Britské listy z nikoho člověka správné víry nedělají

Mediální kýč aneb proč česká společnost volí populisty

14. 4. 2016 / Pavel Urban

Pokud někomu předložíte názor či fakt, který je kritický k jeho postoji a ten jej pochopí jako stvrzení vlastního postoje, pak je vina na jeho straně. To platí v akademické diskusi za předpokladu, že obě strany jakž takž dodržují její pravidla. To je ale ve asymetrickém světě médií a jejich konzumentů spíše výjimka. Tam je "fungování přijímače" do značné míry věcí důvěry. Kterou lze ovšem ztratit, píše v reakci na diskusi s Bohumilem Kartousem autor. Za komunismu považovala řada Čechů a Slováků "reálný socialismus" za výrazně horší než kapitalismus. Oficiální média čelila těmto náladám zprávami o plnění plánu a dalších úspěších socialismu a o nezaměstnanosti, sociálních protestech a dalších problematických stránkách Západu. Nutno říci, že převážná většina těchto zpráv byla sama o sobě pravdivá. A evidentně byla kritická k postojům skeptiků. Ti to však brali jako potvrzení hlouposti komunistů. Byla chyba na straně přijímačů, kteří byli evidentně nedostatečně uvědomělí? Nebo na straně vysílače, který si vybudoval takový kredit, že mu lidi nevěřili ani pravdu?

To může být zajímavá otázka pro ty či ony věřící. Pro nás ostatní by mělo být podstatné, že pokud cílem propagandy mělo být přesvědčování lidí (existovaly i další možné cíle), pak tato propaganda selhala. Definitivně se to projevilo za sametové revoluce. Jejím důležitým katalyzátorem byla fáma o smrti studenta Martina Šmída na Národní třídě. Fáma, které mnozí lidé uvěřili až poté, co se ji pokusil dementovat komunistický ministr zdravotnictví. 

Chcete-li lidi o něčem přesvědčovat, je dobré se vžít do jejich postavení, do jejich myšlení a do jejich pocitů. A být připraven takto vytvořený obraz změnit, pokud se ukáže, že neodpovídá realitě. V případě Čechů na začátku uprchlické krize bych zdůraznil následující: - Češi obecně nemají rádi tvrdý rasismus. Zato "soft" rasismus je silně rozšířený; 

  •  národy na Západě si na multirasovou a multietnickou společnost zvykaly desítky let. Navíc v době, kdy terorismus byl spojen s úplně jinými fenomény než islám. Češi, podobně jako ostatní národy za bývalou železnou oponou, tímto vývojem neprošli a jejich svět zůstal do značné míry monokulturní. Už jen z toho důvodu se dalo čekat, že na vlnu uprchlíků z muslimských zemí budou reagovat trochu jinak, než lidé na Západě;
  • Češi mají silný smysl pro národní konformitu. To je zdánlivé plus, pokud jde vývoj správným směrem, protože to vypadá, že jej téměř všichni podporují. Konformitou vynucená podpora se ale snadno může změnit v masový odpor, pokud se situace změní; 
  • českým politickým ideálem uplynulých desetiletí byla Evropská unie. Ta ale prochází, bez ohledu na uprchlickou krizi, fází realizačního vystřízlivění. To oslabuje důvěru v hodnoty, které má EU ztělesňovat.
 Co to znamená? Uprchlíci a uprchlická krize představují problém, který se má řešit. Pro média by to mělo znamenat o těchto problémech poctivě psát. Pokud možno ještě předtím, než nastanou. A diskutovat s lidmi, kteří pociťují strach z neznámého, umocněný zprávami o islámském terorismu. Od samého počátku. Brát tyto lidi, jejich názory a obavy vážně, přemýšlet o nich, i kdyby byly iracionální. A netlačit příliš na pilu ve snaze udělat rychle z pohanů vzorné křesťany. 

Britské listy ovšem z nikoho člověka správné víry nedělají. Britské listy žijí ve světě, kde všichni zcela samozřejmě tuto víru sdílí. Pokud se ukáže, že nikoli, a pokud to dotyčný nechce pochopit, pak je jednoduše vyloučen z řad slušných lidí. A s neslušnými se samozřejmě bavit nebudeme, to bychom je legitimizovali. 

O problémech s migranty a s muslimy se psalo sice často, ale jen tehdy, pokud byly vyvraceny jako pravicové hoaxy. Tím bylo nepřímo řečeno, že žádné problémy, které by stály za řeč, s migranty ani s muslimskými komunitami nejsou. Jakékoli pochybnosti byly odmítány s tím, že jde o právo na azyl a to nesmí být zpochybněno. To byl první kýč. 

Druhý byl popsán explicitně. Muslimové byli opakovaně popisováni jako "báječní lidé" bez jakékoli korekce. Skoro to budilo dojem reinkarnace "sovětského člověka" z nějakého podprůměrného budovatelského románu Stalinovy éry. Také o kulturních rozdílech a jejich dopadech se psalo vždy v pozitivním duchu. To byl druhý kýč. 

 Zatímco "báječní lidé" vypadali pochybně od samého začátku, strategie popírání problémů úspěšná být mohla. Za předpokladu, že by se ty problémy skutečně neobjevily. Leč objevily se. A dnes se už i na BL píše o sociálně vyloučeném ghettu v Bruselu. To se pak ale není co divit, že lidé dávají přednost médiím, které před podobnými jevy varovaly už před rokem. I kdyby to byly bývaly jen spekulace a hoaxy. A, naopak, nevěří slovům pana Čulíka o "strašení". Taky proto, že "strašidla" zatím předpovídají budoucnost lépe než pan Čulík. 

