Spojené státy se nezbláznily. Jen se víc podobají Evropě

15. 4. 2016


Pro většinu Evropanů je dnes cesta do USA něco jako přistání na Marsu. I nejsofistikovanější političtí analytici nedokážou najít hlavu ani patu. Uráží je vzestup Donalda J. Trumpa, je pro ně záhadou přitažlivost demokratického socialismu Bernieho Sanderse pro mladé americké voliče a jsou zmateni nesentimentální zahraniční politikou prezidenta Obamy vyhýbajícího se rizikům, napsal Ivan Krastev.


Jsem zjevným opakem mystifikace mých evropských bližních. Když pozoruji hněv střední třídy, aroganci nemilovaných elit, sdílenou nedůvěru v účinnost vojenské síly a všudypřítomný strach z budoucnosti - možná poprvé mám pocit, že přesně chápu, co se v Americe děje.

Vezměte Trumpovo vzbouření postavené na štěkání nejobyčejnějších a nejbláznivějších komentářů. Jeho úspěch mnohé zaráží, protože jsou zvyklí na opatrné rozlišování mezi populismem a mainstreamovou úctyhodností. Centrum se až dosud vždy drželo.

Ale Trump by se v Evropě mohl cítit jako doma. Mainstreamové strany v celostátních volbách získávají sotva polovinu hlasů. Místo nich vítězí politický resentiment. Když vstoupím do kavárny v Sofii nebo Varšavě či Amsterdamu, slyším skupinky žen a mužů vyzývající, aby cizinci byli vyváženi autobusy pryč ze země, muslimům se zakázalo přijíždět a na hranicích byly vystavěny zdi.

Hovoří za většinu, která se požuje za ohroženou ztrátou politické moci a rapidním úpadkem ekonomické prosperity. Cítí se podvedeni demografickou revolucí, která ve světě probíhá - jež z nich hrozí udělat menšiny ve vlastních zemích. Trumpova hrubá přímočarost a bezkonkurenční dovednost v manipulaci médií tak silně připomínají politický styl bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho, až se občas dohaduji, jestli Berlusconi z pozadí tajně neradí.

Také Bernie Sanders by měl být Evropanům blízký. Většina mladých Evropanů, které znám, pohlíží na kapitalismus jako na falešný a neférový systém. Pro ně je skutečný socialismus - a nejen německá neoliberální "sociální demokracie" - sotva ošklivé slovo. Považují se za nejvíce neúspěšné v rámci statu quo a často nahlas sní o revoluci (ačkoliv naštěstí nenásilné). Pro ně je válka generací novou verzí třídní války jejich rodičů, prarodičů a praprarodičů.

V zemích jako Řecko, Španělsko a Portugalsko je takřka polovina mladých bez práce, navzdory univerzitním diplomům. Považují globalizaci za nezvládnutou katastrofu a neváží si myšlenky volného obchodu. A zatímco Sanders není Jean Jaurès ani Lev Trockij - podle mě je asi stejně vzrušující jako okurkový sendvič - pro mnohé z nových radikálů v Americe a Evropě je nedostatek charismatu jen další ze známek integrity a autenticity.

Ani Obamův ostrý obrat v zahraniční politice mě nevzrušuje. Američané už nejsou z Marsu a Evropané nejsou z Venuše. Možná jsme všichni společně na Saturnu a snažíme se zabránit troskám v ohrožování našich krásných prstenců.

Pokud někdo dnes Ameriku nechápe, jsou to sami Američané. Nevidí, že se jejich země rapidně stává "normální", neschopnou spoléhat se na nekonečný, široce sdílený ekonomický růst a nádhernou geopolitickou izolaci.

Když se Američané srovnávají s Evropou, jsou pyšní na fakt, že "zde se to nemůže stát" - jmenovitě evropský socialismus a fašismus. Považovali se za imunní vůči patologiím demokracie: Davy na kterémkoliv jiném místě planety mohou propadnout šílenství, ale ne v Americe, zemi zdravého rozumu. Nicméně jsou Američané i po létech extrémní polarizace a dysfunkčního vládnutí stále přesvědčeni, že jejich demokracie se nemůže zvrhnout?

Teď když se před našima očima rozvíjí "normalizace" Ameriky, mám pocit, že mnozí Evropané propadají nostalgii po Americe, jíž jsme ve skutečnosti nikdy nerozuměli. Je to Amerika, která drží mnoho mladých černých ve vězení, ale zvolí černocha prezidentem. Amerika, která se dosud spoléhá na trest smrti, ale také chrání práva přistěhovalců. Amerika, která se nesnaží světu prostě poroučet, ale kdysi měla vášeň jej změnit. Amerika s jejími vadami, ale také přísliby. Amerika, která byla ambicióznější a méně ambivalentní. Už teď nám chybí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3713

Diskuse

Obsah vydání | 19. 4. 2016