být unilaterální. Velkým poučením z italských městských států je, že pokud něco začnete prosazovat, povede se to. Je možné strategicky společnosti vnutit ekonomiku, v níž spolupracují věda, inovace, kultura a bankovnictví: talentovaní lidé bohatnou, zděděné bohatství se rychle rozplyne, vládci naslouchají požadavkům sociální spravedlnosti, a pokud ne, dostanou se do potíží.

Jednat unilaterálně je proti DNA globalizované elity. Jejich "státem" je globální systém, a je považováno za kacířství, kdyby se proti tomu jedna země postavila. "Pokud to uděláme, peníze odejdou do zahraničí," zní mantra. "Tak ať odejdou," musí být odpověď.

Kdyby Británie zakázala unilaterálně offshoreové podnikání, rozbilo by to systém organizované korupce a vyslalo by to mocný signál.

Nechceme být feudální zaostalou zemí, kde vládne mafie a zděděné bohatství. Chceme být Florencií, Bruggami či Amsterodamem nadcházejícího století, nikoliv městem Perugia.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3081

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2016