Také se není co divit, že lidé reagují poněkud přecitlivěle, když dojde k neopomunitelnému projevu asociálního chování v kulturně podmíněné formě. (Mám na mysli hromadné sexuální útoky.) Asociály máme i mezi echt Čechy; ale Češi nejsou lidé báječní, nýbrž lidé normální. A co se kulturních rozdílů týče, ty působí výhradně pozitivně, takže nemohou mít s kriminálním chováním nic společného. 

Příliš šťastné není ani neustálé „vylučování z Pionýra.“ Jistě není dobré, když mají Češi v západní Evropě špatnou pověst. Na druhou stranu, Maďarsko je díky Orbánovi vyvrhelem EU už delší dobu, a nezdá se, že by schopnost Maďarska „obhajovat svoje zájmy“ byla nějak zásadně omezena. Řecko po léta otevřeně fixlovalo, stalo se samo o sobě zdrojem velkého problému … a nebylo vyloučeno ani z eurozóny. Kdyby tak zoufale nepotřebovalo peníze k udržení vlastního státu, nestalo by se mu taky nic. 

Možná, že špatná pověst se Čechům nakonec opravdu vrátí. Ale tak samozřejmé, jak to pan Čulík prezentuje, to evidentně není. I tato samozřejmost by se dala označit za kýč. Zdá se, že ve světě Britských listů a dalších dle pana Čulíka profesionálních médií (na rozdíl od českých "neprofesionálních") existují věci, o kterých lze otevřeně hovořit, diskutovat a kde lze uvádět protichůdná stanoviska. Třeba názory na Václava Havla. Nebo na měnovou politiku pana Draghiho. 

A pak existují „základní civilizační hodnoty“. Tady platí, že o jejich nedodržování lze psát, pokud jde o události, které se nade vší pochybnost staly. Jakákoli spekulace je však zakázána. Tato porušování základních civilizačních hodnot se dělí na nemyslitelná a na dříve nemyslitelná. Možnost, že by se stala myslitelná v budoucnu je vyloučena. Pokud by to hrozilo, jsou jakékoli úvahy o budoucnosti tohoto problému zakázány. 

Toto tabu má zajímavé důsledky. Kromě výše uvedeného lze třeba tvrdit, že uprchlíci nepředstavují pro Čechy problém, protože tu nejsou a Česká republika pro uprchlíky nepředstavuje cílovou destinaci. Takový výrok by byl za normálních okolností krátkozraký, neboť zítra se může situace změnit. Pokud ale tento problém nemá žádné „zítra“, pak ztrácí smysl i ta krátkozrakost. 

Zmíněný výrok pak lze opakovat i poté, co byla zcela oficiálně nastolena otázka kvót. To už není kýč. To už je jen viditelně nebetyčná hloupost. Vedle takové logiky vypadá i primitivní pouliční rasista bezmála jako inteligent. Protože on o budoucnosti tohoto problému uvažuje. Primitivně, necivilizovaně (podle měřítek poválečného světa) a pravděpodobně i mylně. Ale uvažuje. Nebo s tím problémem aspoň počítá. To je pořád víc, než úplné ignorování. 

Podobně platí, že máte-li volit mezi populistou, který vnímá problém jako příslovečný Hurvínek, a nepopulistou, který ho ze zásadních civilizačních důvodů nevidí vůbec, pak je o chlup rozumnější volit toho prvního. (Nejhorší na tom je, že řada politiků taková není. Ale vysvětlujte to voličům, jejichž obraz humanity a lidských práv byl dlouhá léta formován „nemanipulativními profesionály“. Tím spíš, že ten obraz lidem v zásadě vyhovuje. Pokud lidská práva jsou jediné, na čem v té či oné záležitosti opravdu záleží, pak jsou ta práva také hlavními viníky všech problémů, které jsou s onou záležitostí spojeny. Tím se spousta věcí ohromně zjednoduší.) 

Výše popsané metody ideologického boje vyvolávají nedůvěru nejprve vůči mluvčímu („nevím o tom nic, ale pan Čulík tvrdí, že to není pravda, tak to asi pravda bude“) a posléze i vůči argumentům. Konečným výsledkem je pak stav, kdy vést pozitivní propagandu není vůbec možné. Protože jakýkoli „profesionálně“ vypadající argument je automaticky klasifikován jako pokus o oblbování. 

Argumenty této propagandy pak už vůbec nemají šanci dostat se do vědomí lidí. Působí pouze na city, a to opačně, než by měly. Je jistě chvályhodné, že pan Čulík bojuje s mohutnou vlnou iracionální nenávisti ve středoevropském prostoru. Pokud se ale bojuje podobnými prostředky, s podobnou sebereflexí a, pokud mohu soudit, s podobnými výsledky, jako když předlistopadové Rudé právo bojovalo za mír a socialismus, pak myslím, že by méně znamenalo více. 

Dnes už jsme jinde; ale je možné, že na začátku přispěl boj pana Čulíka a jemu podobných k nástupu oné vlny více, než všichni Konvičkové dohromady.

0
Vytisknout
3680

Diskuse

Obsah vydání | 15. 4. 2016